⟵ věta pokračuje z předchozího listu

hledí zasněžený studentík skrz zamrzlá okna, zatímco svou těžkou zádovou zátěž na chvíli složí na dřevo naskládané před oknem. Pot mu prýští ze všech pórů a bušící srdce mu chce téměř rozrazit hruď. Doma, v domě se zvoničkou na štítu, tam teď také už jistě spolu důvěrně sedí milí rodiče a děti a se steskem vzpomínají na svého vzdáleného syna a bratra, který je jim tak nečekaně blízko. Ještě malá hodinka cesty, a bude uprostřed jásajícího dětského hloučku. Proto vpřed a dál, dlouhou vesnicí vzhůru!

Teď je také nejvyšší čas, aby putování skončilo, neboť už jen s námahou vytahuje unavené nohy ze sněhu, do něhož se stále znovu propadá až po kolena — a kufr mu strašlivě tíží záda. Motouzy mu už jistě prořízly do ramen krvavé rýhy.

Nu, Bohu díky! Dlouhá vesnická ulice konečně končí a nad Hruškovou, nahoře na výšině, začíná milý krudumský les, kde už řezavý vítr nemá takovou moc, a cíl je už na dosah ruky. Ten hrozný kopec! Ve spáncích to bolestně buší, tělo žhne a jde z něj pára, přesto nezadržitelně jde dál nocí a sněhem. Konečně je zdolána i poslední výšina, a teď se sněhová bouře ještě jednou přižene s krutou silou a chce chlapci téměř vzít dech i život.

Teď zuření počasí náhle polevuje, temně šumící les ho přijímá. Ó, díky ti, milý, dobrý domovský lese! Tady poblíž je Svatý Mikuláš se svými tichými stezkami, teď už to nemůže nikdy selhat, brzy budeš doma!

Teď už není na místě ani spěch, radostný pokřik by měl dosáhnout milé lesní vsi. Jak ale takové putování člověka unaví, nohy mu ztěžkly jako olovo a sotva mohou dál. Ale musí to být! Hle, kostelík svatého Mikuláše už tady? Nahoře na pahorku ještě stojí staré základní zdi, obrostlé sněhem obtěžkanými smrky — buď mi pozdraven, svatý Mikuláši!