Často mě ale ten krejcar mrzel, a tak jsem raději jedl suchý chleba a krejcary si schovával: ty naspořené krejcary jsem pak jednou o Vánocích náramně dobře využil.

Byla zrovna taková bídná doba. Otec měl špatnou úrodu, obilí i brambory byly zpola shnilé a zpola vypálené sluncem, a maminka neměla z krav skoro nic, protože se právě otelovaly. Tak jsme museli všichni pěkně pár měsíců žít z kozy. Tu maminka řekla: „Děti, letos nebude nic s Ježíškem ani s vánočním stromkem, opravdu nevím, kde bych to vzala, a s tím pitomým perníkem a cukrovím byste si stejně jen zkazily žaludek!"

Moji malí sourozenci se po těch slovech dívali náramně smutně a každý si zašel do kouta trochu poplakat potichu, ale já jsem si hned vzpomněl na svých sedmadvacet krejcarů, které jsem si naspořil za obědy z hrušek. Neřekl jsem nic, ale pomyslel jsem si: „To by přece nebylo špatné, kdyby se za sedmadvacet krejcarů nedal sehnat pěkný vánoční stromek." Druhého dne jsem hned na půdě posbíral to málo věcí, co jsme si schovali z loňského stromku. Div jsem nevykřikl radostí, když jsem našel ty pěkné červené a modré zbytky svíček. Jak dobře bylo, že maminka o minulém Štědrém večeru řekla: „Děti, dávejte mi pozor na ta světýlka na stromku, ať nám nevznikne oheň v tom našem dřevěném domě! Dnes už hořela dost dlouho, teď je klidně zhasněte, ať máte na příště zas něco!" A tak zbyla skoro polovina svíček. Ve městě jsem pak za krejcar koupil malá jablíčka, za krejcar ořechy a za dva krejcary knížku zlatého a knížku stříbrného papíru na ořechy, a o poledni jsem si ve škole udělal pořádnou inventuru. Později jsem ještě u perníkáře koupil cukroví, pěkné žluté a červené natírané kousky, za jeden krejcar mi ten dobrák dal víc, a tak mě to všechno, co jsem koupil, přišlo přesně na dvacet krejcarů, a ze svých sedmadvaceti krejcarů mi ještě zbyly tři.