Zápis zachycuje závěr roku 1937 (zvolení starosty Karla Apelta a smuteční zasedání za zesnulého prezidenta T. G. Masaryka) a rok 1938 – od stoleté oslavenkyně a obecních voleb přes politické napětí a nástup starosty Franze Fischera až po dramatické zářijové události roku 1938: mobilizaci, útěky a pronásledování funkcionářů Sudetoněmecké strany, zabavování rozhlasových přijímačů a všeobecné rozjitření po připojení Rakouska a jednáních v Berchtesgadenu a Mnichově.
Dne 12. května byl pan Karl Apelt, vedoucí pobočky řeznictví Konzumního spolku, zde zvolen starostou a potvrzen zemským úřadem.
K zápisu je přiložen opis protokolu o slavnostním smutečním zasedání městského zastupitelstva, konaném v pátek 17. září 1937 v 8 hodin večer na počest velkého zesnulého pana prezidenta Osvoboditele Dr. T. G. Masaryka.
Přítomni byli: pan starosta Karl Apelt jako předsedající, náměstci starosty Anton Kühnhackl a Hans Blumthaler, městští radní Georg Reif, Josef Streitenberger, Anton Ubl, Robert Gröschl, Josef Pröhsl a Josef Stöhr; z členů městského zastupitelstva pánové Ernst Hellmond, Oswald Schmieger, Karl Heinek, Karl Köhler, Richard Floth, Oswald Albert, Franz Pöhl a Oskar Kraus. Dále byli přítomni zástupci Městské spořitelny, děkanského úřadu, četnictva, poštovního úřadu, nádražního úřadu, místní školní rady, chlapecké i dívčí obecné a měšťanské školy, české školy, dále pan bývalý starosta Albert Eckl, pan obvodní lékař MUDr. Rudolf Müller a JUDr. Georg Otto jako protokolující spolu s ostatním městským úřednictvem. Kromě toho se zasedání zúčastnilo velmi početně obyvatelstvo.
Pan starosta Karl Apelt zasedání zahájil, přivítal přítomné a vážnými slovy vylíčil hluboký smutek, který všechny zachvátil při zprávě o úmrtí pana prezidenta Osvoboditele Masaryka. Při těchto dojímavých slovech všichni přítomní povstali ze svých míst. Poté, co se opět usadili, starosta pokračoval a poukázal na zásluhy, které si Dr. T. G. Masaryk získal nejen o československý stát, ale i o Němce ve státě a vůbec o lidstvo svým hlubokým a spravedlivým jednáním a myšlením, a jaké velké boje při tom musel podstoupit. Dále řečník vřelými slovy hovořil o Masarykově mládí a rodině, o jeho studiích a jeho dílech. Závěrem starosta slíbil jménem všech vysoko ctít Masarykovy ideje i dílo národů našeho státu. Po krátké přestávce vyzval přítomné, aby na znamení smutku setrvali dvě minuty v tichu a uctili tak velkého zesnulého. Poté starosta přítomným poděkoval za důstojnou účast a zasedání prohlásil za skončené.
Zapisovatel: JUDr. Georg Otto vlastní rukou — Starosta: Karl Apelt vlastní rukou. Členové městského zastupitelstva: Richard Floth, Oswald Albert (vlastní rukou). Předchozí výpis souhlasí s originálem a potvrzuje se. Městský úřad Krásno (Schlaggenwald), dne 10. prosince 1937. Starosta Karl Apelt.
1938
Paní Franziska Öckl, narozená 17. 1. 1837 v Perlsbergu (Berlovy Dvory), oslavila toho roku ještě v poměrně dobré duševní svěžesti své 101. narozeniny. Byla umístěna ve zdejším chudobinci. (Pozdější poznámka doplňuje, že zemřela 15. února 1939 v místním měšťanském špitále ve věku 102 let.)
Dne 25. ledna večer bylo od 7 do 11 hodin možné pozorovat polární záři – ohnivou záři na severní obloze.
1. máje se konalo demonstrační shromáždění Sudetoněmecké strany, kterého se zde zúčastnilo 4 300 lidí.
Dne 21. května byla vyhlášena částečná mobilizace, kvůli níž muselo ze Slavkova ihned narukovat 13 mužů.
Dne 29. května proběhly obecní volby: 1538 hlasů získala Sudetoněmecká strana (23 mandátů), 501 hlasů sociální demokraté (7 mandátů), 39 hlasů komunisté (bez mandátu).
V červnu byla Wolfshof (Vlčí dvůr) podrobena opravě a upravena jako služební byt hajného, přičemž tamní zchátralá stodola byla zcela stržena.
Dne 21. června se konala obvyklá slavnost letního slunovratu, pořádaná Sudetoněmeckou stranou, které se zúčastnilo 1250 osob.
V červenci byly městská věž, Mariánský zvonek (patrně Mendlův zvonek), zvonová věž a střecha žaláře natřeny patentní barvou „Ferolex" od firmy Karl Dürrschmidt z Ústí nad Labem; natíral je zdejší klempířský mistr Alois Charterer (patrně Schärterer) se svým synem. Zvonová věž byla také nově pokryta eternitem, stejně jako obě kašny na náměstí.
Dne 22. 7. byl potvrzen a nastoupil do úřadu starosty odborný učitel Franz Fischer, zde č. 229.
Nájemní dávka (dávka z užívaných místností), předepsaná k vybírání zemským úřadem, se poprvé předepisuje za rok 1937 a činí 12 Kč za místnost a rok. Přirážky ke všem ostatním daním (jako daň výdělková, rentová, domovní činžovní atd.) se od roku 1938 opět předepisují a vybírají samotným městem.
Stavební parcelu č. 8 (Haberkorn) koupil pan Alois Reinhold a zřídil z ní zahradu.
Firma Haas & Czjzek poskytla pozemek k dispozici pro zřízení sportoviště, který upravovala dobrovolná pracovní služba.
Dne 1. 8. byl [jméno nečitelné] Heidhart, zde č. 166, v Horstu ubodán Antonem Pützem.
Dne 6. 8. utonula Martha Köstler, zde č. 287 (patrně v Mlýnském rybníce – Mühlmantelteich).
Dne 25. 11. v 5 hodin ráno odešly ze Slavkova židovské rodiny: rodina Clary Weil, vdovy po obchodníkovi (zvané Samml), bytem v domě č. 213, a rodina Wilhelma Fischera, obchodníka, zde č. 497 (jeho žena a dcera však zatím zůstaly).
Dne 3. 12. se konal velký pochodňový průvod k předvečeru voleb do Velkoněmecké říše, dne 4. 12. proběhly volby do Velkoněmeckého říšského sněmu. Nastoupily formace SA, NSFK, NSKK a strany, s transparenty jako „Děkujeme svému Vůdci" nebo „Světu na vzdor, národu na ochranu, Vůdci ano." Téhož dne 3. 12. v poledne kolem tři čtvrtě na dvanáct byla na obloze směrem k Lokti spatřena vzducholoď Zeppelin.
„A pak přišla ta velká doba!"
Po bezkrevním připojení Rakouska 12. března vzrostlo Henleinovo hnutí jako za povodně. Počet členů hnutí stoupl v krátké době z [údaj nejistý] na [údaj nejistý] – jako mávnutím proutku. Na první masové shromáždění, jehož se ve Slavkově poprvé zúčastnilo téměř 6000 stoupenců, poprvé zazněl pokřik: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!" Jednání mezi vládou a stranou nevedla k žádnému výsledku. Dne 21. května byly povolány ke zbrani dva ročníky a příslušníci zvláštních útvarů; 27 slavkovských obyvatel muselo nastoupit na čtyřtýdenní cvičení. Zaměstnanci byli postaveni do uniforem a museli konat službu. Navenek se vše zdálo klidné, uvnitř však dále doutnalo nadšení pro připojení k Říši. S největším napětím byl očekáván velký projev vůdce na říšském sjezdu. Navzdory platnému zákazu bylo organizacemi nařízeno společné poslouchání rozhlasu. Tak se 12. září večer shromažďovaly stále větší zástupy na náměstí a jiných místech, v mnoha domech naladili rozhlasové přijímače a dav nadšeně naslouchal slovům vůdce, který hájil ochranu sudetských Němců v Říši. Účastníci tohoto poslechu tehdy poprvé veřejně a strhujícím způsobem zazpívali německou hymnu. Četnictvo se neodvážilo zasáhnout. Přesto už bylo vidět několik proudů uprchlíků. Pouliční nálada byla taková, že s nadšenými výkřiky mnozí táhli ulicemi, shromažďovali se před radnicí a pozdravovali oheň, který tam byl o půlnoci zapálen. Po projevu místního vedoucího Franze Schmelzera znovu zazněly hymny, načež se lidé rozešli. Příštího dne nešel nikdo do práce, školy byly zavřeny, vlály prapory s hákovým křížem a vše čekalo na nadcházející události. Ty přišly 13. září ve...
(Poznámka na okraji uvádí datum: „12. září 1938".)
...znamení rozpuštění sebeobranných jednotek. Když byly krátce předtím staženy prapory, nalezla četnická posádka klidný, mírumilovný stav, a projíždějící obrněné vozy proto neměly důvod zasáhnout, ačkoli pouliční dav nechal zahřát hlaveň kulometu. Zaměstnanci byli znovu postaveni do uniforem a donuceni ke strážní službě v ulicích.
(Poznámka na okraji: „Rozhlas".)
Následky na sebe nenechaly čekat. Dne 15. září byla vydána výzva k odstranění všech vyobrazení hákového kříže, byla nařízena řada opatření ke zklidnění zbrojení, vydán zákaz uniforem a činnost Sudetoněmecké strany byla zastavena. Dne 17. přišla výzva k odevzdání všech zbraní, které byly odvezeny ve třech těžkých bednách. Téhož dne začalo pronásledování funkcionářů strany – prováděly se domovní prohlídky, byly zabavovány písemnosti, kancelář strany byla zavřena. Úředníci se stáhli, aby unikli zásahu českých úřadů. Toho dne se v Berchtesgadenu konalo první jednání mezi říšským kancléřem a anglickým ministrem zahraničí, jehož výsledky slavkovští obyvatelé napjatě očekávali. Odpoledne projeli městem Češi v automobilech, kteří vezli padlé četníky. Nikdo z občanů jim tento smutný osud nezáviděl. Přesný počet uprchlíků však nebylo možné zjistit. V neděli 18. září se městem od Lokte směrem ke Krásnu valilo 13 tanků a několik obrněných vozů a motocyklů s tasenými kulomety, obsazených ošlehanými postavami českého vojska. Kde tento dav spatřil odznak strany, vůz zastavil, dotyčného strhl dolů a odznak si odnesl jako trofej. Přesto převládala radostná nálada, protože se to jevilo jako poslední zoufalý čin...
(Poznámky na okraji: „17. září 38", „Odevzdání zbraní", „1. útěk".)
...zřejmě odtáhli! Následovala relativně klidná doba, v obyvatelstvu se však chvěla napjatá nálada. Rozhlas přinášel stále nové zprávy o hrůzných činech českých vojáků, které byly popírány mnichovskou stranou. Po Mnichově následovala 22. září godesberská schůzka. Funkcionáři strany se opět ukázali ve svých uniformách, radostně očekávali výsledky jednání a doufali v rychlé řešení. Zbraně byly staženy zpět, četnictvo mluvilo o odchodu. Uklidňovali obyvatele, aby pak o to ostřeji udeřili. Ráno 24. září přišla nová četnická posila a za úsvitu začal hon na funkcionáře. Většina se dokázala útěkem zachránit, ale soudruzi Otto a Rudolf Wilfertovi byli zatčeni, odvlečeni do Lokte, pak do Plzně a nakonec do Chebu (Egeru) a nelidsky týráni. Teprve 2. října 1938 dorazili oba muži po hrozném utrpení zpět do Slavkova. Ten den však přinesl ještě více – ve 22 hodin, v noci předem připravená rozhlasem, byla vyhlášena mobilizace české armády. Ročníky narozené až do roku 1898 byly do 6 hodin povolány, sedm koní muselo být odvedeno i s povozy, které byly odhadnuty podle užitné hodnoty a určeny příslušníkům sociálnědemokratické strany, přičemž písemná potvrzení musela být odevzdána. Branně povinní uposlechli povolávacího rozkazu, ale mnozí se přidali k uprchlým funkcionářům a ukryli se z větší části v okolních lesích. Sklepy, půdní úkryty, seníky, ba i kostelní věž sloužily jako úkryt dalším uprchlíkům. Jiným se podařilo dostat se přes saskou (německou) hranici do svobody (patrně do Freibergu). Přestože byly vyhláškou četnictva oznámeny mnohé tresty...
(Poznámky na okraji: „24. září 1938", „2. útěk", „Mobilizace", „Freiberg – svoboda".)
...neuchýlil se tento dav do lesů, aby tam byl řádně zásobován, počasí se přitom zhoršovalo, jeden den byl horší než druhý. Avšak i tady přišla zázračná pomoc – okamžitě nastoupila účinná pomoc. Na vozech, na kolech i v koších byly do lesa dopravovány potraviny, ochotně rozdával každý. Zvlášť zasloužilí byli okolní sedláci a lesníci, kteří zásobovali „zelenou stráž".
Ve městě byla zostřena pohotovost proti náletům. Pouliční svítilny musely být zatemněny, do domů nesměl proniknout žádný paprsek světla, hostince musely být zavřeny v 9 hodin večer. Nálada, která se zprvu měnila ze dne na den, se nyní měnila každou hodinu podle rozhlasových hlášení – jednou se povznesla, brzy nato ji zase zatlačil nový násilný čin. Jedním z nejvážnějších zásahů do duševního života obyvatel byl rozkaz k odevzdání rozhlasových přijímačů, který přišel 26. září. Protože pošta byla na převzetí téměř 400 odevzdaných přístrojů příliš malá, musela být pro ně na radnici uvolněna zvláštní místnost. Naštěstí – jinak by snad byly přístroje ještě ukryty. Tím bylo město zcela odříznuto od vnějšího světa a roztrpčení obyvatel rostlo bez mezí. Protože se rozneslo, že rozkaz k odevzdání nebyl ještě vyhlášen v Tüppelhütte, proudili mnozí do té vsi, aby si mohli poslechnout velký projev vůdce z Berlína. I ve městě samém zůstaly ještě skryté přístroje, například v některých sklepích, ale to vše bylo marné...
(Poznámky na okraji: „Pomoc uprchlíkům", „Zatemnění", „Odevzdání rozhlasových přijímačů".)
V půl osmé večer zazněly z přístrojů první pochodové písně a světlo zhaslo. Ale to vše nepomohlo! Časně ráno jsme přece naladili rozhlas, naše důvěra byla utvrzena a mohlo přijít, co chtělo. Navzdory násilným opatřením Čechů byl zpravodajský provoz pravidelně poslouchán a šířen. Navzdory zabavení přístrojů byl už 30. září dopoledne na radnici pečlivě a především také na „lesním vysílači“ poslouchán Mnichovský dohovor. Nyní už nepomohlo ani nařízení trvalého zatemnění; přístroje hlasitě hrály, srdce přetékala radostí. Vše čekalo už jen na odchod Čechů. Tajně se zbrojilo, aby bylo důstojně přivítáno osvobození. Četnictvo opustilo budovu úřadu, drželo se ještě na místě. Odpoledne projelo jako jistá známka vyklízení několik oddílů českého vojska. Tentokrát nebylo slyšet posměch dřívějších dnů. Zachmuřené byly tváře, jež dříve často ukazovaly drzou nadřazenost. Nyní se i několika málo stoupencům magistrátu rozpálila půda pod nohama – chtěli si u Čechů jako věrní straníci vysloužit svou odměnu. Ti se ovšem velmi brzy vrátili; tento úspěch jim zřejmě nebyl přiznán. Ještě nebylo známo, do jakého okupačního pásma naše území spadá, a tak byla zpráva z 30. září teprve 1. října donesena za noci do mnoha domů spícím lidem. Telefonní a zpravodajská služba byla zastavena. Po půlnoci přijel zcela neočekávaně dlouhý vlak od Lokte (Elbogenu), avšak do Slavkova (Schlaggenwaldu) dorazit nemohl, protože trať byla uzavřena vojskem. Téměř současně přijely na náměstí nákladní vozy a autobus, rovněž obsazené vojskem, a zastavily tamtéž. Kolem 3. hodiny ráno bylo slyšet odjíždět vlak směrem ke Schönmühl (patrně Krásné Mlýnici). Ihned nato bylo zjištěno, že nádraží je prázdné.
Když se starosta spojil telefonem s loketskou (elbogenskou) okresní správou, zazněl odtud pozdrav „Heil Hitler!“ Češi opustili poštovní úřad, vystěhovali nábytek a vzali zásoby. Nezůstala žádná lokomotiva, žádný vůz, žádný telegraf a žádné peníze, kancelářské zařízení bylo zpřevráceno – stav úřadoven ukazoval překotné opuštění. Včas byli určeni důvěryhodní muži k převzetí, „domobranci“ a S.d.P. obstarali dohled nad zásobami. Mezitím přijížděly další vlaky. Nyní bylo možné dostat se na náměstí, kde ještě stál klubový vlak s vojskem a dvěma zabavenými slavkovskými osobními vozy, připravený k odvozu českého poštmistra a četníků. Počasí bylo deštivé a vlhké. Pošta převzala inventář, ovšem peníze, známky a podobně byly vyrabovány a „sežrány“. Četnictvo předalo správu pošty. Česká školní budova byla převzata. Čekalo se a čekalo na to, co se bude dít – především obyvatelstvo, ještě víc však Češi, kteří zůstali.
Tak nadešla neděle 1. října. Aby se zabránilo násilnostem, byly na pokyn starosty vydány zabavené rozhlasové přijímače, což vyvolalo velkou radost. Stále ještě tu byli Češi, kteří se však museli den ode dne potýkat s myšlenkou na vyklízení. Příští termín k vyklizení celého území byl prý 3. června (?), naše území patřilo do 3. zóny a mělo být obsazeno teprve 4. října. S uvolněným obojkem, zbraně po ruce – tak museli čeští stoupenci čekat, a čekali až do 3. října do poledne. Avšak obyvatelstvo už déle nečekalo.
Ředitel porcelánky Waldschütz vztyčil již 1. října nad náměstím (nad svým závodem) vlajku s hákovým křížem. Brzy nato přišly i další prapory a vlajky lesníků. Byly přineseny chvojí, domy ozdobeny zelení. Dne 2. října projely zbytky poslední české armády, zjevně v rozkladu – vojáci, pohraničníci, četnictvo, Rudá stráž a Národní garda seděli často na jednom nákladním voze pohromadě, a šlo to také dost rychle. Dne 3. října začalo i vyvěšování tak dlouho ukrývaných praporů Velkoněmecké říše. Co si asi mysleli ti Češi, kteří museli nečinně přihlížet? Poté co dali svůj soukromý nábytek na cizí vozy a zabavili nějakého cizího řidiče pro autobus, odjeli 3. října v poledne. Šťastnou cestu!
Spěšně se pokračovalo ve výzdobě. Girlandami a tisíci praporů s hákovým křížem bylo pokryto náměstí, byly postaveny slavobrány. Žádný dům, ani ten dříve „marxistický“, nezůstal bez praporu. Na žvýkací tabák se už dávno nedalo ani pomyslet, nebyl už ani inkoust, a tak se ze starých českých školních sešitů použila červeň. Radostné rozrušení nedalo ani této noci pomyslet na mnoho spánku – už v 6 hodin ráno bylo náměstí černé lidmi. Bylo chladné, kalné ráno, ale to nezadrželo proud radosti. A kolem 9. hodiny přišli! V několika nákladních vozech přijeli skvostně uniformovaní muži, jejichž uniformu většina obyvatel ještě nikdy neviděla – pásky na rukávech je označovaly jako polní četnictvo. Jásot byl nesmírný, neúnavně tekl proud radosti, slzy radosti tekly nezadržitelně, květin pršelo jen tak. Ihned převzali statní muži pořádkovou službu, neboť už nyní se valila hrdá, motorizovaná německá branná moc (Wehrmacht). Vůz za vozem, motocykl za motocyklem následovaly nepřetržitě za radostných pozdravů. Bylo to jiné, než co předtím přivolávalo naše uprchlíky – Čechy, vojáky! Vše však mířilo ke Karlovým Varům (Karlsbadu); člověk by ani nevěřil, že naše náměstí mohlo tomuto provozu stačit.
