⟵ věta pokračuje z předchozího listu
hledí zasněžený studentík skrz zamrzlá okna, zatímco svou těžkou zádovou zátěž na chvíli složí na dřevo naskládané před oknem. Pot mu prýští ze všech pórů a bušící srdce mu chce téměř rozrazit hruď. Doma, v domě se zvoničkou na štítu, tam teď také už jistě spolu důvěrně sedí milí rodiče a děti a se steskem vzpomínají na svého vzdáleného syna a bratra, který je jim tak nečekaně blízko. Ještě malá hodinka cesty, a bude uprostřed jásajícího dětského hloučku. Proto vpřed a dál, dlouhou vesnicí vzhůru!
Teď je také nejvyšší čas, aby putování skončilo, neboť už jen s námahou vytahuje unavené nohy ze sněhu, do něhož se stále znovu propadá až po kolena — a kufr mu strašlivě tíží záda. Motouzy mu už jistě prořízly do ramen krvavé rýhy.
Nu, Bohu díky! Dlouhá vesnická ulice konečně končí a nad Hruškovou, nahoře na výšině, začíná milý krudumský les, kde už řezavý vítr nemá takovou moc, a cíl je už na dosah ruky. Ten hrozný kopec! Ve spáncích to bolestně buší, tělo žhne a jde z něj pára, přesto nezadržitelně jde dál nocí a sněhem. Konečně je zdolána i poslední výšina, a teď se sněhová bouře ještě jednou přižene s krutou silou a chce chlapci téměř vzít dech i život.
Teď zuření počasí náhle polevuje, temně šumící les ho přijímá. Ó, díky ti, milý, dobrý domovský lese! Tady poblíž je Svatý Mikuláš se svými tichými stezkami, teď už to nemůže nikdy selhat, brzy budeš doma!
Teď už není na místě ani spěch, radostný pokřik by měl dosáhnout milé lesní vsi. Jak ale takové putování člověka unaví, nohy mu ztěžkly jako olovo a sotva mohou dál. Ale musí to být! Hle, kostelík svatého Mikuláše už tady? Nahoře na pahorku ještě stojí staré základní zdi, obrostlé sněhem obtěžkanými smrky — buď mi pozdraven, svatý Mikuláši!
schaut das beschneite Studentlein durch die gefrorenen Scheiben, während er seine schwere Rückenlast ein wenig auf dem Holzstoß vor dem Fenster aufsetzt. Der Schweiß rinnt ihm aus allen Poren und das klopfende Herz will ihm schier die Brust zersprengen. Daheim im Hause mit dem Glockentürmchen am Giebel, da sitzen sie jetzt wohl auch schon traulich beisammen, die lieben Eltern und die Kinder, und gedenken in Wehmut ihres fernen Sohnes und Bruders' der ihnen so unverhofft nahe ist. Noch eine kleine Wegstunde, und er ist mitten unter der jubelnden Kinderschar. Drum vorwärts und weiter, das lange Bergdorf hinauf!
Jetzt wird es auch hohe Zeit, daß die Wanderung ein Ende hat, denn nur mühsam vermag er die müden Füße aus dem Schnee zu ziehen, in den er immer wieder bis über die Kniee einsinkt — und der Koffer drückt entsetzlich auf dem Rücken. Die Schnüre müssen ihm schon blutige Rinnen um die Schultern eingeschnitten haben.
Nun gottlob! Die lange Dorfstraße nimmt endlich ein Ende und über Birndorf draußen auf der Höhe beginnt der liebe Krudumwald, wo der schneidende Wind nicht mehr solche Gewalt hat, und das Ziel schon zum Greifen nah ist. Dieser schreckliche Berg! In den Schläfen hämmert es schmerzhaft, der Körper glüht und dampft, doch unaufhaltsam geht es weiter durch Nacht und Schnee. Endlich ist auch die letzte Höhe erklommen, und nun fegt der Schneesturm noch einmal daher mit grausamer Wucht und will dem Burschen schier Atem und Leben nehmen.
Jetzt läßt das Toben des Wetters plötzlich nach, der dumpfbrausende Wald nimmt ihn auf. O, habe Dank, lieber, guter Heimatwald! Da ist Sankt Niklas in der Nähe mit seinen stillen Wegen, jetzt kann es dir nimmermehr fehlen, bald bist du daheim!
Nun ist auch die Eile nicht mehr am Platze, ein Juchschrei müßte das liebe Walddorf erreichen. Wie müde einen aber so eine Wanderung macht, die Füße sind bleischwer geworden und können kaum mehr weiter. Aber es muß sein! Sieh, das Niklaskirchlein schon da? Droben auf dem Hügel stehen sie noch die alten Grundmauern, von schneebeladenen Fichten überwachsen — sei mir gegrüßt, Sankt Niklas!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.