⟵ věta pokračuje z předchozího listu

mužů a objednali si žejdlík piva, to zase stálo 3 krejcary — z těch dvou dvoukrejcarových kousků zbyly už jen dva krejcary. — „Nepij mi to tak rychle!" řekl mi bratříček, „ať tu můžeme pěkně dlouho sedět." — „Víš co," říkám já, „já vlastně vůbec žízeň nemám, kupme si pár suchárků, ať to pivo líp chutná." Pro každého jeden suchárek, to je zase dva krejcary; a tak jsme byli s penězi rázem hotoví. Pak jsme k tomu vytáhli ještě chléb a jedli a pili, až to byla radost. Ten žejdlík piva se vůbec nekrátil. Ale jakmile nahoře na tanečním parketu muzikanti začali hrát, honem jsme to dopili a šli nahoru. Mezitím byl doutník už zas celý vykouřený a musel jsem si znovu zapálit dýmku.

Postavil jsem se tedy se svým bráškou u zdi pod muzikantským pódiem a díval se. Chvílemi k nám přišel nějaký známý nebo strýček: „Copak jste tu taky, vy sirotčí kluci? Tak, napijte se!" A tu jsem si pokaždé pořádně přihnul — ta piva byla ostrá — a když jsem si tak párkrát pořádně přihnul, přišlo mi, tomu popletovi, na mysl, že půjdu a chytnu si nějaké děvče a pustím se s ní do toho tancování. Zprvu to moc nešlo dohromady; nevěděl jsem, mám-li doleva nebo doprava, mám-li držet dýmku, aby mi nevypadla z pusy, nebo to děvče; ale pak jsem se do toho už dostal, hned jsem pořádně dupl botou a jednou zajásal, a to děvče řeklo: „Slyšíš, ty to teda umíš!"

Chvíli to šlo ještě docela dobře. Ale když ten kousek nikdy neměl konce, začalo mi být trochu nevolno. Věděl jsem dobře, že je ostuda přestat dřív, než skladba doopravdy skončí, ale musel jsem si zrovna vybrat tak dlouhou! Najednou mi je před očima úplně černo. „Přestaňte!" to jsem ještě stačil říct, ale vzápětí jsem už ležel na zemi, natažený, a to děvče se mnou, a ještě pár dalších na nás — a tím tancovačka musela hned skončit. Odtáhli mě na vzduch, a když jsem přišel zas k sobě, klečel u mě bratříček a plakal: „Pojď, půjdeme domů, já tu už nechci zůstávat,

věta pokračuje na dalším listu ⟶