Mezitím vešlo ve známost, že náš milovaný vůdce sám má být v zemi a jet přes Loket (Elbogen). Děti byly rychle ustrojeny, aby snad mohly vůdce vidět. Mnozí ze sousedů přijeli i na kolech do okresního města (Karlových Varů), aby byli u této jedinečné události, mnozí však už neměli čas, neboť přišel nový proud vozů. Pochodoval pěší pluk č. 93 a zaujal na náměstí a na Grabenu pochodovou formaci. Trh, příkop (Graben) i Lažnitzgasse (Lázeňská ulička) se plnily stále novými procházejícími pěšáky. Pluk zůstal u nás, ihned bylo zařizováno ubytování. Radostně přijímali všichni obyvatelé vojáky a kvartýrníky; mnozí raději spali sami na seně nebo na slámě, jen aby mužům naší branné moci přenechali lůžka. Obsah polních kuchyní (tzv. Hitlerküchen) mohl být naší armádě postoupen, takže mnoho lidí předkládalo i své vlastní kuchyňské nádobí. Mezi nejhrdějšími zbraněmi, které brzy nato vpochodovaly do našeho města, byl 2. oddíl protiletadlového pluku (Flak-Regiment) 313, který zaujal kolem města protiletadlovou palebnou pozici, aby byl pro všechny případy připraven.
Zbývalo už jen čekat, zda tito muži směli ještě zůstat. Tělocvična, sokolovna, všechny prostory a školy musely být obsazeny, aby se získalo místo pro téměř 1000 mužů čítající oddíly – a šlo to.
Večer tohoto nejpamátnějšího dne v dějinách našeho města se konala vojenská přehlídka. Jak zněl pevný krok pochodových kolon na dlažbě! Zvony zněly, všechna okna byla osvícena svíčkami, všechny spolky nastoupily, sotva byla v domech jediná duše – nikdo si nechtěl tuto událost nechat ujít. Vojenská hudba pěšího pluku 93 a městská kapela hrály svižné kusy. Po projevech starosty, místního vedoucího (Ortsleitera) a velitele plukovníka von Webera následoval přehlídkový pochod Wehrmachtu před tribunou.
Již 5. října opustily tyto oddíly město, aby uvolnily místo přijíždějícímu dělostřelectvu, dělostřeleckému pluku (Artillerie-Regiment) 49, a uvolnily náměstí. To byla událost zvláště pro mládež! Dalekonosná a protiletadlová děla naplnila náměstí, prostranství u školy i Lažnitzovu uličku a vzbudila naprostý obdiv – nejmenší děti hrdě obdivovaly u ocelových kol velká děla. Mezitím obsadil zdravotní vlak „13 z Magdeburku“ starý trh a zařídil v bývalé české škole nemocniční pokoje. I tyto oddíly, přes 600 mužů, byly radostně přivítány a většinou srdečně ubytovány. Velmi brzy se mezi obyvateli a muži těchto vojenských oddílů vyvinul srdečný vztah, který trval až do 9. října.
Do této radosti však zazněl v noci na 13. října kolem 10. hodiny náhle všeobecný poplach – pece č. 9 a 10 porcelánové továrny vzplanuly následkem žáru a značná část výrobní provozu zcela vyhořela. Na hasičském zákroku se podíleli i dělostřelci. Naděje na obnovení provozu v porcelánce tak postihla těžká rána ohněm; naštěstí bylo brzy provizorně zařízeno náhradní pracoviště, aby výroba nebyla příliš přerušena.
Opět dostávali potřební obyvatelé z polních kuchyní teplá jídla. K oddílům, které tu ležely, se 7. října přidružil průzkumný oddíl 2 a odjel do Františkových Lázní (Franzensbadu). V neděli 9. října se konala v děkanském kostele polní bohoslužba, které se zúčastnily všechny spolky, a na jejím konci důstojně zazněly hymny Říše. Když v neděli 9. října tyto oddíly odjely, ozvaly se opět hlasy a slzy – srdce zcela prázdné zůstalo město, když vojáci přinesli s sebou pohyb a život. Jen pomalu se obnovil provoz. Dne 11. října přišel opět zpravodajský oddíl 1/50 z Hamburku a telefonní spojení byla přezkoušena a znovu položena vedení vojenským způsobem.
Pomalu se vracel každodenní život do svého řečiště. Školy začaly vyučovat 10. října, neděle jako sváteční den byla opět zavedena. Národněsocialistická lidová péče (NSV) zahájila svou činnost – až 2000 obědů bylo v prvních týdnech týdně rozdáváno. Všechny stranické organizace byly oživeny – NSDAP, NSKK, NSFK, NSV, HJ, BDM, NSF – a nastoupily. Ihned začaly pilné výcviky, školicí večery, zpívané večery.
Obecní rada (samospráva) byla rozpuštěna, odpovědnost byla přenesena výhradně na starostu. Podle nějakého nařízení museli být magistrátní úředníci nahrazeni a vystřídáni národněsocialistickými zástupci. Veškeré peníze magistrátních spolků byly zabaveny, někteří vedoucí a příslušníci Rudé stráže byli zatčeni. Pro nezaměstnané začala podpora v nezaměstnanosti – toto zaopatření poskytlo skutečnou podporu více než 500 osobám. Díky zabezpečení hranic stoupl obchod. Velká část mzdového příplatku byla věnována ve prospěch zimní pomoci (Winterhilfe). Bylo posláno 500 říšských marek říšskému vysílači v Lipsku na charitativní koncert, 850 říšských marek plynulo na NSV. Byly pořádány sbírky šatstva a sbírka spřádacích surovin.
Protože Češi odnesli z nádraží veškerý použitelný materiál, všechny kolejnice a písemnosti, bylo město na několik dní zcela odříznuto od železniční dopravy. Teprve 10. října přijel první německý (říšský) vláček, obyvatelstvem radostně přivítaný. Dne 12. listopadu však musel uprchlý český přednosta stanice všechny odnesené věci úředně předat německému přednostovi.
S prvním dnem okupace byla zavedena německá právní úprava; okamžitý přechod proběhl hladce, bez nehody.
Dodatečně se uvádí, že k výzdobě města zvláště přispělo vyvěšení vlajky s hákovým křížem na věži kostela, kterou vztyčili sklenáři Alois a Anton Mertensovi z domu č. 41.
Z rozhořčení nad zákeřnou vraždou velvyslaneckého rady vom Ratha v Paříži, kterou spáchal jakýsi židovský chlapec, rozbilo rozhořčené obyvatelstvo večer 10. listopadu výkladní skříně obou židovských obchodů v čísle 213 (Alma Weil) a čísle 497 (Wilhelm Fischer). Obsah obchodních místností a část bytového zařízení byly rozbity na kusy, příštího rána naloženy na vozy, odvezeny a spáleny. Lid nechtěl a nemínil mít žádný podíl na židovském majetku.
Následuje oddíl nazvaný „V Pankráci a v Loosu“. Stovky sudetoněmeckých mužů a mnoho žen bylo na základě protiprávního českého ochranného zákona v letech 1936–38 odvlečeno do českých věznic Pankrác a Loos. Většinou stačilo udání jakéhosi českého „domácího pána“, aby byl německý člověk vystaven nejhrubšímu zacházení a měsíce trvající vyšetřovací vazbě. Ve velmi mnoha případech se vyšetřujícím soudcům podařilo zkonstruovat jakýsi „případ“.
Následuje osobní vzpomínka jednoho ze zadržených: Byl jsem po jakémsi údajném jednání zatčen 8 četníky 30. října 1936 ve Slavkově (Schlaggenwaldu) a ještě téže noci dopraven do Prahy na policejní ředitelství. Po probdělých nocích jsme byli nuceni – bylo nás přes 20 soudruhů z karlovarského kraje – podepsat policisty nadiktované, zfalšované protokoly. Dne 2. listopadu jsme pak byli převezeni k okresnímu soudu ve Falknově (Sokolově). O měsíc později jsem přišel před vyšetřujícího soudce, který ovšem mou obhajobu proti zfalšovanému policejnímu protokolu označil za nedostatečnou. Celý rok poté, 18. prosince 1937 – text zde přechází k dalšímu líčení, které pokračuje pod nadpisem „Odvlečen jako rukojmí“.
…sděloval jsem svým kamarádům obžalovací spis. Tížila mě obžaloba, neboť jsem měl jako patrně důstojník v záloze možnost dostat, a zejména důležité údaje předat čs. armádě, podle 2. odstavce, tedy trest smrti za velezradu (příprava velezrady).
Líčení se vleklo od 9. do 11. února 1938 proti mně a 11 kamarádům společně. Nakonec jsem byl, protože pro vlastní vojenskou zradu nebylo možné opatřit důkazy, odsouzen kvůli podpoře jednoho mladého kamaráda, jehož styky jsem prý znal, k těmto trestům:
- 3½ roku těžkého žaláře,
- 3 roky ztráty občanských čestných práv a
- 2500 Kč peněžitého trestu.
Jako vězeň jsem byl ve Frýdku po asi šesti týdnech zařazen do dílny pro řezbářské práce. Tam jsem měl stanovený denní výkon 2000 kusů a dostával jsem za to 1 Kč jako pracovní mzdu. V té době jsme byli tři političtí vězni v jedné společné cele s 13 obyčejnými zločinci. I to je známkou české „kultury“!
Dne 8. dubna 1938 jsme přišli do trestnice Bory. Tam byli všichni političtí znovu v samovazbě. Museli jsme zachovávat mlčení. O událostech onoho měsíce jsme vůbec nic nevěděli, ačkoli jsme mezi sebou udržovali tajné dorozumívání. Jen z rostoucí nervozity dozorců a z jejich silného vyzbrojení jsme viděli, že…
…že to s českou věcí stojí asi velmi špatně.
Dne 9. října jsme byli bez jakékoli přípravy přestrojeni do civilu a sehnáni do společných cel. Po nějaké chvíli, v neděli ráno 16. října, přijelo mnoho policejních vozů pod vedením SS-Obersturmbannführera a měli nás odvézt do trestnice, tiše a beze slova. Byli jsme posledních 218 politických vězňů české vojenské diktatury.
[Následuje podpis.]
ODVLEČEN JAKO RUKOJMÍ
Dvacetiletý zápas o naše němectví spěl ke svému vrcholu. Nad zářijovými dny roku 1938 ležela tísnivá, přízračná nálada. Česká vláda zavdala rozpuštěním Sudetoněmecké strany podnět ke konečnému boji o osvobození. U všech podúředníků Sudetoněmecké strany byly provedeny důkladné domovní prohlídky. Doba se stávala stále znepokojivější, neboť i naši zatčení němečtí sociální demokraté šli ruku v ruce s českými výkonnými orgány proti všem národně uvědomělým Němcům a vydávali je české zvůli.
V noci z 23. na 24. září vydala…
…vydala česká vláda rozhlasem mobilizační rozkaz. Ještě téže noci se rozjely zatýkací vozy po celém našem německém území. Všichni národně uvědomělí podúředníci byli odvlečeni ze svých bytů a dopraveni do vězení.
I mne stihl tento osud. V šest hodin ráno mě vyzvedli tři četníci z bytu a odvedli nejprve na četnickou stanici. Po krátké době přivedli i pana Wilhelma Wilferta, kterého rovněž bez ohledu odvedli z bytu. Podle slov četnictva jsme měli jít jen k soudu, k výslechu. Téhož dne nás však dopravili do vězení loketského hradu, kam byli odvlečeni podúředníci a ostatní z loketského okresu. Bylo nás dohromady 40 mužů. Na náš protest u státní policie, že máme přijít teprve k výslechu, jsme od JUDr. Riedlera, loketského advokáta, dostali odpověď, že o výslechu už nemůže být řeč a že budeme všichni co nejdříve odtransportováni. Nyní nám bylo všem jasné, že jsme zajatci českých orgánů a že budeme jako rukojmí odvlečeni do nitra českého vnitrozemí.
Téhož večera, když jsme chtěli odvést své uvězněné kolegy k odpočinku, zazněl rozkaz: „Všichni do dvora nastoupit!“ Tam na nás již čekal větší…
…oddíl vojska a četnictva, který nás naložil na dva nákladní vozy. Nyní začalo nejisté čekání plné hrůzy. Asi v devět hodin večer jsme byli vezeni svým rodným krajem směrem na Plzeň. Zmocnila se nás strašlivá tíseň. Všechny obce, jimiž jsme projížděli, byly zatemněny, obyvatelstvo zmizelo z ulic, protože i jim hrozilo stanné právo. Na okresní silnici k Plzni stály velké zástupy koní a povozů…
…u této silnice ležící lesíky nám byly popsány jako místo, kam měl mířit český plán na vyhlazení. V půl jedné v noci jsme dosáhli Plzně. V tomto zatemněném městě náš transport zůstal stát na jednom velkém volném prostranství. V témže okamžiku už obstoupil naše nákladní vozy český dav a začal na nás křičet těmi nejdivočejšími nadávkami. Naše vozy chtěli polít benzínem a zapálit, i nás měli upálit. Záměrně k nám do vozů posadili vojáky, aby oni sami nebyli vystaveni špatnému zacházení. Po několikahodinovém, hrůzyplném čekání transport zamířil do sklepa bývalého pivovaru (patrně sladovny).
Byli jsme tam hnáni špalírem bajonetů a pažbami pušek tlučeni do sklepa. Bez možnosti si lehnout a bez jakéhokoli občerstvení jsme tam byli v jednom koutě pod vojenským dozorem. Postupně přijížděly další transporty, takže do neděle večer nás tam bylo umístěno 336 mužů. Jen pomalu plynuly trýznivé hodiny. Marně jsme se pokoušeli usnout, ale starost o ženu a děti a o milovaný domov nám nedovolila přijít k odpočinku. V pondělí 26. září jsme byli pod silným dozorem transportováni na plzeňské hlavní nádraží. Po pětihodinové osobní prohlídce a odebrání všech předmětů — kapesních nožů, klíčů a podobně — jsme byli umístěni do vlaku se zatemněnými okny. V jednu hodinu v noci začala 26hodinová jízda na východ. Cíl cesty jsme se ve svém rozechvění nedokázali dozvědět. Během této 26hodinové jízdy jsme dostali trochu mléka a trochu chleba. Český četnický důstojník procházel s nataženým revolverem všemi oddíly, zakazoval kouřit a hrozil zastřelením každému, kdo se hne z místa.
Po nekonečné jízdě nás potěšil povel k vystupování. Vystoupili jsme z vlaku a byli špalírem bajonetů seřazeni v řadách po čtyřech do kolon. 200 vojáků a četníků s nataženými puškami doprovázelo smutný průvod městem Aš. Po hodině a čtvrt pochodu jsme dorazili do internačního tábora ležícího za tímto městem.
Teprve tam nám bylo sděleno, že jsme byli dopraveni přes Plzeň, Tábor, Jihlavu a Brno do Vyškova. Nepopsatelný pocit zachvátil každého z nás. Odříznuti od domova a od vnějšího světa jsme začali boj o holé zachování života i vlasti, ohroženi takřka jistou smrtí. Šaty jsme od svého zatčení nesvlékli z těla. Jako lůžko jsme měli slamník, chyběl však ručník i mýdlo. Stravu vydávali denně jen dvakrát. Dopisy a stížnosti byly zakázány. Tak jsme na tvrdém ležení trávili hodiny a dny v hořké starosti o svůj život a o své příbuzné doma. Jen nezlomná víra v našeho Vůdce Adolfa Hitlera nám dodávala odvahu.
Dne 4. října bylo z tábora 170 mužů sestaveno do vlaku a po železnici dopraveno do Chebu. Tam nám bylo sděleno, že vlast je osvobozena a že již vpochodovaly německé oddíly. Nepopsatelná radost a jistá důvěra naplnila naše srdce při této zprávě. Jistý major, majitel statku Heiligenkreuz u Chebu, baron Lützögl (jméno nejisté), při této zprávě zemřel — před našima očima ho stihla srdeční mrtvice.
Nyní začala cesta zpět do vlasti. S úzkostnou starostí jsme projížděli stejnou trasou celým českým územím až do Plzně. 36 hodin jsme byli nepřetržitě na cestě, až jsme dosáhli tehdy ještě českým vojskem obsazeného německého města Stříbra. Po průchodu tímto městem jsme dosáhli posledních českých kontrolních stanovišť. Vedoucí našeho vlaku, Komm. Ing. Ottmar Wallner z Karlových Varů, dal na otevřené silnici zastavit. S dojatým srdcem a se slzami v očích jsme poprvé zpívali na osvobozené rodné půdě píseň Deutschlandlied a Horst-Wessel-Lied. Nepopsatelná radost po všech těch těžkých hodinách a dnech se nás zmocnila při pohledu na první německé oddíly ve vsi Tscheslowitz (patrně Časlavice). Tam nás němečtí vojáci přijali, bohatě pohostili a přes obce Oberzecher a Schwarzkitting (jména nejistá) dopravili do naší vlasti.
Dva týdny tvrdého rukojmího vězení ležely za námi. Otevřel se před námi nový svět. Z milosti Vůdce jsme stáli opět jako svobodní lidé na své milované rodné půdě. Nekonečný dík naplnil naše srdce, neboť Vůdce nám nejen vrátil svobodnou vlast, ale nadto nám všem zachránil život.
Následují fotografie z příjezdu (vpochodování) německých vojsk při příležitosti připojení Sudet k Velkoněmecké říši. K nim je připojen text:
Dne (datum neuvedeno) se vzdává úřadu zástupce starosty Franz Fischer a nastupuje starosta Emanuel Hübl. Úředníci až do hlavního (řádného) jmenování zastávají svou službu i nadále.
Kamarádi zasloužilí o stranu, Wilfert Wilhelm a Ernst Wagner, byli přijati do služeb obce.
Říšská orlice (znak) byla opět umístěna na radnici, poté co byla po vyhlášení československého státu sňata.
Kronika dále obsahuje pět fotografií: snímek sedící stoleté ženy Franzisky Öckl u stolu s šálkem v ruce a plechovkou (patrně na sladidlo) na stole; snímek vpochodování německé armády do vyzdobeného náměstí, kde mezi domy projíždí tažená děla; snímek náměstí s vojenskou technikou a osobními automobily, domy ozdobenými prapory s hákovými kříži a davem lidí; snímek kolony obrněných polopásových vozidel a tažených děl stojící podél ozdobené budovy hostince; a snímek dlouhé kolony dělostřelectva a polopásových vozidel seřazené v ulici mezi domy, s chodci a dětmi na chodníku.
Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)
[LEVÁ STRANA — závěr roku 1937: poslední rukopisná poznámka + nalepený strojopisný opis protokolu]
[Starosta Karl Apelt] Dne 12. května byl pan Karl Apelt, vedoucí pobočky řeznictví Konzumního spolku, zde zvolen starostou a potvrzen zemským úřadem.
[NALEPENÝ STROJOPISNÝ OPIS:]
Opis!
Protokol o jednání o slavnostním smutečním zasedání městského zastupitelstva, konaném v pátek 17. září 1937 v 8 hodin večer na počest velkého zesnulého pana prezidenta Osvoboditele Dr. T. G. MASARYKA.
Přítomni: pan starosta Karl Apelt jako předsedající, náměstci starosty Anton Kühnhackl a Hans Blumthaler, páni městští radní Georg Reif, Josef Streitenberger, Anton Ubl, Robert Gröschl, Josef Pröhsl a Josef Stöhr; z členů městského zastupitelstva pánové: Ernst Hellmond, Oswald Schmieger, Karl Heinek, Karl Köhler, Richard Floth, Oswald Albert, Franz Pöhl a Oskar Kraus. Dále byli přítomni zástupci Městské spořitelny, děkanského úřadu, četnictva, poštovního úřadu, nádražního úřadu, místní školní rady, chlapecké — dívčí obecné a měšťanské školy, české školy, dále pan bývalý starosta Albert Eckl, pan obvodní lékař MUDr. Rudolf Müller, JUDr. Georg Otto jako protokolující a ostatní městské úřednictvo. Kromě toho se obyvatelstvo zúčastnilo velmi početně.
