vstříc; temným lesem chtěl jít až ke starému Mikuláši: u svatého Mikuláše nalezl své dítě ve sněhu, v blaženém spánku. A polekaný muž naložil dítě i kufr na svá ramena a spěchal domů se svým břemenem, jak nejrychleji ho nesly chvějící se nohy — unavený studentík však ve sladkém spánku stále ještě broukal ukolébavku Jezulátka: Hetšajo, popajo, uspáváme tě — — —

Doma však v teplé, jasně osvětlené světnici propukl hlasitý jásot a tekly slzy radosti, když ztuhlý spáč v náručí otcově znovu otevřel oči k životu a v blažené, jásající radosti svých blízkých prožil svůj nejkrásnější Štědrý večer.

I.

Dvojčata

I já jsem kdysi v mladých letech byl nosičem rakve. Dva mrtvé lidi jsem tehdy sám, a to v zimě, nesl skoro míli cesty od vsi do města na hřbitov – to nebyla žádná maličkost.

Dodnes ho mám, ten plamenně rudý hedvábný šáteček, který mi byl jako odznak mé důstojnosti připnut na rukáv kabátu; z jeho vlídných dárců zajisté už dávno nezbylo ani zrnko prachu. Byli to poctiví lidé a dobří sousedé, kterým Pánbůh jednoho krásného dne k tuctu dětí, jichž měli už půl, náhle přidal ještě dvě přerozkošné děťátka, dvojčata: milá, drobounká chlapečky s modrýma očima a růžovými tělíčky, dodnes je vidím před sebou. Ráno nám soused přinesl do domu radostnou zvěst o jejich příchodu na svět a moji rodiče se už v duchu chystali na kmotrovství, večer však oznámil jejich odchod na věčnost. Moji rodiče se nato pospíšili nabídnout truchlícímu otci své služby, a tak se stalo, že jsem byl místo nevyhnutelného kmotrovství vybrán za nosiče rakve.

věta pokračuje na dalším listu ⟶