vstříc; temným lesem chtěl jít až ke starému Mikuláši: u svatého Mikuláše nalezl své dítě ve sněhu, v blaženém spánku. A polekaný muž naložil dítě i kufr na svá ramena a spěchal domů se svým břemenem, jak nejrychleji ho nesly chvějící se nohy — unavený studentík však ve sladkém spánku stále ještě broukal ukolébavku Jezulátka: Hetšajo, popajo, uspáváme tě — — —
Doma však v teplé, jasně osvětlené světnici propukl hlasitý jásot a tekly slzy radosti, když ztuhlý spáč v náručí otcově znovu otevřel oči k životu a v blažené, jásající radosti svých blízkých prožil svůj nejkrásnější Štědrý večer.
Kinde ent-
gegen; durch den finsteren Wald bis zur alten Niklas wollte er gehen: bei Sankt Niklas fand er sein Kind im Schnee und im seligen Schlafe. Und der erschrockene Mann lud Kind und Koffer auf seine Schultern und eilte heim mit seiner Last, so schnell ihn die zitternden Füße trugen — das müde Studentlein aber summte im süßen Schlafe noch immer des Christkindleins Wiegenlied: Hetschaio, popaio, wir singen dich ein — — —
Daheim aber in der warmen hellerleuchteten Stube hob heller Jubel an und floßen Freudezähren, als der erstarrte Schläfer im Arme des Vaters die Augen wieder zum Leben öffnete, und in der seligen, jauchzenden Freude der Seinen feierte er sein schönstes Weihnachtsfest.
I.
Dvojčata
I já jsem kdysi v mladých letech byl nosičem rakve. Dva mrtvé lidi jsem tehdy sám, a to v zimě, nesl skoro míli cesty od vsi do města na hřbitov – to nebyla žádná maličkost.
Dodnes ho mám, ten plamenně rudý hedvábný šáteček, který mi byl jako odznak mé důstojnosti připnut na rukáv kabátu; z jeho vlídných dárců zajisté už dávno nezbylo ani zrnko prachu. Byli to poctiví lidé a dobří sousedé, kterým Pánbůh jednoho krásného dne k tuctu dětí, jichž měli už půl, náhle přidal ještě dvě přerozkošné děťátka, dvojčata: milá, drobounká chlapečky s modrýma očima a růžovými tělíčky, dodnes je vidím před sebou. Ráno nám soused přinesl do domu radostnou zvěst o jejich příchodu na svět a moji rodiče se už v duchu chystali na kmotrovství, večer však oznámil jejich odchod na věčnost. Moji rodiče se nato pospíšili nabídnout truchlícímu otci své služby, a tak se stalo, že jsem byl místo nevyhnutelného kmotrovství vybrán za nosiče rakve.
Aus der Jugendzeit.
I.
Die Zwillinge.
Ich bin in meinen jungen Jahren einmal auch Leichenträger gewesen. Zwei tote Menschen auf einmal habe ich damals allein und zur Winterszeit fast eine Meile weit vom Dorfe in die Stadt und zum Friedhofe getragen, das war keine Kleinigkeit.
Ich besitze es heute noch, das flammrote Seidentüchlein, das mir als Abzeichen meiner Würde an den Rockärmel geheftet war; von den gütigen Spendern ist seither wohl kein Stäubchen mehr übrig. Es waren kreuzbrave Leute und gute Nachbarn, denen der liebe Gott eines schönen Tages zu einem halben Dutzend plötzlich noch zwei allerliebste Kinderchen, Zwillinge, hinzubeschert hatte: herzige, winzigkleine Büblein, mit blauen Augen und rosenroten Leibchen, ich sehe sie heute noch. Am Morgen hatte uns der Nachbar die frohe Botschaft von ihrer Ankunft ins Haus gebracht und meine Eltern rüsteten nachdenklichen Sinnes schon für die Patenschaft, am Abende aber meldete er schon deren Heimgang in die Ewigkeit. Meine Eltern beeilten sich hierauf, dem trauernden Vater ihre Dienste anzubieten und so kam es, daß ich als Ersatz für die unvermeidliche Patenschaft zum
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.