Pan starosta Karl Apelt zahájil zasedání, přivítal přítomné a vážnými slovy vylíčil hluboký smutek, který všechny zachvátil otřesnou zprávou o úmrtí pana prezidenta Osvoboditele Masaryka. Při těchto dojímavých slovech povstali všichni přítomní ze svých míst. Když všichni přítomní opět zaujali svá místa, pokračoval pan starosta a poukázal na zásluhy, jež si Dr. T. G. Masaryk získal nejen o československý stát, nýbrž i o Němce ve státě a vůbec o lidstvo svým hlubokým a spravedlivým jednáním a myšlením, a jaké velké boje při tom musel podstoupit. Dále řečník vřelými slovy hovořil o mládí a rodině Masarykově, dále o jeho studiích a jeho dílech. Závěrem pan starosta slíbil jménem všech vysoko ctít ideje Masarykovy, dílo národů našeho státu. Po krátké přestávce povstal pan starosta znovu a požádal všechny přítomné, aby na znamení smutku setrvali dvě minuty v témž a uctili velkého zesnulého. Poté pan starosta poděkoval přítomným za důstojnou účast a prohlásil zasedání za skončené.
Zapisovatel: JUDr. Georg Otto v. r. — Starosta: Karl Apelt v. r.
Členové městského zastupitelstva: Richard Floth v. r. — Oswald Albert v. r.
Předchozí výpis souhlasí s originálem a potvrzuje se. Městský úřad Krásno (Schlaggenwald), dne 10. prosince 1937! Starosta: Karl Apelt [podpis].
[PRAVÁ STRANA — str. 56, nadpis „1938“]
[Stoletá žena] Paní Franziska Öckl, narozená 17. 1. 1837 v Perlsbergu (Berlovy Dvory), oslavila toho roku ještě v poměrně dobré duševní svěžesti své 101. narozeniny. Jmenovaná je umístěna ve zdejším chudobinci (Armenhospiz).
[poznámka na okraji, dopsaná později:] Stoletá. Nar. 17. 1. [18]37, zemřela 15. února 1939 v měšťanském špitále, zde, ve věku 102 let.
[Polární záře] Dne 25. ledna večer od 7 do 11 hodin úkaz polární záře (ohnivá záře na severní obloze).
[1. máj] 1. máj. Demonstrační shromáždění Sudetoněmecké strany, zde 4 300 účastníků.
[Mobilizace] Dne 21. května částečná mobilizace, odsud muselo 13 mužů ihned narukovat.
[Obecní volby] Dne 29. května obecní volby: 1538 hlasů pro Sudetoněmeckou stranu (23 mandátů), 501 pro sociální demokraty (7), 39 pro komunisty (—) [pokračuje na další straně].
[LEVÁ STRANA — pokračování zápisu za rok 1938 (nadpis roku je na předchozí dvoustraně)]
[Hájovna (Wolfshof)] V červnu t. r. byla Wolfshof (Vlčí dvůr) podrobena opravě a do budoucna upravena jako služební byt hajného. Také byla zcela stržena tamní zchátralá stodola.
[Slavnost letního slunovratu] Dne 21. června se konala obvyklá slavnost letního slunovratu pořádaná Sudetoněmeckou stranou, jíž se zúčastnilo 1250 osob.
[Natírání městské věže] V měsíci červenci byla městská věž, Mariánský zvonek [Mendlův zvonek?], zvonová věž a střecha žaláře natřeny patentní barvou „Ferolex“ od firmy Karl Dürrschmidt, Ústí (Aussig); natřel je zdejší klempířský mistr Alois Charterer [Schärterer?] a jeho syn, nově.
[Pokrytí eternitem — zvonová věž a kašny] Také byla zvonová věž pokryta eternitem. Obě kašny na náměstí byly současně pokryty eternitem.
[Starosta Franz Fischer] Dne 22. 7. potvrzení a nástup do úřadu starosty, odborného učitele Franze Fischera, zde č. 229.
[Nájemní dávka] Nájemní dávka (dávka z užívaných místností) předepsaná k vybírání zemským úřadem se předepisuje poprvé za rok 1937 a činí 12,- Kč za místnost a rok.
[Přirážky] Přirážky ke všem ostatním daním (jako daň výdělková, rentová, domovní činžovní atd.) se od roku 1938 opět předepisují a vybírají samotným městem.
[PRAVÁ STRANA — str. 57]
[Reinholdova zahrada] Stavební parcelu č. 8 (Haberkorn) koupil pan Alois Reinhold a zřídil z ní zahradu.
[Sportoviště Haas & Czjzek] Nad firmou Haas & Czjzek dává firma k dispozici pozemek na zřízení sportoviště a upravuje jej dobrovolná pracovní služba (Arbeitsdienst).
[Heidhart zabit] Dne 1. 8. byl [...] Heidhart, zde č. 166, v Horstu (Horst) ubodán Antonem Pützem.
[Martha Köstler utonula] Dne 6. 8. Martha Köstler, zde č. 287, utonula (Mühlmantelteich [?]).
[Odchod Židů] Dne 25. 11. v 5 hodin ráno odchod Židů, a to rodiny Clary Weil, vdovy po obchodníkovi (zvané Samml), bytem v domě č. 213, a rodiny Wilhelma Fischera, obchodníka, zde č. 497. (Žena a dcera Fischerova však zůstaly ještě zde.)
[Volby do Velkoněmecké říše] Dne 3. 12. velký pochodňový průvod k předvečeru voleb do Velkoněmecké říše. Dne 4. 12. volby do Velkoněmeckého říšského sněmu. Nástup formací SA, NSFK (d.S.F.K.), NSKK (d.S.K.K.), strany atd. Transparenty jako: „Děkujeme svému Vůdci“, „Světu na vzdor, národu na ochranu, Vůdci ano.“ atd.
[Zeppelin] Dne 3. 12. v poledne ve 3/4 na 12 hodin spatřen vzducholoď Zeppelin na obloze směrem k Lokti (Elbogen).
[LEVÁ STRANA — nadpis kapitoly:] „A pak přišla ta velká doba!“
Po bezkrevním připojení Rakouska 12. března vzrostlo Henleinovo hnutí jako za přívalu (povodně). Počet členů hnutí stoupl v krátké době z [pěti?] na [?]. Jako mávnutím (proutku) stoupl. Na první masové projekci (shromáždění) navštívené téměř 6000 stoupenci poprvé ve Slavkově (Schlaggenwaldu) zazněl pokřik: „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!“ Jednání mezi vládou a stranou nevedla k žádnému výsledku. Dne 21. května byly povolány ke zbrani dva ročníky a příslušníci zvláštních útvarů (specialisté). 27 slavkovských obyvatel muselo nastoupit na čtyřtýdenní cvičení. Zaměstnanci byli postaveni do uniforem a museli konat službu. Navenek (na povrch) se [vše] zdálo klidné, uvnitř však dále doutnalo nadšení pro připojení (Anschluss). S největším napětím jsme všichni očekávali velký projev vůdce na říšském sjezdu. Organizací bylo navzdory platnému zákazu nařízeno společné poslouchání (rozhlasu). Tak se shromažďovaly 12. září večer stále větší zástupy na náměstí a jiných místech, v mnoha domech naladili rozhlasové přijímače a nadšeně naslouchal dav slovům vůdce, který hájil ochranu (práv sudetských Němců v) Říši. [Strhujícím způsobem?] zazpívali účastníci tohoto rozhlasového vysílání poprvé veřejně německou hymnu. Četnictvo se neodvážilo zasáhnout. A přece bylo nakonec vidět už několik proudů uprchlíků. Pouliční nálada byla taková, že s nadšenými výkřiky táhli mnozí ulicemi, shromažďovali se před radnicí a pozdravovali plamen (oheň), který tu byl o půlnoci zapálen. Po projevu místního vedoucího Franze Schmelzera zazněly opět hymny, načež se lidé rozešli. Příštího dne nešel nikdo do práce, školy byly zavřeny, vlály prapory s hákovým křížem, vše čekalo na nadcházející události. Ti přišli 13. září v…
[Poznámka na okraji: „12. září 1938“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 58:] …pozbavení (rozpuštění) sebeobranných (jednotek). Když byly krátce předtím staženy prapory, nalezla četnická posádka neporušený mírumilovný stav (klid). Projíždějící obrněné vozy (tanky) proto neměly důvod zasáhnout, ačkoli pouliční lůza nechala zahrát ústí (hlavně) kulometu. Opět byli zaměstnanci postaveni do uniforem a donuceni k pochůzkové (strážní) službě v ulicích.
[Poznámka na okraji: „Rozhlas“.]
Následky: Dne 15. září došlo k výzvě k odstranění všech pohoršujících vyobrazení (hákový kříž), byla nařízena řada opatření k mírnění (zklidnění) zbrojení, byl vydán zákaz uniforem, činnost S.d.P. (Sudetoněmecké strany) byla zastavena. Dne 17. došlo k výzvě k odevzdání všech zbraní, které byly odvezeny ve třech těžkých bednách. Současně začalo téhož dne pronásledování úředníků (funkcionářů) S.d.P. Byly prováděny domovní prohlídky, písemnosti zabaveny, kancelář S.d.P. zavřena. Úředníci se stáhli, aby unikli zásahu českých úřadů. Téhož dne se konalo první jednání mezi říšským kancléřem a anglickým ministrem zahraničí v Berchtesgadenu. Napjatě očekávali i slavkovští obyvatelé výsledky tohoto jednání. Odpoledne projeli Češi v automobilech kolem v boji padlých četníků (vezli je) městem. Žádný občan jim nezáviděl smutný osud českého teroru na vlastní kůži. Počet našich uprchlíků (Blutzeugen — krvavých svědků) však nebyl přesně zjistitelný. V neděli 18. září se valilo 13 tanků, několik obrněných vozů, motocyklů, vybavených tasenými kulomety, obsazených ošlehanými postavami českého vojska, od Lokte (Elbogenu) směrem ke Krásnu (Schönfeldu) městem. Kde tento póvl (lůza) spatřil odznak S.d.P., zastavil vůz, ten dotyčný byl stržen dolů a znak zřejmě jako vítězný trofej odnesen. Přesto převládla radostná nálada, neboť to byla přece poslední vzepětí (zoufalý čin)…
[Poznámky na okraji: „17. září 38“, „Odevzdání zbraní“, „1. útěk“.]
[LEVÁ STRANA:] …zřejmě — odtáhli! Následovala přiměřeně klidná doba, v obyvatelstvu se však chvěla (napjatá nálada). Rozhlas přinášel stále nové zprávy o hrůzných činech českých vojáků, které byly mníchovskými žido-zaprodanci (mníchovskou žido-stranou) popírány. Po Mnichově následovala 22. září godesberská schůzka. Úředníci (funkcionáři S.d.P.) se opět ukázali ve svých uniformách, radostně očekávali toho dopoledne výsledky a doufali v rychlé řešení. Zbraně byly staženy zpět, četnictvo už mluvilo o odchodu (loučení). Uspávali nás v bezpečí, aby pak o to ostřeji udeřili. Ráno 24. září přišla nová četnická posila a za úsvitu začal hon na úředníky (funkcionáře). Většina se mohla útěkem zachránit, ale soudruzi Otto a Rudolf Wilfert byli zatčeni, odvlečeni do Lokte (Elbogenu), pak do Plzně a nakonec do Egeru (Chebu) [?] a nelidsky týráni. Teprve 2. října 1938 dorazili oba muži po hrozném utrpení do Slavkova (Schlaggenwaldu). Ale den přinesl ještě víc. V 10 hodin následovala už v noci rozhlasem připravená mobilizace české armády. Ročníky narození až do roku 1898 byly do 6 hodin povolány, sedm koní muselo (být odvedeno) i s povozy, které byly určeny příslušníkům sociálnědemokratické strany, podle nákladu (užitné hodnoty) odhadnuty, písemnosti (potvrzení) musely být odevzdány. Branně povinní uposlechli povolávacího rozkazu. Avšak (mnozí) se přidali k uprchlým úředníkům a ukryli se z větší části v okolních lesích. Sklepy, půdní úkryty, seníky, ba i kostelní věž sloužily jako úkryt dalším uprchlíkům. Jiným se podařilo dostat se přes saskou (německou) hranici a vstoupit do svobody (Freiberg/Freiheit?). Přestože byly vyhláškou (rozkazem) četnictva oznámeny mnohé tresty…
[Poznámky na okraji: „24. září 1938“, „2. útěk“, „Mobilizace“, „Freiberg (svoboda)“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 59:] …neuchýlil se tento dav do lesů, aby tam byl řádně zásobován, počasí se zhoršovalo. Jeden den byl horší než druhý. Avšak i tady přišla zázračná pomoc. Okamžitě nastoupila účinná pomoc. S vozy, na kolech i v koších byly do lesa dopravovány potraviny, ochotně rozdával každý. Zvlášť zasloužilí byli okolní sedláci a lesníci o zásobování „zelené stráže (Grüne Wehr)“.
Ve městě byla zostřena pohotovost proti náletům. Pouliční svítilny musely být zatemněny, do domů nesměl proniknout žádný paprsek světla. Hostince musely být v 9 hodin večer zavřeny. Nálada, která se zprvu měnila ze dne na den, se nyní měnila každou hodinu, podle rozhlasových hlášení; jednou nahoru (povznesená), brzy nato opět zatlačena novým násilným činem. Jedním z nejvážnějších zásahů do duševního života obyvatel byl rozkaz k odevzdání rozhlasových přijímačů, který přišel 26. září. Protože pošta byla na převzetí téměř 400 odevzdaných přístrojů příliš malá, musel být v radnici uvolněn jeden prostor (místnost) pro ně. Naštěstí! Jinak by snad byly přístroje ještě staženy (ukryty). Nyní bylo místo zcela odříznuto od vnějšího světa. Roztrpčení obyvatel rostlo bez mezí. Protože vešlo ve známost, že rozkaz k odevzdání nebyl v Tüppelhütte (Tüppelhütte?) ještě vyhlášen, proudili mnozí do té vsi, aby mohli vyslechnout velký projev vůdce z Berlína. I ve městě samém byly ještě skryté přístroje, tak v některých sklepích, ale vše to bylo k ničemu (proti)…
[Poznámky na okraji: „Pomoc uprchlíkům“, „Zatemnění“, „Odevzdání rozhlasových přijímačů“.]
[LEVÁ STRANA:] V půl osmé večer zazněly z přístrojů první pochodové písně, světlo zhaslo. Ale to vše nepomohlo! Časně ráno jsme přece naladili rozhlas, naše důvěra byla utvrzena a mohlo přijít, co chtělo. Navzdory násilným opatřením Čechů byl zpravodajský provoz pravidelně poslouchán a šířen. Navzdory zabavení přístrojů byl už 30. září dopoledne v radnici pečlivě a především také na „lesním vysílači (Waldsender)“ poslouchán Mnichovský dohovor (dohoda). Nyní už nepomohlo ani nařízení trvalého zatemnění; přístroje (rádia) hlasitě hrály, srdce přetékala radostí. Vše čekalo už jen na odchod Čechů. Tajně se zbrojilo (chystalo), aby bylo důstojně přivítáno osvobození. Četnictvo opustilo budovu úřadu, drželo se ještě (na místě). Odpoledne projelo jako jistá známka vyklízení několik (oddílů) českého vojska. Tentokrát nebylo slyšet posměch dřívějších dnů. Zachmuřené byly tváře, jež dříve často ukazovaly drzou nadřazenost. Nyní se i několika málo stoupencům magistrátu (úředníkům) rozpálila půda pod nohama. Chtěli si u Čechů jako věrní straníci vysloužit svou mzdu (odměnu). Ti se ovšem velmi brzy vrátili. Tento výsledek (úspěch) jim zřejmě nebyl přiznán (slíben). Ještě nebylo známo, do jakého okupačního pásma naše území spadá. Proto byla zpráva z 30. září teprve 1. října do mnoha domů přinesena spícím (donesena za noci). Telefonní a zpravodajská služba byla zastavena. Po půlnoci přijel zcela neočekávaně dlouhý vlak od Lokte (Elbogenu). Dorazit do Slavkova (Schlaggenwaldu) však nebylo možné, protože to (trať) bylo vojskem uzavřeno. Téměř současně přijely na náměstí nákladní vozy a autobus rovněž obsazené vojskem a zastavily tamtéž. Kolem 3. hodiny ráno bylo slyšet odjíždět vlak směrem ke Schönmühl (Krásné Mlýnici?). Ihned nato bylo…
[Poznámky na okraji: „Mnichovský dohovor (dohoda)“, „1. října 1938“, „Poslední vlak“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 60:] …zjištěno, že nádraží je prázdné. Když se starosta spojil telefonem s loketskou (elbogenskou) okresní správou (Bezirkshauptmannschaft), zazněl odtud pozdrav „Heil Hitler!“ Češi opustili poštovní úřad (Postamt), vystěhovali nábytek a vzali zásoby (Vorräte). Zůstala ovšem žádná lokomotiva, žádný vůz, žádný telegraf a žádné peníze. Kancelářské zařízení bylo zpřevráceno. Stav úřadoven ukazoval překotné opuštění. Včas určení důvěryhodní mužové byli získáni k převzetí, „domobranci (Heimatschützer)“ a S.d.P. obstarali ostrahu (dohled nad) zásobami. Mezitím přijížděly další (vlaky/oddíly). Nyní bylo možné dostat se na náměstí. Tam stál ještě klubový (vlak) s vojskem a dvěma zabavenými slavkovskými osobními vozy připravený k odvozu českého poštmistra a četníků. Počasí bylo deštivé a vlhké. Pošta převzala inventář, ovšem peníze, známky atd. byly vyrabovány a sežrány. Četnictvo předalo zařízení (správu) pošty. Česká školní budova byla převzata. Čekalo se a čekalo na záměr (úmysl), především obyvatelstvo, ještě víc však ti Češi (kteří zůstali). Tak nadešla neděle 1. října. Aby se zabránilo násilnostem, byly zabavené rozhlasové přijímače na pokyn starosty vydány, takže nad tím zavládla velká radost. Stále ještě tu byli Češi, kteří se však museli den ode dne potýkat s úmyslem (myšlenkou) na vyklízení. Příští termín k vyklizení celého území byl prý 3. června (?), naše území patřilo do 3. zóny a mělo být obsazeno teprve 4. října. Stažený obojek (tj. uvolnili se), zbraně po ruce — tak museli čeští stoupenci čekat, a čekali až do 3. října v poledne. Avšak obyvatelstvo už déle nečekalo…
[Poznámky na okraji: „Převzetí poštovního úřadu“, „Předání pošty“.]
[LEVÁ STRANA:] …vztyčil ředitel porcelánky (továrny) Waldschütz již 1. října nad náměstím (svého závodu) vlajku s hákovým křížem. A brzy nato přišly i ostatní prapory a (vlajky) lesníků. Byly přineseny chvojí, domy ozdobeny zelení. Dne 2. října projely zbytky poslední (české) armády, zjevně v rozkladu. Vojáci, pohraničníci, četnictvo, Rudá stráž (Rote Wehr) a Národní garda seděli často na jednom nákladním voze pohromadě. Šlo to také dost rychle! Dne 3. října začalo i vyvěšování tak dlouho ukrývaných praporů Velkoněmecké říše. Co si asi mysleli ti Češi, kteří museli nečinně přihlížet? Poté co dali svůj soukromý nábytek na cizí vozy a zabavili nějakého cizího řidiče pro autobus, odjeli 3. října v poledne. Šťastnou cestu!
