Břemeno na zádech tíží právě teď nesnesitelně a sníh je tak hluboký — tady si musí trochu odpočinout.

A na pahorku u svatého Mikuláše se unavený chlapec opře do sněhu — jak sladký se mu zdá tenhle odpočinek. Žilami mu příjemně projíždí mrákota a v uších to hučí a zpívá. Slyš, nezní to lesem jako zvonění? Je to stříbrný zvonek z otcovského domu tam naproti, nebo je to samo Jezulátko na své cestě? A hle, nestojí tam nahoře na pahorku kostelík svatého Mikuláše, zářící jasným světlem z vysokých obloukových oken? A teď i zbožný tón varhan a jasné dětské hlasy:

Vy dítky, přijďte, ó přijďte již všechny, k jesličkám přijďte, do betlémské stáje!

Ej, tam přece musí i studentík přijít: Jak nádherně se noční lesní kostelík klene vzhůru, jak se třpytí a mihotají světla, jak andělsky čistě a sladce zní jeho uchu melodie dětství! Tu se mu musí otevřít srdce: Ó ty radostný, ó ty blažený vánoční čase! Hleďte jen, jak se srnky a zajíčci krudumského lesa tlačí k bráně a jasně osvětleným oknům! Ti dnes jistě také všichni po svém slaví vánoční svátek. A uvnitř stojí ctihodný stříbrný stařec u světlem zalitého hlavního oltáře a za ním tiší modlící se lidé, ponoření v zbožnosti, s pohledy obrácenými k Ježíškovi, který tam leží v jesličkách — a nahoře na kůru to hraje, zpívá a jásá:

Hetšajo, popajo, uspáváme tě, hetšajo, popajo, ve zlaté kolébce —

A unavený studentík se blaženě přidává do sboru — — —

Náhle mu však do ospalých očí zasvitne jasné světlo a jako ve snu už slyší i předrahý hlas: ano, dítě, to jsi ty?

Otcovskému srdci doma toho večera nedopřálo klidu ani odpočinku; tušení, vnuknuté samotným Ježíškem, mu stále znovu a znovu říkalo: on přece přijde, on přece ještě přijde! A když se rozpoutala bouřlivá noc, vydal se s lucernou na cestu svému dítěti

věta pokračuje na dalším listu ⟶