⟵ věta pokračuje z předchozího listu

krávy jen pořádně nažerou, a před poledním hnaním jsem ještě rychle zahnal na chvíli do sousedova jetele. Tam se ale hned nacpaly, až se do sebe začaly rohy strkat.

V poledne pouťové neděle jsem už vůbec neměl pořádnou chuť k jídlu, a přitom bylo tolik masa a bílých knedlíků a k tomu ještě dobrá káva a koláč, namazaný i suchý, ale jíst jsem toho moc nemohl, protože jsem byl v myšlenkách stále už u muziky. Odpoledne jsem si trochu lehl na zem do sena; o spaní nemohla být řeč, ale zase byla hotová káva, jenže já jsem už nic nechtěl. „Proč vlastně nic nejíš?" ptá se mě matka. „Nevím, asi jsem se dnes dopoledne při pastvě trochu přejedl pečených brambor" — přitom jsem přece žádný oheň nerozdělal — „ale špatně mi vůbec není, dnes bych klidně mohl pracovat, kdyby nebyl svátek." — „Jistě, ty jsi ten pravý," řekl otec, „ty se nebojíš žádné práce, ke každé si hned lehneš!" Když jsem pak stál v novém oblečení, znělo to ještě: Nic si na sobě nezničte a přijďte brzy domů. Ty velký, dávej mi pozor na toho malého kluka! — „Ano, ano!" — a byli jsme pryč. — „Ježíši, Karle," říkám svému malému, „máš vůbec peníze?" — „Ne," říká on, „já žádné nemám." Hned jsem se otočil zpátky a řekl matce, ať mi dá pár krejcarů, člověk nikdy neví — „No dobře, ale nač" — a dala mi dva dvoukrejcarové kousky; „ale abyste mi je zas hezky přinesli zpátky, jinak nevím, kde bych vzala dost peněz na vaše břicha!" Víc se nedalo dělat. Peníze jsem si schoval, pro jistotu ještě kus studené pečeně a pár kousků koláče, a pak jsme šli na muziku. Bylo právě za soumraku, když jsme přišli k Hessenwirtovi do Nadlesí. Cestou jsme si oba už zapálili dýmky; ale jakmile jsme vešli do hospody, hned jsme si objednali doutníky, pro každého jeden dlouhý za půldruhého krejcaru — pořád nám ještě zbývalo pět krejcarů. Posadili jsme se vedle

věta pokračuje na dalším listu ⟶