Spěšně se pokračovalo ve výzdobě. Girlandami a tisíci praporů s hákovým křížem bylo náměstí pokryto, byly postaveny slavobrány (vítězné oblouky). Žádný dům, ani ten dříve marxistický, nezůstal bez praporu. Na žvýkací tabák (Kautabak) se už dávno nedalo ani pomyslet. Nebyl už ani inkoust. Ze starých českých školních sešitů se použila červeň. Radostné rozrušení nedalo ani této noci pomyslet na mnoho spánku. Už v 6 hodin ráno bylo náměstí černé lidmi. Bylo chladné, kalné ráno, ale to nezadrželo proud radosti. A kolem 9. hodiny přišli! V několika nákladních vozech přijeli skvostně uniformovaní muži, jejichž uniformu většina obyvatel ještě nikdy neviděla. Pásky na rukávech je označovaly jako polní četnictvo (Feldgendarmen). Nesmírný byl jásot, neúnavně tekl proud radosti, slzy radosti tekly nezadržitelně, květin pršelo jen tak. Ihned převzali statní mužové pořádkovou službu, neboť už nyní…
[Poznámky na okraji: „Pálení písemností“, „Vyvěšování praporů (vlajek)“, „Odchod posledních Čechů“, „4. října“, „Vstup (vpochodování) Wehrmachtu“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 61:] …se valila hrdá, motorizovaná německá branná moc (Wehrmacht). Vůz za vozem, motocykl za motocyklem následovaly nepřetržitě, radostné pozdravy. Bylo to jiné než to, co předtím přivolávalo naše uprchlíky. Češi-vojáci! Ale vše šlo směrem ke Karlovým Varům (Karlsbadu). Člověk by ani nevěřil, že naše náměstí mohlo tomuto provozu (počtu) stačit. Mezitím vešlo ve známost, že náš milovaný vůdce sám má být v zemi a jet přes Loket (Elbogen). Nyní byly děti rychle ustrojeny, aby pravděpodobně mohly vidět vůdce. Mnozí ze sousedů přijeli i na kolech do okresního města (Karlovy Vary), aby byli při této jedinečné události. Mnozí však už neměli čas, neboť přišel nový proud (vozů). Pod vedením Čechů (?) pochodoval pěší pluk č. 93 a zaujal na náměstí a na Grabenu pochodovou (bojovou) formaci. Trh, příkop (Graben), Lažnitzgasse (Lázeňská ulička) se plnily stále novými procházejícími pěšáky. Pluk zůstal u nás. Ihned bylo zařizováno ubytování. Radostně přijímali všichni obyvatelé vojáky a kvartýrníky. Mnozí raději spali sami na seně nebo na slámě, jen aby mužům naší branné moci přenechali lůžka. Brzy se na obyvatelích a sousedech navzájem ruku v ruku, všichni jako jeden, mohli (radovat). Obsah Hitlerových (polních) kuchyní (Hitlerküchen) mohl být naší armádě postoupen, takže mnoho lidí předkládalo i své kuchyňské nádobí. Mezi nejhrdějšími zbraněmi, které brzy nato vpochodovaly do našeho města, byl 2. oddíl protiletadlového pluku (Flak-Regiment) 313 a zaujal kolem města protiletadlovou (palebnou) pozici, aby byl pro všechny případy připraven. Nyní zbývalo už jen čekat, zdali by tito mužové…
[Poznámky na okraji: „Vůdce v Egeru (Chebu)“, „Pěší pluk 93“, „Protiletadlový oddíl (Flak-Abt.) 313“.]
[LEVÁ STRANA:] …směli ještě zůstat. Tělocvična (Turnheim), sokolovna (Zech?), všechny prostory, školy musely být obsazeny, aby se získalo místo pro nyní téměř 1000 mužů čítající oddíly. A šlo to.
Večer tohoto nejpamátnějšího dne v dějinách našeho města se konala přehlídka (Parade). Jak zněl pevný krok pochodových kolon na dlažbě! Zvony zněly, všechna okna byla osvícena svíčkami, všechny spolky nastoupily, sotva byla v domech jediná duše, nikdo si nechtěl tuto událost nechat ujít. Vojenská hudba pěšího pluku 93 a městská kapela hrály překotně svižné kusy. Po projevech starosty, místního vedoucího (Ortsleitera) a velitele plukovníka von Webera následoval pochod Wehrmachtu před tribunou (přehlídkový krok).
Již 5. října opustily tyto oddíly město, aby uvolnily místo přijíždějícímu dělostřelectvu, dělostřeleckému pluku (Artillerie-Regiment) 49, a uvolnily náměstí. To byla událost zvláště pro mládež! Dalekonosná a protiletadlová děla naplnila náměstí, prostranství školy, Lažnitzovu uličku a vzbudila nejúplnější obdiv. Hrdě stáli ti nejmenší u ocelových (kol) k obdivu velkých děl. Mezitím obsadil zdravotní vlak (Krankenzug) „13 z Magdeburku“ starý trh (alter Markt) a zařídil v bývalé české škole nemocniční pokoje. I tyto oddíly, přes 600 mužů, byly radostně přivítány a většinou srdečně ubytovány. Velmi brzy se vyvinul srdečný vztah mezi obyvateli (sousedy) a muži těchto vojenských oddílů, které zůstaly až do 9. října.
Do této radosti však zazněl v noci na 13. října kolem 10. hodiny náhle všeobecný poplach. Pece č. 9 a 10 porcelánové továrny (porcelánky) vzplanuly následkem žáru (horkého vzduchu) v ohni. Značná část výrobních zařízení (provozu) zcela vyhořela.
[Poznámky na okraji: „Vojenská přehlídka“, „A.R. 49 (dělostřelecký pluk)“, „D.A. 13 [?]“, „Oheň v porcelánce“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 62:] …na hasičském zákroku se podíleli dělostřelci. Naděje na obnovení provozu v porcelánce postihl zlý osud (zlou ránu) ohněm. Naštěstí (?) bylo brzy provedeno provizorní postavení (zařízení) výrobních prostor, aby výroba (provoz) nebyla příliš přerušena.
Opět dostávali potřební obyvatelé z polních kuchyní teplá jídla. Tady ležícím oddílům se 7. října přidružil průzkumný oddíl 2 a odjel do Františkových Lázní (Franzensbadu). V neděli 9. října se konala v děkanském kostele polní bohoslužba (Feldgottesdienst), které se zúčastnily všechny spolky. Důstojně zazněly na konci bohoslužby hymny Říše. Když v neděli 9. října tyto oddíly odjely, ozvaly se opět hlasy a slzy.
Serce zcela prázdné zůstalo město, když vojáci přinesli pohyb (život). Jen pomalu se obnovil provoz. Dne 11. (října) přišel opět zpravodajský oddíl 1/50 z Hamburku. Telefonní spojení byla přezkoušena a vojensky (znovu) položena vedení.
Pomalu se vracel každodenní život do svého řečiště. Školy začaly vyučování 10. (října), neděle (jako sváteční den) byla opět zavedena. Národněsocialistická lidová péče (NSV) zahájila svou činnost. Až 2000 obědů (porcí) bylo v prvních týdnech týdně zajišťováno (rozdáváno). Všechny organizace strany byly oživeny — NSDAP, NSKK, NSFK, NSV (?), HJ, BDM, NSF, NSV nastoupily. Ihned začaly pilné výcviky (cvičení), školicí večery, zpívané večery (Singabende).
[Vládním nařízením?] byla obecní rada (samospráva) rozpuštěna, odpovědnost přenesena výhradně na starostu. Podle nějakého nařízení (vyhlášky) o (…)
[Poznámky na okraji: „L.A. 2 (lehký dělostřelecký oddíl 2)“, „N.A. 150 (zpravodajský oddíl 150)“, „N.S.V.“.]
[LEVÁ STRANA — pokračování:] …(v okresním městě Liberci / Reichenbergu?) museli být magistrátní úředníci nahrazeni a vystřídáni národněsocialistickými zástupci (úředníky). Veškeré peníze magistrátních spolků byly zabaveny, někteří vedoucí a příslušníci Rudé stráže (Rote Wehr) zatčeni. Pro nezaměstnané začala podpora v nezaměstnanosti — toto zaopatření poskytlo více než 500 osobám skutečnou podporu. Díky zabezpečení hranic stoupl obchod (živnost). Velkou částí se vzdal i mzdový příplatek (Spinnstoffgeld?) [či: přebytek mezd] ve prospěch zimní pomoci (Winterhilfe). Bylo posláno 500 říšských marek (R.M.) říšskému vysílači v Lipsku (Reichssender Leipzig) na charitativní koncert. 850 R.M. plynulo východní [Halle?] na NSV. Sbírky šatstva (oděvů) byly pořádány, byla provedena sbírka spřádacích surovin (Spinnstoffe).
Protože Češi odnesli z nádraží veškerý použitelný materiál, všechny kolejnice a písemnosti, bylo město na několik dní zcela odříznuto od železniční dopravy. Teprve 10. října přijel první německý (říšský) vláček, obyvatelstvem radostně přivítaný. Dne 12. listopadu však musel uprchlý český přednosta stanice (Bahnvorstand) všechny odnesené věci úředně předat německému přednostovi.
S prvním dnem okupace byla zavedena (německá) právní úprava (Rechtsverordnung); okamžitý přechod proběhl hladce, bez nehody.
Dodatečně se uvádí, že k výzdobě města zvláště přispělo vyvěšení vlajky s hákovým křížem na věži kostela (vztyčené Aloisem a Antonem Mertensem, sklenáři, dům č. 41).
[Poznámky na okraji: „Zimní pomoc (Winterhilfe)“, „10. října 1938 — první vlak“, „Právní úprava (Rechtsverordnung)“.]
[PRAVÁ STRANA — strana 63:] …z rozhořčení nad zákeřnou vraždou velvyslaneckého rady vom Ratha v Paříži jakýmsi židovským chlapcem (Judenbuben) rozbilo rozhořčené obyvatelstvo večer 10. listopadu výkladní skříně (výlohy) obou židovských obchodů v č. 213 (Alma Weil) a č. 497 (Wilhelm Fischer). Obsah obchodních místností a část bytového zařízení byly rozbity na kusy, příštího rána naloženy na vozy, odvezeny a spáleny. Lid nechtěl a nemínil mít žádný podíl na židovském majetku (statcích).
[Nadpis:] V Pankráci a v Loosu (Loos).
Stovky sudetoněmeckých mužů a mnoho žen bylo na základě protiprávního (?) českého ochranného zákona v letech 1936-38 odvlečeno do českých kasáren (věznic) Pankrác a Loos. Většinou stačilo udání jakéhosi českého „domácího pána (Hausherra)“, aby byl německý člověk vystaven nejhrubšímu zacházení a měsíce trvající vyšetřovací vazbě. Ve velmi mnoha případech se vyšetřujícím soudcům podařilo zkonstruovat jakýsi „případ (Fall)“.
Byl jsem po jakémsi údajném (jednání) zatčen 8 četníky 30. října 1936 ve Slavkově (Schlaggenwaldu) a ještě téže noci dopraven do Prahy na policejní ředitelství. Po probdělých nocích jsme byli nuceni — bylo nás přes 20 soudruhů z karlovarského kraje — podepsat policisty nadiktované, falešné (zfalšované) protokoly. Dne 2. listopadu jsme pak byli převezeni k okresnímu soudu ve Falknově (Sokolově / Falkenau). O měsíc později jsem přišel před vyšetřujícího soudce, který ovšem mou obhajobu proti zfalšovanému policejnímu protokolu označil za nedostatečnou. Celý rok poté, 18. prosince 1937, (…)
[Poznámka na okraji: „Židé“.]
[Pravá strana č. 64. Konec osobního vyprávění (psáno v 1. osobě, zřejmě vzpomínka sudetského Němce vězněného českými úřady) a nový oddíl s nadpisem „Als Geisel verschleppt“ = „Odvlečen jako rukojmí“.]
[LEVÁ STRANA — pokračování předchozího líčení:]
…sděloval jsem svým kamarádům obžalovací spis. Mě tížila obžaloba, neboť jsem měl jako [?] důstojník v záloze možnost dostat, a zejména důležité údaje předat čs. armádě, podle 2. odstavce, t. j. trest smrti za velezradu [Vorbereitung zum Hochverrat].
Líčení se vleklo od 9. do 11. února 1938 proti mně a 11 kamarádům společně. Nakonec jsem byl, protože pro vlastní vojenskou zradu nebylo možno opatřit důkazy, kvůli podpoře jednoho mladého kamaráda, jehož styky jsem prý znal, odsouzen ke:
3½ roku těžkého žaláře,
3 roky ztráty občanských čestných práv a
2500 Kč peněžitému trestu.
Jako vězeň jsem byl ve Frýdku [Freiberg/Freiburg?] po asi 6 týdnech zařazen do dílny pro řezbářské práce. Tam jsem nakreslil [?] denní výkon 2000 kusů a dostával jsem za to 1 Kč jako pracovní mzdu. V té době jsme byli tři pol. [političtí] vězni v jedné společné cele s 13 obyčejnými zločinci. I to je známkou české „kultury“!
Dne 8. dubna 1938 jsme přišli do trestnice Bory [Bohrgang?]. Tam byli všichni političtí znovu v samovazbě. Museli jsme [zachovávat] mlčení. O událostech tohoto měsíce jsme vůbec nic nevěděli, ačkoli jsme spolu udržovali tajné dorozumívání. Viděli jsme jen na rostoucí nervozitě dozorců a na jejich silném vyzbrojení, že…
[PRAVÁ STRANA č. 64 — pokračování:]
…že to s českou věcí stojí asi velmi špatně.
Dne 9. října jsme byli bez jakékoli přípravy přestrojeni do civilu a sehnáni do společných cel. Po nějaké chvíli, v neděli ráno 16. října, přišlo mnoho policejních vozů, pod vedením SS-Obersturmbannführera, a měli nás odvézt a do trestnice a [?] tiše [?]. Byli jsme posledních 218 politických vězňů české vojenské diktatury [tschechischen Militärdiktatur-Herrschaft].
[podpis]
— nový oddíl —
ALS GEISEL VERSCHLEPPT. (Odvlečen jako rukojmí.)
Dvacetiletý zápas o naše němectví spěl ke svému vrcholu. Nad zářijovými dny roku 1938 ležela tísnivá nálada [unheimliche Schwüle]. Česká vláda zavdala rozpuštěním Sudetoněmecké strany [SdP] podnět ke konečnému boji o osvobození. U všech podúředníků [Unterwalter] Sudetoněmecké strany byly provedeny důkladné domovní prohlídky. Doba se stávala stále znepokojivější, neboť i naši zatčení němečtí sociální demokraté šli ruku v ruce s českými výkonnými orgány proti všem národně uvědomělým Němcům a předali je české zvůli [tschechischen Willkür].
V noci z 23. na 24. září vydala…
[Strana č. 65. Pokračování oddílu „Als Geisel verschleppt“ — Odvlečen jako rukojmí.]
[LEVÁ STRANA:]
…vydala česká vláda rozhlasem mobilizační rozkaz. Ještě téže noci se rozjely zatýkací vozy po celém našem německém území. Všichni národně uvědomělí podúředníci [Unterwalter] byli odvlečeni ze svých bytů a dopraveni do vězení.
I mne stihl tento osud. V 6 hodin ráno mě vyzvedli 3 četníci z bytu a odvedli nejprve na četnickou stanici. Po krátké době přivedli i pana Wilhelma Wilferta, kterého rovněž bez ohledu měli odvést z bytu. Podle údajů četnictva jsme měli jít jen k soudu [Verhör — výslechu]. Téhož dne nás však dopravili do vězení loketského hradu [Elbogner Burg], kam byli odvlečeni úředníci [Unterwalter] a ostatní z loketského okresu. Bylo nás dohromady 40 mužů. Na náš protest u státní policie, že máme přijít teprve k výslechu, jsme dostali od JUDr. Riedlera, loketského [advokáta?], odpověď, že o výslechu už nemůže být řeč a že budeme všichni co nejdříve odtransportováni. Nyní nám bylo všem jasné, že jsme zajatci českých orgánů [tschechischen Horden] a že budeme jako rukojmí odvlečeni do nitra českého vnitrozemí.
Téhož večera, když jsme chtěli odvést své uvězněné kolegy [Glieder] k odpočinku, zazněl rozkaz „Všichni do dvora nastoupit!“. Tam na nás již čekal větší…
[PRAVÁ STRANA č. 65:]
…oddíl vojska a četnictva, který nás naložil na dva nákladní vozy. Nyní začalo nejisté čekání [v hrůze]. Asi v 9 hodin večer jsme byli vezeni svým rodným krajem [Heimatstädtchen Tschergenwald?] směrem na Plzeň. Strašlivá tíseň se nás zmocnila. Všechny obce, jimiž jsme projížděli, byly zatemněny, obyvatelstvo zmizelo z ulic, protože i jim hrozilo stanné právo [Standrecht]. Na okresní silnici k Plzni byly velké zástavy koní [Pferdetransporte]…
…u této silnice ležící lesíky byly nám popsány jako [místo] českého plánu na vyhlazení [Vernichtungsdrang]. V půl jedné v noci jsme dosáhli Plzně. V tomto zatemněném městě zůstal náš transport stát na jednom velkém volném prostranství. V témže okamžiku už obstoupil naše nákladní vozy český dav a začal nejdivočejšími nadávkami. Naše vozy chtěli polít benzínem a zapálit. I nás měli upálit. Záměrně k nám do vozů posadili vojáky, aby tito nebyli vystaveni špatnému zacházení. Po několikahodinovém, hrůzyplném čekání zamířil transport do sklepa bývalého [pivovaru/sladovny — Waldbrunn?].
Byli jsme tam hnáni špalírem bajonetů a s pažbami pušek tlučeni do sklepa. Bez možnosti si lehnout a bez jakéhokoli občerstvení jsme tam byli v jednom koutě pod vojenským dozorem. Postupně přijížděly další transporty, takže do neděle večer nás tam bylo umístěno 336 mužů. Jen pomalu plynuly trýznivé hodiny. Marně jsme se pokoušeli usnout, ale starost o ženu a děti a o milovaný domov nás nenechala přijít k odpočinku. V pondělí 26. září jsme byli pod silným dozorem transportováni na plzeňské hlavní nádraží. Po pětihodinové [?] osobní prohlídce a odebrání všech předmětů — kapesní nože, klíče atd. — jsme byli umístěni do vlaku se zatemněnými okny. Začala v 1 hodinu v noci 26hodinová jízda na východ. Cíl cesty jsme nemohli zjistit [v rozechvění]. Během této 26hodinové jízdy jsme dostali trochu mléka a trochu chleba. Český četnický důstojník procházel s nataženým revolverem všemi oddíly, zakazoval kouřit a hrozil zastřelením každému, kdo se hne z místa.
[Strana č. 66. Závěr oddílu „Als Geisel verschleppt“ — Odvlečen jako rukojmí. Spodní část pravé strany je prázdná (linkovaná).]
[LEVÁ STRANA:]
Po nekonečné jízdě nás potěšil povel k vystupování. Ve vlaku z bajonetů [špalíru] jsme byli v řadách po čtyřech sestaveni do kolon. 200 vojáků a četníků s nataženými puškami doprovázelo smutný průvod městem Aš [Asch / Eger?]. Po 1¼hodinovém pochodu jsme dorazili do internačního tábora [Versammlungslager] ležícího za tímto městem.
Teprve tam nám bylo sděleno, že jsme byli dopraveni přes Plzeň – Tábor – Jihlavu [Iglau] – Brno [Brünn] do Vyškova [Wischau]. Nepopsatelný pocit zachvátil každého jednotlivce. Odříznuti od domova a od vnějšího světa jsme začali boj o život, o holé zachování naší vlasti [?], jistou smrtí ohroženi. Šaty jsme od svého zatčení nesvlékli z těla. Jako lůžko jsme měli slamník, ale chyběl ručník i mýdlo. Stravu vydávali denně jen dvakrát. Dopisy a stížnosti byly zakázány. Tak jsme na tvrdém ležení trávili hodiny a dny v hořké starosti o svůj život a o své příbuzné v naší vlasti. Jen nezlomná víra v našeho Vůdce Adolfa Hitlera nám dodávala odvahu.
Dne 4. října bylo z tábora 170 mužů sestaveno do vlaku a po železnici dopraveno do Chebu [Eger]. Tam nám bylo sděleno, že vlast je osvobozena a že již vpochodovaly německé oddíly. Nepopsatelná radost a jistá důvěra naplnila naše srdce při této zprávě. Jistý major a majitel statku Heiligenkreuz u Chebu, baron Lützögl [?], zemřel při této zprávě; srdeční mrtvice vzala tomuto muži před našima očima život.
[PRAVÁ STRANA č. 66:]
Nyní začala cesta zpět do vlasti. S úzkostnou starostí jsme projížděli stejnou trasou celým českým územím až do Plzně. 36 hodin jsme byli nepřetržitě na cestě, až jsme dosáhli v té době ještě českým vojskem obsazeného německého města Stříbra [Mies]. Po pochodu tímto městem jsme dosáhli posledních českých kontrolních stanovišť. Vedoucí našeho vlaku, Komm. Ing. Ottmar Wallner z Karlových Varů [Karlsbad], dal na otevřené silnici zastavit. S dojatým srdcem a se slzami v očích jsme poprvé zpívali na osvobozené rodné půdě píseň Deutschlandlied a Horst-Wessel-Lied. Nepopsatelná radost po všech těch těžkých hodinách a dnech se nás zmocnila při pohledu na první německé oddíly ve vsi Tscheslowitz [Časlavice?]. Tam nás němečtí vojáci přijali, bohatě pohostili a přes obce Oberzecher [?] a Schwarzkitting [?] dopravili do naší vlasti.
