birndorfský kopec. Dnes tam vede docela pěkná silnice až na sedlo, k úpatí Krudumu, tehdy se však vzhůru vinula pořádně hrbolatá polní cesta, tou dobou zavátá mohutnými sněhovými závějemi a neschůdná.

Mladá studentská krev si ale vždycky poradí. Napříč přes pole a louky se dvě čilé nohy prodírají vysokým sněhem, zatímco jiskřící oči neustále pátrají po směru cesty k Hruškové. Tento úmysl se však neúnavnému poutníkovi den ode dne — vlastně minutu od minuty — ztěžoval. Nahoře na výšině se teď zvedl ostrý vítr, který sypal sněhové vločky jako z peřin na noční pláň i na osamělého poutníka. Srdíčko mu však pod teplým kabátkem tlouklo čím dál hlasitěji a znatelněji, takže si musel častokrát odpočinout. Pak se pokaždé znovu vrhl do zuřícího počasí, stále dál a výš, funě a zbrocen potem, z námahy i ze strachu, že ztratí cestu.

A domů se dnes večer musel dostat ještě dnes. To budou koukat! Až dosud se plán dařil. Ačkoliv už měsíce s horoucí touhou počítal dny do chvíle, kdy se po prvním dlouhém odloučení od domova a rodičů z dalekého univerzitního města zase vrátí ke svým milým, přece jen ve svém posledním dopisu napsal, že tentokrát bohužel nebude moci být u toho, až milá matka bude dětem zdobit stromeček: cesta prý je příliš daleká a peníze na jízdenku ještě nemá pohromadě. A teď najednou přece přijde! To bude překvapení. Bože, kdyby už jen brzy dosáhl Hruškové! — Teď je to najednou trochu rovnější, zdánlivě nekonečný svah je snad překonán, už to nemůže být daleko.

Tu náhle stojí před prvním statkem, odkud mu naproti zní chraplavé štěkání psa. Světnice je jasně osvětlená, uvnitř už sedí kolem stolu a skládají ruce, Štědrý večer už do domu vešel. Toužebným a zároveň smutným pohledem

věta pokračuje na dalším listu ⟶