⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tam je pak na tom poli takový shon, hemžení a hluk, že se člověk vůbec nevyzná.

Napřed jeden orá pluhem brambory ven ze země a za ním jde půl tuctu žen s motykami, jedna vedle druhé, každá u jednoho záhonu, a sbírají ty pěkné bílé bramborky do košíků a nůší. Pokaždé, když je koš plný, vysype se do pytle, a netrvá dlouho a stojí na poli jako samí bílí panáčci, pytel vedle pytle, rovnou vzhůru, a čím víc takových pytlů tam stojí, tím lépe sedlák hospodařil — a při tom ještě tak pěkně kouří oheň ze suché bramborové natě. Ohníček tam musí prostě být, jinak to nejde, protože v tu dobu už bývá pěkná zima a studený šedivý vítr už často přináší sníh. Tam si ženy chvílemi zajdou trochu k ohýnku, když jim prsty zimou zkřehnou, a zahřejí se, aby zas mohly lépe držet motyku.

Na kraji stojí velký vůz, tam se pytle jeden po druhém naloží a odvezou domů. Někdy mají i valník, kam se koše nebo pytle naloží rovnou na poli. Doma se pak jen otevře takové malé okénko ve zdi, a brambory se rynnou svezou rovnou dolů do sklepa. U velkého sedláka trvá ta práce někdy pár dní, a to pokaždé až do tmy, a když se pak přijde domů na klekání, kouří se zas na stole brambory, a když ženy dostanou k tomu ještě trochu másla, mlaskají a nechají si chutnat, a vůbec není potřeba, aby selka říkala: Ženy, nebuďte hloupé a nedejte si nic ujít, ještě stojí na plotně plný hrnec!

Vidíte, to jsou naše hrozny doma v Chebsku, na které dosud nepřišla révokaz. Ale někdy, když příliš pršelo, i ony trochu zčernají a snadno spadnou — přesto je mi milejší tu a tam nějaká černá brambora než jiné černé věci, nebo dokonce černí lidé, jak rostou tam ve vinařských krajích — fuj, čert vem!

věta pokračuje na dalším listu ⟶