Dva týdny tvrdého rukojmího vězení ležely za námi. Nový svět se před námi otevřel. Z milosti Vůdce jsme stáli opět jako svobodní lidé na své milované rodné půdě. Nekonečný dík naplnil naše srdce, neboť Vůdce nám nejen vrátil svobodnou vlast, ale nadto nám všem zachránil život.
[Strana č. 67. Levá strana je celá tvořena fotografiemi s nadpisem; pravá strana má krátký text a je převážně prázdná (linkovaná).]
[LEVÁ STRANA — nadpis nad fotografiemi:]
AUFNAHMEN vom Einzug der deutschen Truppen, anlässlich des Anschlusses des Sudetenlandes an das Großdeutsche Reich.
(SNÍMKY z příjezdu/vpochodování německých vojsk při příležitosti připojení Sudet k Velkoněmecké říši.)
[Pod nadpisem jsou nalepeny čtyři fotografie — viz pole photos.]
[PRAVÁ STRANA č. 67 — text:]
Dne [datum] se vzdává úřadu zástupce starosty Franz Fischer a nastupuje starosta Emanuel Hübl. Úředníci až do hlavního (řádného) jmenování [hauptamtl. Ernennung] zastávají službu jako takovou.
Kamarádi zasloužilí o stranu, Wilfert Wilhelm a Ernst Wagner, byli s [?] přijati do služeb obce.
Říšská orlice (znak) na radnici je opět umístěna [angebracht], poté co byla od vyhlášení českého [Sudeten-/československého] státu sňata.
Fotografie v kronice:
Černobílá fotografie sedící stoleté ženy Franzisky Öckl u stolu, drží v ruce šálek; na stole je plechovka (zřejmě sladov
Vpochodování německé armády do vyzdobeného náměstí: dělostřelectvo — tažená děla (kanóny) — projíždí mezi domy ozdobeným
Náměstí s vojenskou technikou a osobními automobily; domy vyzdobené prapory s hákovými kříži, dav lidí, voják na ulici.
Kolona obrněných polopásových vozidel a tažených děl stojící podél velké budovy (hostinec/dům s vývěsním štítem) ozdoben
Pohled do ulice/náměstí: dlouhá kolona dělostřelectva a polopásových vozidel seřazená podél domů, chodci a děti na chodn
Zápis popisuje rok 1937–1938 v Horním Slavkově: zvolení starosty Karla Apelta, smuteční schůzi zastupitelstva k úmrtí prezidenta T. G. Masaryka, obecní volby v květnu 1938 s drtivým vítězstvím Sudetoněmecké strany, a poté dramatické líčení mobilizace, odsunu Židů, záborů a nástupu německé správy na podzim 1938 včetně odevzdávání zbraní a rozhlasových přijímačů.
Dne 12. května byl Karl Apelt, ředitel zdejší záložny, zvolen starostou a zemským úřadem potvrzen ve funkci.
Smuteční schůze na počest prezidenta Masaryka
Dochoval se opis zápisu ze slavnostní smuteční schůze městského zastupitelstva, konané v pátek 17. září 1937 ve 20 hodin večer na počest zesnulého prezidenta-osvoboditele Dr. T. G. Masaryka.
Přítomen byl starosta Karl Apelt jako předsedající, zástupce starosty Anton Köberbach a zastupitelé Georg Reiß, Josef Straitenberger, Anton Ubl, Robert Gröschl, Josef Fröhnl a Josef Stöhr, dále páni Ernst Hellmond, Oswald Schmieger, Karl Reiner, Karl Köhler, Richard Floth, Oswald Albert, Franz Pöhl a Oskar Kraus. Přítomni byli také zástupci obecních zaměstnanců – vedoucí kanceláří, patrně zástupci policejního sboru, správy nemocnice a sociálního úřadu, dále zástupci škol pro chlapce, dívky a obecné školy, dále zástupce starosty Albert Eckl, okresní školní rada Rudolf Müller, vedoucí kanceláře a protokolant a řada dalších obecních zaměstnanců. Schůze byla také velmi početně navštívena z řad obyvatelstva.
Starosta Karl Apelt schůzi zahájil, pozdravil přítomné a jednoduchými slovy hlubokého smutku jim sdělil bolestnou zprávu o úmrtí prezidenta-osvoboditele Masaryka. Po dojemných slovech se přítomní zvedli ze svých míst. Starosta poté připomenul zásluhy zesnulého, jak pro lidstvo vůbec, tak pro Československý stát, a poukázal na to, co Masaryk pro lidstvo vykonal, jakými hlubokými myšlenkami a obtížnými boji prošel a jaké velké zásluhy získal. Dále se zmínil o Masarykově mládí a rodině teplými slovy, o jeho studiích a díle. Na závěr vyzval jménem města, aby Masarykovo dílo i jeho vznešené ideje byly i nadále vysoko drženy ve prospěch státu i národa. Po krátké přestávce starosta znovu povstal a požádal přítomné, aby tichým povstáním uctili na dvě minuty památku zesnulého. Poté poděkoval přítomným za důstojnou účast a schůzi prohlásil za skončenou.
Zápis podepsali: zapisovatel JUDr. Georg Otto, starosta Karl Apelt a městští zastupitelé Richard Floth a Oswald Albert. Předseda potvrdil, že výtah souhlasí s originálem – Městský úřad Horní Slavkov, 10. prosince 1937, starosta Karl Apelt.
Rok 1938
Paní Franziska Eckl, narozená 17. ledna 1837 v Perninku (Perlsberg), oslavila v tomto roce v ještě dosti dobrém duševním stavu své 101. narozeniny. Byla umístěna v místním chudobinci. (Dodatečná poznámka uvádí, že zemřela 15. února 1939 ve věku 102 let.) K zápisu patří i fotografie starší ženy v černém, sedící u stolu s šálkem.
Dne 25. ledna večer od 7 do 11 hodin byla na severním obzoru pozorovatelná polární záře.
O 1. máji se konalo demonstrativní shromáždění Sudetoněmecké strany s asi 4800 účastníky.
Dne 21. května byla vyhlášena mobilizace; muselo se okamžitě narukovat, a to až do středního věku.
Dne 29. května proběhly obecní volby s tímto výsledkem: 7508 hlasů pro Sudetoněmeckou stranu (23 mandátů), 501 hlasů pro sociální demokraty (7 mandátů) a 34 hlasů pro komunisty.
Dne 1. července byla zrušena lesní správa (patrně Reinholdsdorf); z důvodu služebních úspor byla tato oblast zrušena pro budoucnost, zrušena byla také zdejší obora.
Dne 21. června se konala obvyklá slavnost letního slunovratu pořádaná Sudetoněmeckou stranou, které se zúčastnilo asi 1250 osob.
V tomto roce byla pokryta střecha, vrcholy věží a kostelní část eternitem; práce provedl patrně pan Karel Düssmichl ze zdejšího hornoslavkovského pracovního společenství, klempířské práce provedl jeho syn. Eternitem byla pokryta také zvonice a obě studny na náměstí.
Dne 22. července proběhlo potvrzení a uvedení do úřadu nového starosty, hostinského Franze Fischera, zde bytem č. p. 229.
Soupisy předepsané zemským úřadem (výtah z matrik) byly zpracovány zpětně do roku 1737 a uloženy v archivu. Ostatní soupisy (úmrtní, rejstříky, poznámky atd.) byly od roku 1938 opět vedeny a spravovány samotným městem.
Na stavebním pozemku zvaném Reinholdsgarten byly od pana Reinholdta postaveny domy a zřízeny zahrady. Na pozemku u domu Eckl byl připraven pozemek pro zřízení sportovního hřiště, které bylo poskytnuto obyvatelstvu jako pracovní příležitost.
Dne 1. srpna byl pan Feldhart, zde č. p. 166, v lese zastřelen patrně vlastním synem. Dne 6. srpna utonula paní Köbler, zde č. p. 287, za nešťastné náhody.
Dne 25. listopadu kolem 5. hodiny došlo k odsunu (vystěhování) rodiny obchodníka s textilem Klary Weil (zvaného Saml), bydlícího v domě č. p. 218, a obchodníka Eugena Fischera, zde č. p. 497. Manželka a dcera přesto zůstaly zde.
Dne 3. prosince se na hornoslavkovském náměstí konal velký pochodňový průvod na počest nadcházejících voleb. Dne 4. prosince proběhly volby do Velkoněmeckého říšského sněmu (Reichstag), doprovázené pochodem formací SA, SS a NSKK. Zpívaly se písně jako „Wir danken unserm Führer“ („Děkujeme našemu vůdci“) a další písně oslavující Hitlera.
Dne 3. prosince odpoledne kolem tři čtvrtě na jednu proběhl přelet zeppelinu směrem k Lokti (Elbogen).
Dramatické události roku 1938 – „velká doba"
Po událostech v silně národnostně uvědomělém Rakousku (připojení Rakouska) dne 12. března vzrostlo v obci vzrušení, které v krátké době dosáhlo téměř maxima. V duchu byli obyvatelé, jichž zde žilo přes 6000 hlásících se k německému národnímu smýšlení, mnohokrát při zpěvu hesla „Náš lid, naše víra, náš vůdce!“ Jednání mezi vládou a stranou nevedla k žádnému výsledku. Dne 21. května byli povoláni záložníci a proběhla mobilizace; 27 obecních zaměstnanců muselo nastoupit k vojenskému cvičení. Zaměstnanci byli postaveni do uniforem a museli konat strážní službu. Napětí stoupalo, přitom uvnitř panovala povznesená nálada. S největším napětím všichni očekávali, jak se vyvine očekávané osvobození z vojenské poroby. I přes trvající zákaz byl organizován tajný sběr pomoci.
Dne 12. září večer se na náměstí a v dalších ulicích shromáždilo větší množství lidí, kteří s napětím naslouchali slovům vůdce, zaznívajícím z rozhlasu z Říše; tehdy poprvé zazněla v Hornoslavkovských horách veřejně německá hymna. Četníci (Gendarmerie) již nezasahovali. Když se pak na některých domech objevily vlajky, táhl nadšený zástup ulicemi a zdravil ty, kdo se k němu přidávali. Kolem půlnoci ještě jednou zazněla hymna, než se lidé rozešli. Následujícího dne nikdo nešel do práce, školy byly zavřeny, hostinští i všichni ostatní zůstávali na náměstí v očekávání dalších událostí. Tento stav trval až do 13. září.
(Text pokračuje popisem dalších zářijových událostí, včetně zákazu rozhlasu, odevzdání zbraní 17. září, zastavení činnosti Sudetoněmecké strany a dalších dramatických okamžiků – tato pasáž je v originále psána velmi hustě a kurzívou, takže značná část textu je nejistá nebo nečitelná.)
Následovala neklidná, tichá doba. Rozhlas přinášel průběžné zprávy, dokud nebyly sudetoněmecké oddíly doprovázeny. Na výzvu následovala 22. září schůze zástupců; hledalo se rozhodné řešení. Zbraně byly opět staženy. Četníci v této době tvrdě zasahovali.
Ráno dne 24. září došlo k dalšímu honu na zástupce; většina z nich uprchla do sousední obce. Eckl, Otto a Rudolf Welbert však byli zastřeleni. Poté nadšení znovu propuklo. Pevně je doloženo, že 2. října se oba muži vrátili zpět do Horního Slavkova.
Krátce nato, v noci z 9. na 10. října, byla rozhlasem oznámena nařízená mobilizace sudetoněmecké armády. Ročníky narození až do roku 1898 byly během 6 hodin povolány, přičemž museli nastoupit i příslušníci sociálnědemokratické strany. Vojenský úřad vydal pokyny k mobilizaci; mnozí zástupci a další osoby však uprchli z velké části do okolních lesů, kde si vytvářeli zásoby pro budoucí uprchlíky. Jiným se podařilo, včetně sociálních demokratů, překročit hranici a uprchnout do Říše; následoval rozkaz a zástupce četníků byl vyhlášen.
Pomoc uprchlíkům a zatemnění
Množství uprchlíků se ukrývalo v lesích, kde bylo organizováno jejich pravidelné zásobování. Počasí bylo nepříznivé, se zatemněnými cestami situace byla obtížnější. Lidé jim nosili potraviny, radostně zpívajíce, v očekávání osvobození ze strany „Velkoněmecké říše“.
Ve městě bylo zavedeno zatemnění jako opatření proti leteckému nebezpečí. Hostinští museli zavírat v 9 hodin; zásobování zpočátku kolísalo ze dne na den, později se opět stabilizovalo. Jedním z nejcitelnějších opatření obecního úřadu bylo nařízení odevzdání rozhlasových přijímačů.
Odevzdání rozhlasových přijímačů proběhlo dne 26. září; odevzdáno bylo asi 400 evidovaných přijímačů, pro které musel být v obecních prostorách zajištěn dostatečný prostor. Některé přijímače možná byly ještě dodatečně zabaveny. Podle zápisu mělo k odevzdání dojít i ve Falknově (Falkenau), a přijímače měly být převezeny na dalekou cestu až do Berlína. Tato pasáž je v originále velmi hustě psaná kurzívou a místy nečitelná, takže její znění je značně nejisté.
... o půl osmé večer, když první oddíly začaly hřmět ulicemi, zhaslo světlo. Ale to všechno nebylo nic platné! Časně ráno jsme přece měli rozhlas, takže naše důvěra byla posílena a mohlo přijít, co chtělo. Navzdory násilným opatřením Čechů byl rozhlasový zpravodajský provoz pravidelně sledován a vyhodnocován.
Navzdory zabavení přístrojů byla už 30. září dopoledne na radnici Mnichovská dohoda rozmnožena a především sdělena "lesním lidem" (tj. těm, kdo se ukrývali v lesích). Teď už nebylo nic platné ani nařízení o trvalém zatemnění; okna byla osvětlená, srdce plná radosti. Vše už jen čekalo na odchod Čechů. Potají se chystali, aby uvítali osvoboditele. Četnictvo opouštělo budovu pošty, jen ji ještě drželo. Odpoledne táhly jako jistá známka vyklízení všelijaké české oddíly. Tentokrát nebylo slyšet řev jako v dřívějších letech. Zarputilí byli ti duchové, kteří se tak často projevovali jako mstitelé. Teď bylo také vidět několik málo přívrženců marxistů, jak jim hoří půda pod nohama. Chtěli v Čechách jako věrní soudruzi následovat svého šéfa. Ovšem velmi brzy se vrátili. Tento ráj jim patrně nesvědčil.
Ještě se nevědělo, do kterého okupačního pásma naše území patří. Proto byla noc z 30. září na 1. října prožita v mnohém strachu. Byla zavedena pořádková a zpravodajská služba. Kolem půlnoci přijel od Lokte zcela neočekávaně dlouhý vlak. Dostat se k nádraží však nebylo možné, protože bylo střeženo vojskem. Téměř současně přijely i na náměstí nákladní vozy a autobus, rovněž obsazené vojskem, a tam zastavily. Kolem 3. hodiny zrána bylo slyšet, jak vlak odjíždí směrem na Krásno. Ihned poté bylo zjištěno, že nádraží je prázdné.
Když se nato starosta spojil telefonicky s loketským poštovním úřadem, zaznělo odtamtud pozdravení "Heil Hitler!". Češi opustili stanici, naložili svůj nábytek a vzali si zásoby. Nezůstala ovšem žádná lokomotiva, žádný vagon, žádný personál a žádné peníze. Kancelářské zařízení bylo nedotčené. Stav obytných místností svědčil o překotném opuštění. K převzetí byli urychleně povoláni penzionovaní železničáři. "Heimattreue" (domovu věrní) a S.P. obstarali převzetí stanice. Mezitím se rozednívalo. Teď bylo možné se dostat i na náměstí. Tam ještě stál autobus s vojskem a 2 zabavené osobní vozy Schlaggenwaldu, připravené k odvozu českého poštmistra a četníků. Počasí bylo zamračené a deštivé.
Pošta předala inventář, ovšem peníze, známky a tiskopisy byly rozkradeny a odvezeny. Četnictvo předalo zařízení pošty. Česká školní budova byla převzata. Čekalo se a čekalo na odjezd, jednak obyvatelstvo, ale ještě více oněch několik Čechů. Uplynulo dopoledne 1. října. Aby se obyvatelstvo uchránilo násilných činů, byly úřadem starosty vydány zabavené rozhlasové přístroje, což vyvolalo velkou radost. Stále jsou ti Češi zde, kteří se svým posláním musí ještě počkat se záměrem na odjezd. Západní rozkaz k vyklizení celého území byl předčasný. Naše území patřilo do 3. pásma a mělo být obsazeno teprve 4. října. Bral-li se ohled na ocelové přilby a zbraně po ruce, museli by Češi čekat a čekali do 3. října v poledne. Avšak obyvatelstvo už déle nečekalo.
Ráno hledali ti rozdmýchávači spásu v útěku. Již 1. října vytáhla firma Waldschloss (továrna) přes náměstí prapor s hákovým křížem. Postupně přicházeli ostatní ukrytí a ti, kdo byli v lesích. Vozy chvojí byly přiváženy, domy zdobeny zelení.
Dne 2. října táhly průvodem zbytky "poslední armády", patrně už v rozkladu. Vojáci, pohraničníci, četníci, Rudá obrana (Rote Wehr) a národní garda seděli často na jednom voze pohromadě. Šlo to také dost spěšně!
Dne 3. října se začaly vyvěšovat dlouho ukryté prapory Velkoněmecké říše. Co si asi mysleli Češi, kteří museli nečinně přihlížet? Poté, co na cizích vozech odvezli svůj soukromý nábytek a kdesi zabavili cizí povoz pro autobus, odjeli 3. října v poledne. Šťastnou cestu!
Horlivě se pokračovalo ve zdobení dále. Girlandami bylo náměstí potaženo s tisíci hákovými kříži. Triumfální brány byly zřízeny. Žádný dům, ani ty nejmenší marxistické, nebyl bez praporu. Na látku už dávno nebylo pomyšlení. Nebylo už ani plátno. Na prapory se použily staré české státní vlajky (s obrácenými barvami). Radostné očekávání nedalo ani tentokrát myslet na mnoho spánku. Už v 6 hodin ráno 4. října bylo náměstí černé lidmi. Bylo chladné, zamračené ráno, ale na náladě nadšení to nic neměnilo. A kolem 9. hodiny přijeli! Na několika nákladních vozech přijeli prostě uniformovaní muži, jejichž uniforma byla většině obyvatel ještě neznámá. Podle pásek na rukávech to byli polní četníci (Feldgendarmen). Nesmírný byl jásot, opojné nadšení, slzy radosti tekly bez zábran, květiny pršely jen tak. Ihned převzali ti dospělí muži pořádkovou službu, kterou už předtím zajišťovali naši lidé, ta hrdá motorizovaná německá branná moc. Muž za mužem, motocykl za motocyklem následoval. Neutuchaje rostlo radostné slzení, radostné zdravení, házení květin. To však byly úplně jiné výrazy tváří než ty před několika dny prchajících česko-vojenských vojáků! Ale vše jelo dál směrem na Karlovy Vary. Člověk by vůbec nevěřil, že je naše staré náměstí takovému provozu vůbec schopno.
Mezitím se rozneslo, že náš milovaný Vůdce je už v zemi a projíždí Loktem. Teď byly do autobusu narychlo naloženy děti, aby alespoň ony mohly Vůdce vidět. I mnozí dospělí jeli na kolech do okresního města, aby byli i při této jediné události. Mnozí však už neměli čas. Neboť konečně přišla kolona pochodu. Pod tíhou květin přišli muži s ocelovými přilbami pěšího pluku 93 (I.R. 93) ze Stendalu, postavení k odpočinku. Náměstí, příkop a Pluhova ulice (Pluhgasse) se plnily stále přicházejícími pochodujícími průvody. Pluk u nás zůstal. Ihned byl zajištěn nocleh. O překot brali obyvatelé vojáky do kvartýru. Mnozí raději spali sami v seně nebo ve slámě, jen aby mužům naší branné moci připravili lože. Velmi brzy bylo vidět vojáky a obyvatele paži v paži, všechny se smějícími tvářemi, jak se procházejí městem. Obsah polních kuchyní mohl být dán našim chudým, kteří často hostili i své kvartýrové hosty. A jako jedna z nejhrdějších zbraní brzy nato vykonal svůj vjezd do našeho města 2. oddíl protiletadlového pluku 313 (Flak) ze Stendalu. Dokola na výšinách kolem města zaujímala děla postavení, aby pro každý případ byla připravena. Teď šlo o to, semknout se ještě těsněji, neboť i tito stateční ochránci chtěli spát. Tělocvična, sokolovna (Zech), všechny sály, školy musely být obsazeny, aby se získalo místo pro nyní téměř 1000 mužů čítající oddíly. A šlo to.
