Byl jsem tehdy ještě docela malý kluk, když jsem musel léto i zimu chodit dobré dvě hodiny cesty z vesnice do města do školy. V létě to ještě šlo – v létě jsem si to od Krudumu přes Hüttenberg dolů rovnýma nohama seskákal, ale v zimě to bývalo bídné, a nejednou šlo doopravdy o život. Každý den vstávat v pět, rychle do sebe hodit hrníček kávy a v šest vyrazit, a večer se vracet za tmy, kolem sedmé nebo osmé domů – to tehdy nebyla žádná legrace. A ještě jsem toho musel tolik nést: torbu plnou knížek a leckdy ještě pár dalších pod paží, v modrém šátečku kus chleba, k tomu pořádné vysoké boty a kožešinovou čepici s klapkami na uších na knoflík – a tak jsem tou dlouhou cestou chodil den co den, tam a zpátky, úplně sám, jenom když bylo počasí obzvlášť zlé, šel se mnou otec kus cesty až k Nadlesí (Nallesgrün) k tomu „vrchu" s lucernou a večer mě tam zase vyzvedl. S tou rozbitou lucernou jsme se ale párkrát, když se to pořádně zvedlo, ztratili a bloudili bůhvíkde, než jsme se zase trefili. To pak večer chutnaly brambory, a když navíc ještě v troubě zbyl kousek vepřového s trochou omáčky z oběda, to jsem si pochutnal a přidal, div by z toho člověku znovu narostla chuť k jídlu – ale ti doma už měli po obědě, já jsem měl ve městě v tom modrém šátečku jenom ten chleba na lavici ve škole, z toho jsem si od dvanácti do dvou přichystal svůj oběd, a chutnalo mi to docela dobře, obzvlášť když mi maminka do studeného chleba občas vyřízla dírku a dala tam trochu másla. Tenkrát jsme totiž ještě měli jalovici, a když se dobře dojilo a maminka měla dobrou náladu, dala mi místo másla někdy krejcar, a za ten jsem si k obědu koupil u Hessenrosl jablko nebo hrušku, kapesním nožíkem jsem to pěkně nastrouhal a tu sladkou kaši rozetřel na chleba – to bylo ještě lepší.