⟵ věta pokračuje z předchozího listu

vždyť pořád šlapou člověku na nohy." Skutečně, i mně šlapali na nohy a zdá se mi, že i na žaludek a ještě někam, a bylo mi z toho pořádně zle — ale domů jsem ještě jít nechtěl. „Jdi, Karle, ještě jen chvilku tu zůstaneme, byla by přece ostuda, kdybychom teď hned zas šli domů, vždyť jsme sotva přišli. Podívej, tady máš koláč, sedni si tamhle na muzikantské pódium do kouta, tam ti nikdo nešlápne na nohu, já si zatancuji ještě jeden kolo, a pak hned půjdeme domů, viď, Karle?" A ten chudák kluk tam opravdu vylezl a celou noc s poloviční pozorností přihlížel, jak jsem se zase pustil do tancování a poskakování; a čím déle to šlo, tím lépe mi to šlo. Jen vždycky, když se vybíralo pro muzikanty, bylo mi zase trochu nevolno, a tu jsem si pokaždé rychle vyšel na vzduch, dokud to zase nepřešlo — ta nevolnost.

K ránu se pak Friedlgeorg pustil do rvačky, a já jsem se k tomu přidal. Na to jsem ještě nebyl připravený, a bylo to celkem dobře, protože pak lítaly rány, a dodnes znám pár lidí, kteří si z té pouti a od Friedlgeorga odnesli nějakou tu vzpomínku. Byl už pěkný den, když jsem přišel domů se svým Karlem. Ten kluk se radoval jako mladý pes, a celou cestu k politování plakal: „Kdybychom byli jen šli domů, když ti nebylo dobře, teď od otce pěkně schytáme, a já za to nemůžu." „Buď už chvíli zticha, ty popleto!" říkám mu, „vždyť tím všechny probudíš, řekneme, že jsme přišli domů už kolem jedenácté. A honem si zujeme boty, ať neděláme hluk!" A tak jsme se vplížili jako zloději slepic. Spali jsme pak jako zabití. Ale jakmile jsme se probudili, začal pouťový tanec nanovo od začátku, a otec k tomu pěkně přihrával. To bylo bídné pouťové ráno — víc neřeknu. Ale když jsem se po pár dnech zase vzpamatoval a všechno si znovu promyslel, myslel jsem si a myslím si to dodnes: To, co přišlo potom, bylo bídné, ale ta pouť, ta byla přece krásná!