Večer tohoto nejpamátnějšího dne v dějinách našeho města se konala přehlídka vojsk. Jak zněl tvrdý krok pochodových kolon na dlažbě! Zvony vyzváněly, všechna okna byla obsazena lidmi, všechny spolky nastoupily, nebylo snad téměř ani místečka, nikdo nechtěl tuto událost propást. Hudba pěšího pluku 93 a městská kapela hrály střídavě svižné pochody. Po projevech starosty, velitele místa a velícího důstojníka, plukovníka von Webera, následoval pochod branné moci v přehlídkovém kroku.
Už 5. října opustily tyto části vojska město, aby uvolnily místo přicházejícímu dělostřelectvu A.R. 49. To byla událost obzvláště pro mládež! Lehká a protitanková děla naplnila náměstí, nádražní areál, Pluhovu ulici a budila nejvyšší obdiv. Hrdě seděli ti nejmenší na ocelových přilbách u velkých děl. Mezitím obsadil sanitní vlak 13 (Krankenzug 13) z Magdeburku staré náměstí a zřídil si v bývalé české škole nemocniční pokoje. I tito vojáci, přes 600 mužů, byli radostně uvítáni a co nejlépe ubytováni. Velmi brzy se vyvinul srdečný vztah mezi hostiteli z kvartýrů a muži těchto částí branné moci, kteří zůstali do 9. října.
Do této radosti však zazněl v noci 13. října kolem 10. hodiny náhle požární poplach. Pece 9 a 10 porcelánky Haas a Czjzek se vznítily horkým vzduchem a vzplály. Zadní novější část továrních budov zcela vyhořela. Pohotově se podíleli dělostřelci na hašení. Naději na plný provoz v porcelánce zkřížil tento zlý osud čarou přes rozpočet. Brzy se však provedlo prozatímní přeřazení pracovních sil, aby nezahálely a aby patrně nerostla nezaměstnanost.
Opět dostávali potřební obyvatelé z polních kuchyní často teplé jídlo. K zde ležícím oddílům se 7. října připojil pozorovací oddíl 2 (Beobachtungsabteilung 2) z Franzlau [?]. V neděli 9. října se v děkanském kostele konala slavnostní děkovná bohoslužba, jíž se zúčastnily všechny spolky. Mohutně zazněly na konci bohoslužby hymny říše. Když tyto oddíly v neděli 9. října braly na rozloučenou, byly opět květiny a slzy.
Docela prázdné se zdálo město, když vojsko, které přineslo živý ruch, odešlo. Avšak již 11. října následovalo ubytování zpravodajského oddílu 1/50 (N.A. 1/50) z Naumburku. Telefonní vedení byla převzata, polní vedení položeno do Kynšperka (Königswart).
Pomalu se zase vracel všední život. Školy zahájily vyučování 10. října, v podnicích se opět pracovalo. Národněsocialistická lidová péče (N.S.V.) začala svou činnost. Až 2000 obědů bylo v prvních týdnech týdně zajištěno. Všechny složky strany byly založeny: politická organizace (P.O.), S.A., S.S., N.S.K.K., patrně N.S.F.O., H.J., B.D.M. vznikly. Záhy začala pilná cvičení, školicí večery, zájmové večery.
Výnosem ze dne (datum neuvedeno) bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno, odpovědnost přenesena výhradně na starostu. Podle pokynu z župy z hlavního města Liberce (Reichenberg) museli být marxističtí městští radní odvoláni a nahrazeni národněsocialistickými zástupci. Všechny peníze marxistických spolků (patrně) byly zabaveny, několik vůdců a příslušníků Rudé obrany (Rote Wehr) vzato do vazby. Pro nezaměstnané nastoupila podpora v nezaměstnanosti. Z této podpory dostávalo zpočátku týdně přes 500 osob vydatnou podporu. Avšak i obětavost obyvatel stoupala. Velká část se vzdala kvartýrových peněz (za ubytování vojska) ve prospěch díla Zimní pomoci. Z toho bylo 500 říšských marek posláno říšskému vysílači Lipsko na koncert na přání. 850 RM plynulo do východní haly N.S.V. Konaly se sbírkové neděle, pořádaly se pouliční sbírky, prováděla se sbírka potravin "jeden funt" (Pfund-Lebensmittelsammlung).
Protože Češi odvezli z nádraží veškerý použitelný materiál, všechny páky a výhybky, byla na několik dní železniční doprava ve městě zcela přerušena. Teprve 10. října přijel první říšskoněmecký vláček, obyvatelstvem radostně uvítaný. Dne 12. listopadu však musel uprchlý český železniční přednosta osobně předat německému přednostovi zde všechny odvezené věci.
Prvním dnem okupace byl zaveden pravostranný provoz; okamžité přepojení proběhlo hladce, bez nehody.
Dodatečně se uvádí, že ke zdobení města obzvláště přispěla výzdoba hákových praporů na věžičce kostela (provedená Aloisem a Antonem Mautnerem, klempíři, dům č. 41).
Z rozhořčení nad ničemnou vraždou legačního rady von Ratha v Paříži židovským klukem rozbilo rozjitřené obyvatelstvo večer 10. listopadu výklady obou židovských obchodů v č. 213 (Alois Weil) a 497 (Wilhelm Fischer). Obsah obchodních místností a část bytového zařízení byly rozbity na kusy, naloženy na vůz, odvezeny a spáleny. Lid nechtěl a nesměl mít žádný podíl na židovských statcích.
V Pürstlingu a Loogu
Stovky sudetoněmeckých mužů a mnoho žen byly na základě smutně proslulého českého zákona na ochranu republiky v letech 1936-38 českými žaláři Pürstling a Loog uvězněny ("opraporkovány"). Často stačilo udání a česká "spravedlnost", aby německé lidi vystavila hrubému zacházení a několikaměsíční dlouhé vyšetřovací vazbě. V nejodvážnějších (patrně) případech se podařilo vyšetřujícímu soudci jakýkoli "případ" zkonstruovat.
Následuje osobní svědectví: Byl jsem po dlouhém domovním prohledání 8 četníky dne 30. října 1936 zatčen ve Schlaggenwaldu a ještě téže noci odvezen do Prahy na policejní ředitelství. Po několikadenním hladovění jsme byli, bylo nás přes 20 soudruhů z karlovarského kraje, donuceni podepsat policejní protokol – diktovaný, falešný, lživý. 2. listopadu jsme pak byli převezeni do věznice Pankrác (Bezirksgericht Pankraz). O měsíc později jsem stál před vyšetřujícím soudcem, který ovšem moje dodatečné prohlášení proti zfalšovanému policejnímu protokolu označil za nedostatečné. Celý rok později, dne 18. prosince 1937, obdržel jsem se svými soudruhy obžalovací spis. Mně sloužilo ke cti, s odůvodněním obžaloby, že jsem coby záložní důstojník SS měl možnost obstarat zvlášť důležité údaje o československé armádě, dále podle druhého odstavce životu nebezpečná velezrada.
Líčení se vedlo od 9. do 11. ledna 1938 proti mně a 11 soudruhům společně. Nakonec jsem byl, protože pro moji vojenskou zradu nebyly k dispozici žádné důkazy, kvůli štvavým řečem několika mladých soudruhů, jejichž štvavé řeči jsem měl patrně krýt, odsouzen ke 3,5 letům těžkého žaláře, 3 letům ztráty občanských čestných práv a 2500 Kč peněžitému trestu.
Jako vězeň jsem zůstal v Praze ještě asi 6 týdnů, a to v pracovní dílně pro sociální případy. Tam jsem zhotovil denní výkon 2000 kusů a dostal za to 1 Kč pracovní prémie. V té době jsme byli tři političtí vězňové v jedné společné cele s 13 obyčejnými zločinci. I to je známkou české „kultury".
Dne 8. dubna 1938 jsme přišli do trestnice Loog. Tam byli všichni političtí opět na samotkách. Museli jsme drát peří. O událostech tohoto léta jsme neměli skoro žádné ponětí, ačkoli jsme spolu udržovali tajný dorozumívací styk. Viděli jsme jen na stoupající nervozitě dozorců a na jejich silném ozbrojení, že to s českou věcí asi špatně stojí.
Dne 9. října jsme byli bez veškerých příprav převlečeni do civilu a dáni do společných cel. Po jedné noci, v neděli odpoledne 16. října, přišli čeští policejní úředníci, pod vedením jednoho SS-vrchního důstojníka (jméno nejisté), a vyvedli nás z trestnice do Třetí říše. Byli jsme posledních 218 politických vězňů české vojenské správy.
(Podpis pod tímto líčením je nečitelný, snad Schließrath.)
Jako rukojmí zavlečeni
Dvacetiletý zápas o naše němectví spěl ke svému konci. Zlověstné ticho leželo nad zářijovými dny roku 1938. Česká branná vláda dala rozpuštěním Sudetoněmecké strany podnět ke konečnému osvobozeneckému boji. U všech funkcionářů Sudetoněmecké strany byly prováděny důkladné domovní prohlídky. Dny byly stále znepokojivější, protože i naši zaprodaní němečtí sociální demokraté ruku v ruce s českými mocenskými orgány postupovali proti všem dobře smýšlejícím Němcům a vydávali je Čechům.
V noci z 23. na 24. září vyhlásila česká vláda rozhlasem mobilizační rozkaz. Ještě téže noci se přehnala vlna zatýkání celým německým územím. Všichni ještě dosažitelní funkcionáři byli vytaženi ze svých bytů a vsazeni do vězení.
I mne dostihl osud. V 6 hodin ráno mě vyzvedli tři četníci z bytu a odvedli mě nejprve na četnickou stanici. Po krátké době přivedli i pana Wilhelma Wilferta, kterého rovněž bezohledně vytáhli z bytu. Podle údajů četnictva jsme měli jít jen k výslechu. Téhož dne nás však přivedli již do vězení loketského hradu, kde už byli vsazeni funkcionáři z ostatních míst loketského okresu. Bylo nás dohromady 40 mužů. Na náš protest u státní policie, že máme dnes ještě přijít k výslechu, jsme od pana okresního úředníka z Lokte dostali odpověď, že výslech už nepřipadá v úvahu a že budeme všichni ještě dnes odtransportováni do Plzně.
Teď nám bylo všem jasné, že jsme zajatci českých hord a že nyní jako rukojmí budeme zavlečeni do nitra české země.
Téhož večera, když jsme chtěli v cele uložit naše unavené údy ke spánku, přišel rozkaz: „Všichni na nádvoří." Tam na nás už čekal větší oddíl vojska a četnictva, který nás naložil do dvou autobusů. Teď začala vlastní cesta do nejistoty. Kolem 9. hodiny večer jsme jeli naším domovským lesem (patrně Pluhovým) směrem na Plzeň. Zmocnil se nás zlověstný pocit. Všechna místa, jimiž jsme projížděli, byla zatemněná, obyvatelstvo už dávno zmizelo z ulic, neboť panoval i výjimečný stav. Také na hlavní silnici k Plzni bylo vidět velké transporty koní a poražené lesy podél silnice, což ukazovalo zřejmý ničivý pud Čechů.
Kolem půl dvanácté v noci jsme dosáhli Plzně. V tomto zatemněném městě zůstal náš transport stát na velkém volném prostranství. V témž okamžiku už byla u našich autobusů i česká chátra a hnala se do nejdivočejších nadávek. Naše autobusy chtěli polít benzínem a zapálit. Postříleni jsme měli být i my. Vojáci stojící okolo prý byli posláni do autobusu, aby zabránili špatnému zacházení. Po jedné hodině, vyplněné hrůzou, jelo pak naše vozidlo do sklepa bývalého lesního pivovaru. Tam jsme byli uličkou bajonetů a s pomocí gumových obušků zahnáni do sklepa. Bez možnosti ulehnout a bez jakéhokoli zaopatření jsme tam byli v jednom koutě pod vojenským dozorem. Postupně přicházely další transporty, takže nás bylo do nedělního večera 336 mužů ubytováno na tomto místě.
Pomalu ubíhaly bezútěšné hodiny. Nikdo se nepokoušel spát, starost o ženu a děti a o milý domov nedávala nikomu klid. V pondělí 26. září jsme byli pod silným dozorem dopraveni na plzeňské hlavní nádraží. Po pětinásobné osobní prohlídce a odebrání všech předmětů, jako kapesních nožů, klíčů atd., jsme byli vsazeni do vlaku se zatemněnými okny vagonů. Tu začala v 1 hodinu v noci 26hodinová strašlivá jízda na východ. Cíl jízdy jsme nemohli zjistit. Během této 26hodinové jízdy jsme dostali kousek chleba a kousek salámu. Jeden český četnický důstojník procházel s napřaženým revolverem všemi oddíly, zakázal kouřit a každému, kdo by se hnul z místa, hrozil zastřelením.
Po nekonečné jízdě zazněl konečně povel k vystupování. V ohradě z bajonetů nás seřadili do kolon v místě, jehož název je zapsán nejistě (snad Wisnowitz). 200 puškami pohotově ozbrojených vojáků a četníků doprovázelo nyní onen smutný průvod městem (název nejistý, snad Aegos). Po hodině a čtvrt pochodu jsme dorazili do barákového tábora ležícího za tímto městem.
Teprve tam jsme se dozvěděli, že nás odvlékají po trase přes Pešť–Tábor–místo zapsané jako Tylich(?)–Krym do oblasti zapsané jako Turkmenie(?). Každého jednotlivce se zmocnil nepopsatelný pocit. Odříznuti od domova i od vnějšího světa jsme začínali život, který bez naděje na návrat do vlasti byl zasvěcen už jen jisté smrti. Šaty jsme od svého zatčení nesvlékli z těla. Jako noční lůžko jsme měli vanu, chyběl však ručník i prádlo. Strava byla jen dvakrát denně. Prosby a stížnosti byly zakázány.
Tak jsme na slaměném loži trávili hodiny i dny v úzkostné starosti o svůj život a o své příbuzné v naší vlasti. Jen pevná víra v milovaného Adolfa Hitlera nám dávala náš úděl snášet.
Dne 4. října bylo z tábora naloženo 170 mužů (text dále nedokončen).
Nyní začala zpáteční cesta do vlasti. S úzkostnou starostí jsme po téže trase projeli celé vytoužené území až do Plzně. 36 hodin jsme byli nepřetržitě na cestě, než jsme dosáhli tehdy ještě českým vojskem obsazeného německého města Stříbra (Mies). Po pochodu městem jsme opustili poslední české hlídky. Vedoucí našeho transportu, pan ing. Ottmar Wallner z Karlových Varů, nás nechal na otevřené silnici zastavit. S pohnutým srdcem a se slzami v očích jsme poprvé na osvobozené domácí půdě zazpívali píseň Deutschlandlied a Horst-Wessel-Lied. Nepopsatelná radost po všech těch těžkých hodinách a dnech se nás zmocnila při pohledu na první německé jednotky ve městě, jehož název je zapsán nejistě (Falknov?). Zde nás němečtí vojáci přijali, pohostili a dopravili do naší vlasti.
Dva týdny těžkého rukojemství jsme měli za sebou. Otevřel se před námi nový svět. Osvobozeni velkým činem našeho Vůdce jsme nyní stáli jako svobodní lidé opět na své milované domácí půdě. Nekonečná vděčnost naplnila naše srdce, neboť Vůdce nám nejen vrátil svobodnou vlast, ale nadto nám všem zachránil život.
Na následující straně jsou v kronice nalepeny čtyři fotografie s nadpisem: „Snímky ze vjezdu německých vojsk u příležitosti připojení Sudet k Velkoněmecké říši."
Dále je zaznamenáno, že (datum není vyplněno) starosta a ředitel školy Franz Fischer odstupuje a nastupuje starosta Emanuel Hübl, odborný úředník; do jmenování do hlavního úřadu ihned nastupuje službu jako takový. O stranu zasloužilí soudruzi Wilhelm Wilfert, Ernst Wagner a Anton Schirpling (jméno nejisté) jsou přijati do služeb obce. Říšská orlice na radnici je opět umístěna poté, co byla po vyhlášení českého státu sňata.
V kronice je k tomuto místu vlepena fotografie starší ženy v černém šatu, sedící u stolu s bílým šálkem a plechovkou (patrně Ovomaltine), s ručně psanou popiskou.
Zobrazit původní přepis (doslovný, s okrajovými poznámkami)
[Levá strana — strana 55, pokračování / konec roku 1937]
(Okrajové heslo: Starosta Karl Apelt.)
Dne 12. května byl Karl Apelt, ředitel záložny [Vorschuss-Vereinu — předlohového spolku] zde, zvolen starostou a potvrzen zemským úřadem.
────────────────────
Abschrift! [Opis!]
Zápis z jednání
o slavnostní smuteční schůzi městského zastupitelstva, konané v pátek 17. září 1937 ve 20 hodin večer,
na počest velkého zesnulého pana prezidenta-osvoboditele
Dr. T. G. Masaryka.
Přítomni: pan starosta Karl Apelt jako předsedající, zástupce starosty Anton Köberbach a tito zastupitelé: Georg Reiß, Josef Straitenberger, Anton Ubl, Robert Gröschl, Josef Fröhnl a Josef Stöhr a páni: Ernst Hellmond, Oswald Schmieger, Karl Reiner, Karl Köhler, Richard Floth, Oswald Albert, Franz Pöhl a Oskar Kraus. Dále byli přítomni zástupci obecních zaměstnanců, totiž: vedoucí kanceláří, sboru policie [?], správy nemocnice, sociálního úřadu [?], dále škol pro chlapce, dívky a obecné [školy], dále zástupce starosty Albert Eckl, okresní školní rada Rudolf Müller, vedoucí kanceláře a protokolant [?] a celá řada obecních zaměstnanců. Mimoto byla schůze velmi početně navštívena z řad obyvatelstva.
Pan starosta Karl Apelt zahájil schůzi, pozdravil přítomné a jednoduchými slovy hlubokého smutku jim sdělil bolestnou zprávu o úmrtí pana prezidenta-osvoboditele Masaryka. Po dojemných slovech se přítomní zvedli ze svých míst. Poté se ujal slova pan starosta a dále přednesl [?] zásluhy zesnulého, a to jak pro lidstvo vůbec, tak pro Československý stát, a poukázal na to, co Masaryk pro lidstvo vykonal, jakými hlubokými myšlenkami a obtížnými boji prošel a nabyl, a jaké velké zásluhy získal. Dále se řečník zmínil o mládí a o rodině Masarykově teplými slovy, o jeho studiích a jeho dílech. Na závěr vyzval pan starosta jménem [?] města dílo Masarykovo i jeho vznešené ideje vysoko držet ve prospěch [?] státu i národa [?]. Po krátké přestávce se pan starosta opět zvedl a poprosil přítomné, aby tichým povstáním uctili na dvě minuty památku zesnulého. Nato pan starosta poděkoval přítomným za důstojnou účast a prohlásil schůzi za skončenou.
Zapisovatel: JUDr. Georg Otto v. r. Starosta: Karl Apelt v. r.
Městští zastupitelé: Richard Floth v. r. Oswald Albert v. r.
Předseda potvrzuje, že výtah souhlasí s originálem.
Městský úřad Horní Slavkov, dne 10. prosince 1937.
Starosta: Karl Apelt [podpis]
────────────────────
[Pravá strana — strana 56, nadpis: Rok 1938]
(Okrajové heslo: Stoletá žena. — pozn.: nar. 17/1. 37 [?], zemřela 15. února 1939 jako [občanka?]; dosáhla věku 102 let [?].)
Paní Franziska Eckl, narozená 17. ledna 1837 v Perninku [Perlsberg], oslavila v tomto roce v ještě dosti dobrém duševním [stavu] své 101. narozeniny. Jmenovaná je umístěna v místním chudobinci [Armenhaus].
[FOTOGRAFIE: starší žena v černém sedící u stolu s šálkem; popiska viz photos.]
(Okrajové heslo: Polární záře.)
Dne 25. ledna večer od 7 do 11 hodin byla pozorovatelná polární záře. (Polární světlo na severním obzoru.)
(Okrajové heslo: 1. máj.)
Konalo se 1. máje demonstrativní shromáždění Sudetoněmecké strany [Sudetendeutsche Partei] s asi 4800 účastníky.
(Okrajové heslo: Mobilizace.)
Dne 21. května [byla vyhlášena] mobilizace; muselo se okamžitě narukovat až do středního [věku?].
(Okrajové heslo: Obecní volby.)
Dne 29. května obecní volby:
7508 hlasů pro Sudetoněmeckou stranu (23 mandátů)
501 hlasů pro sociální demokraty (7 mandátů)
34 hlasů pro komunisty [?] (- [?])
[Levá strana — strana 56, pokračování, rok 1938]
(Okrajové heslo: Lesní [hospodářství] — Reinholdsdorf [?].)
Dne 1. července [byla] zrušena lesní správa [Reinholdsdorf?]; [oblast?] byla z důvodu služebních úspor [?] zrušena pro budoucnost. Také byla [zdejší?] [obora?] zcela [zrušena?].
(Okrajové heslo: Slavnost letního slunovratu.)
Dne 21. června se konala obvyklá slavnost letního slunovratu pořádaná Sudetoněmeckou stranou, a sice na vrchu [?], asi 1250 osob se zúčastnilo.
(Okrajové heslo: Nátěr [pokrytí] zvonice.)
Letošního roku byla [pokryta?] [?] střecha, vrcholy věží a kostelní [?] [pokrytá?] eternitem [Eternit], a sice [provedla to firma?] p. Karla Düssmichl [?], [zde?], z hornoslavkovského pracovního [společenství?]. [Klempířské?] práce provedl [Sohn?] [?].
(Okrajové heslo: Pokrytí zvonice eternitem a studny.)
Také byla zvonice pokryta eternitem.
Obě studny na náměstí byly současně pokryty eternitem.
(Okrajové heslo: Starosta Franz Fischer.)
Dne 22. července [proběhlo] potvrzení a uvedení do úřadu starosty, hostinského Franze Fischera, zde, č. p. 229.
(Okrajové heslo: Soupisy [matriky?].)
[Soupisy?] předepsané zemským úřadem (výtah z matrik [?]) byly [?] zpracovány zpětně do roku 1737 a [uloženy?] [?] v [archivu?] č. [?] — [skříň?] č. 12 Kč [?].
(Okrajové heslo: Soupisy.)
[Soupisy?] všech ostatních [matrik?] (úmrtní, rejstříky [?], poznámky [?] atd.) byly od roku 1938 opět městem samým předepsány [vedeny?] a zavedeny.
────────────────────
[Pravá strana — strana 57, pokračování roku 1938]
(Okrajové heslo: Reinholdsgarten [Reinholdova zahrada].)
Na stavebním pozemku [Bauparzelle?] č. p. [?] (Reinholdsgarten) [byly?] od p. [?] Reinholdt postaveny [domy?] a [zřízeny?] zahrady.
(Okrajové heslo: Sportovní hřiště Haas a Eckl.)
Na pozemku [?] domu Eckl byl od firmy [?] připraven pozemek pro zřízení sportovního hřiště a [poskytnut?] obyvatelstvu jako pracovní [příležitost?] [?].
(Okrajové heslo: Feldhart zastřelen / Martha Köbler utonula.)
Dne 1. srpna [byl] Feldhart, zde č. p. 166, v lese [zastřelen?] vlastním [?] synem [?].
Dne 6. srpna utonula Köbler, zde č. p. 287, [zástupcem? / nešťastnou náhodou?].
(Okrajové heslo: Odsun [vystěhování] Židů.)
Dne 25. listopadu kolem 5. hodiny [odsun?] [vystěhování?] rodiny Klara Weil, obchodník s textilem [?] (zvaný Saml), bydlel v domě č. p. 218 [?], a obchodník [?] Eugen Fischer, obchodník s [textilem?] zde č. p. 497. ([Manželka? a dcera?] [?] zůstaly [?] přesto zde.)
(Okrajové heslo: Volby do Velkoněmecké říše.)
Dne 3. prosince [proběhl] velký pochodňový průvod na počest volby [?] na hornoslavkovském náměstí [Markt-].
Dne 4. prosince [proběhly] volby do Velkoněmecké říšské [rady — Reichstag?]. Pochodový [pochod?] formací SA, SS, NSKK [?]. Parta [?] a [?]. Zpívalo se [?]:
„Wir danken unserm Führer“ [Děkujeme našemu vůdci],
„Da Wahl zum Fritz, dem VOLK zum Schutz, dein Hitler sing ja.“ atd. atd. [text písně, nářečí, [?]]
(Okrajové heslo: Zeppelin.)
Dne 3. prosince odpoledne ve 3/4 na 1 hodinu [proběhl] vzlet [přelet?] Zeppelinu z [?] proti Lokti [Elbogen].
[Levá strana — strana 57, pokračování, rok 1938 — dramatické líčení záboru]
A pak přišla velká doba [veliký čas]!
Po událostech v silně [národnostně] uvědomělém Rakousku [připojení Rakouska] dne 12. března stouplo rozčilení [pohnutí celé obce], jako v určité [vypjaté] hochnapětí [?], v krátké době téměř na maximum. V duchu jsme byli při [zpěvu] našich [více než] 6000 obyvatel, vyznávajících národní smýšlení, mnohokrát při [zpěvu] „Náš lid, naše víra, náš vůdce!“ [?]. Vyjednávání mezi vládou a stranou nevedla k žádnému výsledku. Dne 21. května byli [povoláni] záložníci a [?] [byli?] svoláni mobilizací [?]. 27 [obecních zaměstnanců?] muselo nastoupit k vojenskému [?] cvičení [?]. Zaměstnanci byli postaveni do uniforem a museli konat službu [stráž?]. Pohnutí podle [zákona?] [?] stoupalo, uvnitř však bylo plno [?] povznesené nálady [?]. S největším napětím jsme všichni očekávali [?], jak se vyvine [osvobození?] z [?] vojenského otroctví [Knechtschaft]. Přes [trvající?] zákaz byl uspořádán [tajný?] sběr [pomoci?] do [?] [?]. Tak se shromáždilo dne 12. září večer [?] větší množství na náměstí a v jiných ulicích, na různých [domech?] [?] [a s napětím se naslouchalo?] [?] [?] [zástupy?] slovům [vůdce?] [?], jež zazněla z rozhlasu [?], z [Říše?] [?]; teprve nyní [?] [poprvé?] zazněla v Hornoslavkovských [horách?] [poprvé] veřejně německá hymna [?]. Četníci [Gendarmerie] [?] [už nezasahovali?] [?]. A když potom [náhle?] na některé [domy?] [?] [byla vyvěšena?] vlajka [praporky?], která [?] [?] [?], táhl nadšený zástup [?] ulicemi, [?] [?] a [pozdravoval?] [?] ty, kdo [zde?] [?]. Kolem půlnoci [?] [na výzvu?] [?] [?] [vůdce?] [?] [hochů?] [?] zpívala hymna, dříve než se lid [?] rozešel. Druhého dne nikdo nešel do práce [k dílu], školy byly zavřeny, hostinští [?] [?], všichni [?] [?] na náměstí [?] [?] nadcházejících věcí [?]. To trvalo až do 13. září [?].
(Okrajové heslo na levé straně: 12. září 1938.)
────────────────────
[Pravá strana — strana 58, pokračování dramatu roku 1938]
(Okrajové heslo: Rozhlas [Rundfunk].)
...kvůli [?] zákazu [?] rozhlasu [?] byli staženi [?]; když se [?] [shromáždili?], nastalo [?] radostné [?] místo, dříve [?] [?] [zaměstnanci?] [?] [?]; [?] ačkoli policejní [?] v [?] ústí [?] [zvonu?] M. G. [?] [Grover? — kulomet?] nechával [pálit?] [?]. [Úředníci?] [?] byli postaveni do uniforem a [vyšli?] do ulic [k poctě?] [?].
(Okrajová hesla: 17. září 38 / Odzbrojení [Waffenablieferung].)
Nařízení [Erlasse]: Dne 15. září proběhla výzva k osvobození [?] všech sudetoněmeckých [oddílů?] (Selbstschutz [domobrana]); přišel rozkaz [?] o [opatřeních?] [?] proti leteckému [nebezpečí?]; [?] vyhlášen poplach [?], činnost SdP [Sudetoněmecké strany] byla zastavena [?]. Dne 17. září následovala výzva k odevzdání [všech zbraní?]; [?] [?] [proběhla?] ve 3 [?] [?]. Současně [bylo?] v ten den [v důsledku?] [?] sledování [?] [?] [úřední?] [zástupce?] [?] SdP [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]. [Úřední zástupci?] [?] [?] [?] do [?] [?] sudetských [oddílů?] [?]. Téhož dne se konala první [schůze?] [?] SdP [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]. Při [zřízení?] [?] [oddílů?] [?] [?] [?] [padlých?] [?] četníky [Gendarmen?] [?] [?]. [?] [pohřeb?] [?] sudetských [?] [?] [?]. [?] [?] [smutečních?] průvodů [?] [?] [?] [?] [?]. Dne [?] 15. září [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]. [?] [?] M. G. [kulomet?] [?] [?] [?] sudetským [?] [?] [?]. [Úředník?] [?] [?] SdP-[oddílu?] [?]; [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]. [Trotzdem?] [?] [?] [?] [?] [?] [?] [k legitimaci?]. [Tato pasáž je psána velmi hustě a kurzívou; čtení je značně nejisté — [?].]
[Levá strana — strana 58, pokračování, rok 1938]
...nešlo nastoupit [k práci?] — vyrazili znovu [?]. Následovala neklidná [?] tichá doba [?], v [?] zavádění [?] však [opět?] [?]. Rozhlas [?] přinášel [?] stále [zprávy?], dokud nebyly sudetoněmecké [oddíly?] [?] doprovázeny [?]. Na výzvu [?] následovala 22. září [?] schůze [setkání?] [?] [úředních zástupců?]; [?] zástupci [?] [?] [?] [?] uniformy, [?] [?] [?] [výsledek?] [?]; [?] na pádné [?] [řešení?]. Zbraně byly opět [?] staženy [?]. Četníci [Gendarmen?] tísnili [?] v [?], v tom v [?] [ostře?] [zasahovali?].
(Okrajová hesla na levé straně: 24. září 1938 / 2. útěk [2. Flucht].)
Ráno dne 24. září [?] [?] [zase?] [?] [vojenskému?] [?] [?] [?] na lov [hon?] [?] na [úřední zástupce?]; nejvíce [?] [?] uprchlo [propašovalo se?] [?] do [obce?] [?]. Eckl [?], Otto a Rudolf Welbert [?] však byli zastřeleni [?] [?] [zastřeleni?], [?] potom [?] [?] zase nadšeně [?] [?] [?] [?]. [?] [?] [?] [?] [?] první [říjnové?] [?] [?]. Pevné [?] je, že [?] 2. října [?] [?] [oba?] muži z [?] [?] [v?] hornoslavkovských [?] [?].
(Okrajové heslo: Mobilizace [Mobilisierung].)
[Krátce?] na to [?] [?] [?]. Dne 10. května [října?] následovala [?] [?] noc [?] [?] rozhlas [?], objednaná [nařízená?] mobilizace [?] sudetoněmecké armády [?]. Ročníky narození [až?] do 1898 [?] byly během 6 hodin [povolány?], 7 [?] musely [?] doprovázeny [?], a [?] [příslušníci?] sociálnědemokratické strany [?] museli [?] [?]; [?] [?] muselo být odevzdáno [?], [?] [?]. [Vojenský?] [?] hospodářský [?] [tvořil?] [?] [pokyny?] pro mobilizaci [?]; ovšem [?] [?] [?] [úředním zástupcům?] a [?] [?] z velké části do [okolních?] [lesů?]; [?] [?] [?], [?], [dokonce?] [?] [?] [?] jako [zásoba?] pro budoucí [uprchlíky?]. Jiným [se?] podařilo, [?] sociálnědemokratické [?] [?] [hranice?] [?] [?] a do [Říše?] [?] [uprchnout?]; následoval [?] [?] [rozkaz?], [?] [?] [zástupce?] četníků [Gendarmen?] [?] [vyhlášen?] [?].
────────────────────
[Pravá strana — strana 59, pokračování dramatu roku 1938]
(Okrajové heslo: Pomoc uprchlíkům [Flüchtlingshilfe].)
[?] [?] tato množství [?] do lesů [?], kde [?] [?] [pravidelné?] zásobování [?] [?]. Počasí bylo [?], se zatemněnými [?] [?] [?] cestami [?] horší než [?] [?]. Také [?] [?] [putovali?] [?] [?] [?]. [?] [?], Otto a [?] [?] [?] [?] [?] potraviny [?] [?] [?], radostně [zpívajíce?] [?]. Všichni, [?] [?] [?] sudetských [?] [?] [?] [?] osvobození „Velkoněmecké [?]“.
(Okrajové heslo: Zatemnění [Verdunkelung].)
Ve městě byla [zavedena?] [?] [?] proti [leteckým?] [?] [?]; [?] [?] [?] muselo [?] [?] [?] [?]. Hostinští [?] museli v 9 hodin [zavírat?]; [?] [?] zásobování [?] [?] [?] [zpočátku?] sice ze dne na den [?]; [?] [?] [?], [?] potom [?] zase [?], [?] [?]. Jedním z nejcitelnějších [?] opatření [?] [?] [?] [?] obecní [úřad?] [?] [?] [?] [?] dodávka [odevzdání?] rozhlasových přijímačů [Rundfunkgeräte], která [?]
(Okrajové heslo: Odevzdání rozhlasových přijímačů [Ablieferung der Rundfunkgeräte].)
...dne 26. září proběhla; [?] [?] [?] [?] [?] [?] asi 400 evidovaných přijímačů [?] [?] [?], muselo být v průběhu [?] [?] [prostor?] pro [?] [?] [?] [?]. [?] [?] [?] [?] [?] [?] možná [ještě?] [zabaveny?]. [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]; [?] [?] [?] a [bezohledně?] [?] [?], že [?] [odevzdání?] [?] [?] ve Falknově [Falkenau] [?] [?] [?]; [?] [?] [?] [?] do [?], aby [?] velkou cestu [?] [?] do Berlína [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]; ale [?] [?] [přijímače?]; v některých [?] [?] [?] [?] [?] [?] [?]. [Celá tato pasáž je velmi hustě psaná kurzívou a místy nečitelná — čtení je značně nejisté, [?].]
[Levá strana]
... o půl osmé večer, když první oddíly začaly hřmět ulicemi, zhaslo světlo. Ale to všechno nebylo nic platné! Časně ráno jsme přece měli rozhlas, takže naše důvěra byla posílena a mohlo přijít, co chtělo. Navzdory násilným opatřením Čechů byl rozhlasový zpravodajský provoz pravidelně sledován a vyhodnocován.
[na okraji: Mnichovská dohoda] Navzdory zabavení přístrojů byla již 30. 9. dopoledne na radnici Mnichovská dohoda rozmnožena a především sdělena "lesním lidem" [tj. těm, kdo se ukrývali v lesích]. Teď už nebylo nic platné ani nařízení o trvalém zatemnění; okna byla osvětlená, srdce plná radosti. Vše už jen čekalo na odchod Čechů. Potají se chystali, aby uvítali osvoboditele. Četnictvo opouštělo budovu pošty, jen ji ještě drželo. Odpoledne táhly jako jistá známka vyklízení všelijaké české oddíly. Tentokrát nebylo slyšet řev jako v dřívějších letech. Zarputilí byli ti duchové, kteří se tak často projevovali jako mstitelé. Teď bylo také vidět několik málo přívrženců marxistů, jak jim hoří půda pod nohama. Chtěli v Čechách jako věrní soudruzi následovat svého šéfa. Ovšem velmi brzy se vrátili. Tento ráj jim patrně nesvědčil.
Ještě se nevědělo, do kterého okupačního pásma naše území patří. Proto byla noc z 30. září na 1. října prožita v mnohém strachu. [na okraji: 1. října 1938] Byla zavedena pořádková a zpravodajská služba. Kolem půlnoci přijel od Lokte zcela neočekávaně dlouhý vlak. Dostat se k nádraží však nebylo možné, protože bylo střeženo vojskem. Téměř současně přijely i na náměstí nákladní vozy a autobus, rovněž obsazené vojskem, a tam zastavily. [na okraji: Poslední vlak] Kolem 3. hodiny zrána bylo slyšet, jak vlak odjíždí směrem na Krásno. Ihned poté bylo
[Pravá strana — strana 60]
... zjištěno, že nádraží je prázdné. Když se nato starosta spojil telefonicky s loketským poštovním úřadem, zaznělo odtamtud pozdravení [na okraji: Převzetí nádraží] "Heil Hitler!". Češi opustili stanici, naložili svůj nábytek a vzali si zásoby. Nezůstala ovšem žádná lokomotiva, žádný vagon, žádný personál a žádné peníze. Kancelářské zařízení bylo nedotčené. Stav obytných místností svědčil o překotném opuštění. K převzetí byli urychleně povoláni penzionovaní železničáři. "Heimattreue" [domovu věrní] a S.P. [Sudetoněmecká strana?] obstarali převzetí stanice. Mezitím se rozednívalo. Teď bylo možné se dostat i na náměstí. Tam ještě stál autobus s vojskem a 2 zabavené osobní vozy Schlaggenwaldu, připravené k odvozu českého poštmistra a četníků. Počasí bylo zamračené a deštivé. [na okraji: Předání pošty] Pošta předala inventář, ovšem peníze, známky a tiskopisy byly rozkradeny a odvezeny. Četnictvo předalo zařízení pošty. Česká školní budova byla převzata. Čekalo se a čekalo na odjezd, jednak obyvatelstvo, ale ještě více oněch několik Čechů. Uplynulo dopoledne 1. října. Aby se obyvatelstvo uchránilo násilných činů, byly úřadem starosty vydány zabavené rozhlasové přístroje, což vyvolalo velkou radost. Stále jsou ti Češi zde, kteří se svým posláním musí ještě počkat se záměrem na odjezd. Západní rozkaz k vyklizení celého území byl předčasný. Naše území patřilo do 3. pásma a mělo být obsazeno teprve 4. října. Bral-li se ohled na ocelové přilby a zbraně po ruce, museli by Češi čekat a čekali do 3. října v poledne. Avšak obyvatelstvo už déle nečekalo. Ráno [pokračuje]
[Levá strana]
... hledali ti rozdmýchávači spásu v útěku. Již 1. října vytáhla firma Waldschloss (továrna) přes náměstí prapor s hákovým křížem. Postupně přicházeli ostatní ukrytí a ti, kdo byli v lesích. Vozy chvojí byly přiváženy, domy zdobeny zelení.
[na okraji: Přípravy ke zdobení] Dne 2. října táhly průvodem zbytky "poslední armády", patrně už v rozkladu. Vojáci, pohraničníci, četníci, Rudá obrana [Rote Wehr] a národní garda seděli často na jednom voze pohromadě. Šlo to také dost spěšně!
[na okraji: Vyvěšování praporů] Dne 3. října se začaly vyvěšovat dlouho ukryté prapory Velkoněmecké říše. Co si asi mysleli Češi, kteří museli nečinně přihlížet? Poté, co na cizích vozech odvezli svůj soukromý nábytek a kdesi zabavili cizí povoz pro autobus, [na okraji: Odjezd posledních Čechů] odjeli 3. 10. v poledne. Šťastnou cestu!
Horlivě se pokračovalo ve zdobení dále. Girlandami bylo náměstí potaženo s tisíci hákovými kříži. Triumfální brány byly zřízeny. Žádný dům, ani ty nejmenší marxistické, nebyl bez praporu. Na látku už dávno nebylo pomyšlení. Nebylo už ani plátno. Na prapory se použily staré české státní vlajky [obrácené barvy]. [na okraji: 4. října] Radostné očekávání nedalo ani tentokrát myslet na mnoho spánku. Už v 6 hodin ráno bylo náměstí černé lidmi. Bylo chladné, zamračené ráno, ale na náladě nadšení to nic neměnilo. A kolem 9. hodiny přijeli! Na několika nákladních vozech přijeli prostě uniformovaní muži, jejichž uniforma byla většině obyvatel ještě neznámá. Podle pásek na rukávech to byli polní četníci [Feldgendarmen]. [na okraji: Vstup Wehrmachtu] Nesmírný byl jásot, opojné nadšení, slzy radosti tekly bez zábran, květiny pršely jen tak. Ihned převzali ti dospělí muži pořádkovou službu, kterou už předtím
[Pravá strana — strana 61]
... zajišťovali [naši lidé], ta hrdá motorizovaná německá branná moc. Muž za mužem, motocykl za motocyklem následoval. Neutuchaje rostlo radostné slzení, radostné zdravení, házení květin. To však byly úplně jiné výrazy tváří než ty před několika dny prchajících [na okraji: Vůdce v Lokti] česko-vojenských vojáků! Ale vše jelo dál směrem na Karlovy Vary. Člověk by vůbec nevěřil, že je naše staré náměstí takovému provozu vůbec schopno.
Mezitím se rozneslo, že náš milovaný Vůdce je už v zemi a projíždí Loktem. Teď byly do autobusu narychlo naloženy děti, aby alespoň ony mohly Vůdce vidět. I mnozí dospělí jeli na kolech do okresního města, aby byli i při této jediné události. Mnozí však už neměli čas. Neboť konečně přišla [na okraji: Pěší pluk 93 (I.R. 93)] kolona pochodu. Pod tíhou květin přišli muži s ocelovými přilbami pěšího pluku 93 ze Stendalu, postavení k odpočinku. Náměstí, příkop a Pluhova ulice [Pluhgasse] se plnily stále přicházejícími pochodujícími průvody. Pluk u nás zůstal. Ihned byl zajištěn nocleh. O překot brali obyvatelé vojáky do kvartýru. Mnozí raději spali sami v seně nebo ve slámě, jen aby mužům naší branné moci připravili lože. Velmi brzy bylo vidět vojáky a obyvatele paži v paži, všechny se smějícími tvářemi, jak se procházejí městem. Obsah polních kuchyní mohl být dán našim chudým, kteří často hostili i své kvartýrové hosty. A jako jedna z nejhrdějších zbraní brzy nato vykonala svůj vjezd do našeho města [na okraji: Flak odd. 313] 2. oddíl protiletadlového pluku 313 ze Stendalu. Dokola na výšinách kolem města zaujímala děla postavení, aby pro každý případ byla připravena. Teď šlo o to, semknout se ještě těsněji, neboť i tito stateční [pokračuje]
[Levá strana]
... ochránci chtěli spát. Tělocvična, sokolovna [Zech], všechny sály, školy musely být obsazeny, aby se získalo místo pro nyní téměř 1000 mužů čítající oddíly. A šlo to.
[na okraji: Přehlídka vojsk] Večer tohoto nejpamátnějšího dne v dějinách našeho města se konala přehlídka. Jak zněl tvrdý krok pochodových kolon na dlažbě! Zvony vyzváněly, všechna okna byla obsazena lidmi, všechny spolky nastoupily, nebylo snad téměř ani místečka, nikdo nechtěl tuto událost propást. Hudba pěšího pluku 93 a městská kapela hrály střídavě svižné pochody. Po projevech starosty, velitele místa a velícího důstojníka, plukovníka von Webera, následoval pochod branné moci v přehlídkovém kroku.
Už 5. října opustily tyto části vojska město, [na okraji: A.R. 49 (dělostřelecký pluk 49)] aby uvolnily místo přicházejícímu dělostřelectvu A.R. 49. To byla událost obzvláště pro mládež! Lehká a protitanková děla naplnila náměstí, nádražní areál, Pluhovu ulici a budila nejvyšší obdiv. Hrdě seděli ti nejmenší na ocelových přilbách u velkých děl. [na okraji: A.R. 13 (Krankenzug 13 - sanitní vlak)] Mezitím obsadil sanitní vlak 13 z Magdeburku staré náměstí a zřídil si v bývalé české škole nemocniční pokoje. I tito vojáci, přes 600 mužů, byli radostně uvítáni a co nejlépe ubytováni. Velmi brzy se vyvinul srdečný vztah mezi hostiteli z kvartýrů a muži těchto částí branné moci, kteří zůstali do 9. 10.
[na okraji: Požár u H.S. (porcelánka)] Do této radosti však zazněl v noci 13. 10. kolem 10. hodiny náhle požární poplach. Pece 9 a 10 porcelánky Haas a Czjzek se vznítily horkým vzduchem a vzplály. Zadní novější část továrních budov zcela vyhořela.
[Pravá strana — strana 62]
... Pohotově se podíleli dělostřelci na hašení. Naději na plný provoz v porcelánce zkřížil tento zlý osud čarou přes rozpočet. Brzy se však provedlo prozatímní přeřazení pracovních sil, aby nezahálely a aby nezávisle [?] nerostla nezaměstnanost.
Opět dostávali potřební obyvatelé z polních kuchyní často teplé jídlo. K zde ležícím oddílům se 7. 10. připojil pozorovací oddíl 2 [Beobachtungsabteilung 2] z Franzlau [?]. [na okraji: B.A. 2 / L.A. 2] V neděli 9. října se v děkanském kostele konala slavnostní děkovná bohoslužba, jíž se zúčastnily všechny spolky. Mohutně zazněly na konci bohoslužby hymny říše. Když tyto oddíly v neděli 9. října braly na rozloučenou, byly opět květiny a slzy.
Docela prázdné se zdálo město, když vojsko [pokračuje] ... přineslo živý ruch. Avšak již 11. [na okraji: N.A. 1/50 (zpravodajský oddíl)] následovalo ubytování zpravodajského oddílu 1/50 z Naumburku. Telefonní vedení byla převzata, polní vedení položeno do Kynšperka [Königswart].
[na okraji: Začátek školy] Pomalu se zase vracel všední život. Školy zahájily vyučování 10., v podnicích se opět pracovalo. Národněsocialistická lidová péče [na okraji: N.S.V.] začala svou činnost. Až 2000 obědů bylo v prvních týdnech týdně zajištěno. Všechny složky strany byly založeny: P.O. [politická organizace], S.A., S.S., N.S.K.K., N.S.F.O. [?], H.J., B.D.M. vznikly. Záhy začala pilná cvičení, školicí večery, večery [zájmové].
Výnosem ze dne ... bylo obecní zastupitelstvo rozpuštěno, odpovědnost přenesena výhradně na starostu. Podle pokynu z župy [pokračuje]
[Levá strana]
... [pokynu z] hlavního města Liberce [Reichenberg] museli být ... marxističtí městští radní odvoláni a nahrazeni národněsocialistickými zástupci. Všechny peníze marxistických spolků [?] byly zabaveny, několik vůdců a příslušníků Rudé obrany [Rote Wehr] vzato do vazby. Pro nezaměstnané nastoupila podpora v nezaměstnanosti. Z této podpory dostávalo zpočátku týdně přes 500 osob vydatnou podporu. Avšak i obětavost obyvatel stoupala. Velká část se vzdala kvartýrových peněz (za ubytování [vojska]) ve prospěch [na okraji: Zimní pomoc] díla Zimní pomoci. Z toho bylo 500 říšských marek posláno říšskému vysílači Lipsko na koncert na přání. 850 RM plynulo do východní haly N.S.V. Konaly se sbírkové neděle, pořádaly se pouliční sbírky, prováděla se sbírka potravin "jedno funt" [Pfund-Lebensmittelsammlung].
... protože Češi odvezli z nádraží veškerý použitelný materiál, všechny páky a výhybky, byla na několik dní železniční doprava ve městě zcela přerušena. Teprve 10. října přijel první [na okraji: 10. října 1938 - První vlak] říšskoněmecký vláček, obyvatelstvem radostně uvítaný. Dne 12. listopadu však musel uprchlý český železniční přednosta osobně předat německému přednostovi zde všechny odvezené věci.
[na okraji: Pravidla silničního provozu] Prvním dnem okupace byl zaveden pravostranný provoz; okamžité přepojení proběhlo hladce, bez nehody.
Dodatečně se uvádí, že ke zdobení města obzvláště přispěla výzdoba hákových praporů na věžičce kostela [?] (provedená Aloisem a Antonem Mautnerem, klempíři, dům č. 41).
[Pravá strana — strana 63]
[na okraji: Židé] Z rozhořčení nad ničemnou vraždou legačního rady von Ratha v Paříži židovským klukem rozbilo rozjitřené obyvatelstvo večer 10. listopadu výklady obou židovských obchodů v č. 213 (Alois Weil) a 497 (Wilhelm Fischer). Obsah obchodních místností a část bytového zařízení byly rozbity na kusy, naloženy na vůz, odvezeny a spáleny. Lid nechtěl a nesměl mít žádný podíl na židovských statcích.
V Pürstlingu a Loogu [In Pürstling und Loog]
Stovky sudetoněmeckých mužů a mnoho žen byly na základě smutně proslulého českého zákona na ochranu republiky v letech 1936-38 českými žaláři Pürstling a Loog uvězněny ["opraporkovány"]. Často stačilo udání a česká "spravedlnost", aby německé lidi vystavila hrubému zacházení a několikaměsíční
... dlouhé vyšetřovací vazbě. V nejodvážnějších [?] případech se podařilo vyšetřujícímu soudci jakýkoli "případ" zkonstruovat.
Byl jsem po dlouhém domovním prohledání 8 četníky dne 30. října 1936 zatčen ve Schlaggenwaldu a ještě téže noci odvezen do Prahy na policejní ředitelství. Po několikadenním hladovění jsme byli, bylo nás přes 20 soudruhů z karlovarského kraje, donuceni podepsat policejní [protokol] diktovaný, falešný, lživý protokol. 2. listopadu jsme pak byli převezeni do věznice Pankrác [Bezirksgericht Pankraz]. O měsíc později jsem stál před vyšetřujícím soudcem, který ovšem moje dodatečné prohlášení proti zfalšovanému policejnímu protokolu označil za nedostatečné. Celý rok později, dne 18. prosince 1937 [pokračuje]
[Levá strana]
... [pokračování svědectví] ... obdržel jsem se svými soudruhy obžalovací spis. Mně sloužilo ke cti, s odůvodněním obžaloby, že jsem coby ss. záložní důstojník měl možnost obstarat zvlášť důležité údaje o čs. armádě, dále podle 2. odst., I.S. životu nebezpečná velezrada.
Líčení se vedlo od 9. do 11. ledna 1938 proti mně a 11 soudruhům společně. Nakonec jsem byl, protože pro moji vojenskou zradu nebyly k dispozici žádné důkazy, kvůli štvavým řečem několika mladých soudruhů, jejichž štvavé řeči jsem měl krýt [?], odsouzen ke 3,5 letům těžkého žaláře, 3 letům ztráty občanských čestných práv a 2500 Kč peněžitému trestu.
Jako vězeň jsem zůstal v Praze ještě asi 6 týdnů, a to v pracovní dílně pro [sociální případy]. Tam jsem zhotovil denní výkon 2000 kusů a dostal za to 1 Kč pracovní prémie. V té době jsme byli tři pol. vězňové v jedné společné cele s 13 obyčejnými zločinci. I to je známkou české "kultury".
Dne 8. dubna 1938 jsme přišli do trestnice Loog. Tam byli všichni političtí opět na samotkách. Museli jsme drát peří. O událostech tohoto léta jsme neměli skoro žádné ponětí, ačkoli jsme spolu udržovali tajný dorozumívací styk. Viděli jsme jen na stoupající nervozitě dozorců a na jejich silném ozbrojení, že to
[Pravá strana — strana 64]
... s českou věcí asi špatně stojí. Dne 9. října jsme byli bez veškerých příprav převlečeni do civilu a dáni do společných cel. Po jedné noci, v neděli odpoledne 16. října, přišli čeští policejní úředníci, pod vedením jednoho SS-vrchního důstojníka [?], a vyvedli nás z trestnice do Třetí říše. Byli jsme posledních 218 politických vězňů české vojenské vlády [/správy].
[podpis nečitelný — Schließrath?]
Jako rukojmí zavlečeni [Als Geiseln verschleppt]
Dvacetiletý zápas o naše němectví spěl ke svému konci. Zlověstné ticho leželo nad zářijovými dny roku 1938. Česká branná vláda dala rozpuštěním Sudetoněmecké strany podnět ke konečnému osvobozeneckému boji. U všech podúředníků [funkcionářů] Sudetoněmecké strany byly prováděny důkladné domovní prohlídky. Dny byly stále znepokojivější, protože i naši zaprodaní němečtí sociální demokraté ruku v ruce s českými mocenskými orgány postupovali proti všem dobře smýšlejícím Němcům a vydávali je Čechům.
V noci z 23. na 24. září uzavřela [pokračuje]
[Levá strana]
... česká vláda rozhlasem mobilizační rozkaz. Ještě téže noci se přehnala vlna zatýkání celým německým územím. Všichni ještě dosažitelní funkcionáři byli vytaženi ze svých bytů a vsazeni do vězení.
I mne dostihl osud. V 6 hodin ráno mě vyzvedli 3 četníci z bytu a odvedli mě nejprve na četnickou stanici. Po krátké době přivedli i pana Wilhelma Wilferta, kterého rovněž bezohledně vytáhli z bytu. Podle údajů četnictva jsme měli jen k výslechu. Téhož dne nás však přivedli již do vězení loketského hradu, kde už byli vsazeni funkcionáři z ostatních míst loketského okresu. Bylo nás dohromady 40 mužů. Na náš protest u státní policie, že máme dnes ještě přijít k výslechu, jsme od pana okr. [radního] Loket dostali odpověď, že výslech už nepřipadá v úvahu a že budeme všichni ještě dnes odtransportováni do Plzně. Teď
... nám bylo všem jasné, že jsme zajatci českých hord a že nyní jako rukojmí budeme zavlečeni do nitra české země.
Téhož večera, když jsme chtěli v cele uložit naše unavené údy ke spánku, přišel rozkaz "Všichni na nádvoří". Tam na nás už čekal větší oddíl vojska a četnictva, který nás naložil do dvou autobusů. Teď začala vlastní cesta do nejistoty. Kolem 9. hodiny večer jsme jeli naším domovským [Pluhovým?] [?] lesem směrem na Plzeň. Zmocnil se nás zlověstný pocit. Všechna místa, jimiž jsme projížděli, byla zatemněná, obyvatelstvo už dávno zmizelo z ulic, neboť panoval i výjimečný stav. Také na hlavní silnici k Plzni byly velké transporty koní
[Pravá strana — strana 65]
... vidět. Lesy ležící u této silnice byly poraženy a ukazovaly zřejmý ničivý pud Čechů. Kolem půl dvanácté v noci jsme dosáhli Plzně. V tomto zatemněném městě zůstal náš transport stát na velkém volném prostranství. V témž okamžiku už byla u našich autobusů i česká chátra a hnala se do nejdivočejších nadávek. Naše autobusy chtěli polít benzínem a zapálit. Postříleni jsme měli být i my. Vojáci stojící okolo prý byli posláni do autobusu, aby tito nedostali chuť ke špatnému zacházení [?]. Po jedné hodině, vyplněné hrůzou, jelo pak naše vozidlo do sklepa bývalého lesního pivovaru. Tam jsme byli uličkou bajonetů a s pomocí gumových obušků zahnáni do sklepa. Bez možnosti ulehnout a bez jakéhokoli zaopatření jsme tam byli v jednom koutě pod vojenským dozorem. Postupně přicházely další transporty, takže nás bylo do nedělního večera 336 mužů v tomto [ubytováno].
... Pomalu ubíhaly bezútěšné hodiny. Nikdo se nepokoušel spát, starost o ženu a děti a o milý domov nedávala nikomu klid. V pondělí 26. září jsme byli pod silným dozorem dopraveni na plzeňské hlavní nádraží. Po pětinásobné osobní prohlídce a odebrání všech předmětů, jako kapesních nožů, klíčů atd., jsme byli vsazeni do vlaku se zatemněnými okny vagonů. Tu začala v 1 hodinu v noci 26hodinová strašlivá jízda na východ. Cíl jízdy jsme nemohli zjistit. Během této 26hodinové jízdy jsme dostali kousek chleba a kousek salámu. Jeden český četnický důstojník procházel s napřaženým revolverem všemi oddíly, zakázal kouřit a každému, kdo by se hnul z místa, hrozil zastřelením.
[Vyprávění navrátilce — pokračování; pravá strana nese číslo 68 (66?), levá bez nadpisu roku. Líčí deportaci a návrat sudetoněmeckých rukojmí na podzim 1938.]
LEVÁ STRANA:
Po nekonečné jízdě zazněl konečně povel k vystupování. V ohradě z bajonetů nás v [Wisnowitz?] seřadili do kolon. 200 puškami pohotově ozbrojených vojáků a četníků doprovázelo nyní onen smutný průvod městem [Aegos?]. Po 1 a 1/4 hodině pochodu jsme dorazili do barákového tábora ležícího za tímto městem.
Teprve tam jsme se dozvěděli, že nás po trase přes Pešť–Tábor–[Tylich?]–Krym do [Turkmenie?] odvlékají. Každého jednotlivce se zmocnil nepopsatelný pocit. Odříznuti od domova i od vnějšího světa jsme začínali život, který bez touhy[?] po naší vlasti byl zasvěcen už jen jisté smrti. Šaty jsme od svého zatčení nesvlékli z těla. Jako noční lůžko[?] jsme měli vanu, chyběl však ručník i prádlo. Strava byla jen dvakrát denně. Prosby a stížnosti byly zakázány.
Tak jsme na slaměném loži trávili hodiny i dny v úzkostné starosti o svůj život a o své příbuzné v naší vlasti. Jen pevná víra v našeho [milovaného] Adolfa Hitlera nám dávala náš úděl snášet.
Dne 4. října bylo z tábora 170 mužů [naloženo] (...)
PRAVÁ STRANA (str. 68[?]):
Nyní začala zpáteční cesta do vlasti. S úzkostnou starostí jsme po téže trase projeli celé vytoužené území až do Plzně. 36 hodin jsme byli nepřetržitě na cestě, než jsme dosáhli toho času ještě českým vojskem obsazeného německého města Stříbra (Mies). Po pochodu městem jsme [opustili?] poslední české hlídky. Vedoucí našeho transportu pan ing. Ottmar Wallner z Karlových Varů nás nechal na otevřené silnici zastavit. S pohnutým srdcem a se slzami v očích jsme poprvé[?] na osvobozené domácí půdě zazpívali píseň Deutschlandlied a Horst-Wessel-Lied. Nepopsatelná radost po všech těch těžkých hodinách a dnech se nás zmocnila při pohledu na první německé jednotky ve [Falknově?/Faleknově?]. Zde nás němečtí vojáci přijali, [pohostili?] a [přes?] poselství[?] [...] dopravili do naší vlasti.
Dva týdny těžkého rukojemství jsme měli za sebou. Otevřel se před námi nový svět. Osvobozeni velkým činem našeho Vůdce jsme nyní stáli jako svobodní lidé opět na své milované domácí půdě. Nekonečná vděčnost naplnila naše srdce, neboť Vůdce nám nejen vrátil svobodnou vlast, ale nadto nám všem zachránil život.
LEVÁ STRANA (fotografická strana):
Nadpis: "Snímky ze vjezdu německých vojsk u příležitosti připojení Sudet k Velkoněmecké říši." (Aufnahmen vom Einzug der deutschen Truppen, anlässlich des Anschlusses des Sudetenlandes an das Großdeutsche Reich.)
[Na straně nalepeny 4 fotografie — viz photos.]
PRAVÁ STRANA (str. 67; nahoře vpravo slabě prosvítající oválné razítko "1939"):
Dne [datum nevyplněno] starosta, ředitel školy Franz Fischer odstupuje a nastupuje starosta Emanuel Hübl, odborný úředník; do jmenování do hlavního úřadu [profesionálního] ihned nastupuje službu jako takový.
O stranu zasloužilí soudruzi Wilfert Wilhelm a Ernst Wagner a Anton [Schirpling?] jsou přijati do služeb obce.
Říšská orlice (znak) na radnici je opět umístěna poté, co byla od vyhlášení [českého] státu sňata.
Fotografie v kronice:
Starší žena v černém šatu sedí u stolu s bílým šálkem a plechovkou (Ovomaltine ?). Ručně psaná popiska v levé části sním