⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Celý obraz ovládá a údolí doslova uzavírá seifertsgrünský železniční viadukt, oddělený tunelem od sousedního viaduktu nad Flutbachem, klenoucí se od Donnerbergu k Ettnerbergu. Napravo pokračuje trať ke Kaunitzu a dál k Windhofu, kde dosahuje i nejvyššího bodu na celé trase. V době stavby dráhy, kolem roku 1900, představoval takový obloukovitě stoupající viadukt pro projektanty i stavitele zvláštní výzvu. Přizvali si k tomu zkušené dělníky z Itálie, z nichž někteří v místě zůstali a usadili se zde natrvalo. Naše hornické město tehdy ještě patřilo k císařsko-královské monarchii, která sahala od Haliče až k Jadranu.

Za pilíři viaduktu vykukují poslední domky Seifertsgrünu. Stejnojmenný potok, jehož pramenná oblast ležela nad hostincem, poskytoval tak vynikající vodu, že sloužila naší horní pivovaru jako základní surovina pro výrobu piva. Kromě toho napájel – spolu s Flutbachem – malzmüllerský rybník, z něhož zase „Bauer-Müller" (mlynář Bauer) čerpal hnací vodu pro svůj mlýn.

A nesmíme zapomenout: na místě, kde byl snímek pořízen, upozorňovala dřevěná tabule na „Ozvěnu". Volání „Co jedí studenti?" a odpověď „Kachny" (Enten) zůstává mnohým z nás dodnes v dobré paměti.

Jak strašlivý osud měl potkat toto tiché údolí! Zpočátku, ještě sotva měnící přírodu, byl v blízkosti Schneiderovy hospody za druhé světové války zřízen tábor pro cizí dělníky. Nyní už po polní cestě nejezdily jen potahy s kravami, nýbrž těžké nákladní vozy, které nezpevněnou cestu pořádně zničily. Ale skutečnou smrtelnou ránu pro celé údolí přinesla až doba po válce, kdy kolem let 1947/48 v okolí objevili uranová ložiska. Jako zaměstnanec chebského rudného dolu (Egerländer Erzbergbau) jsem byl sám u prvních měření v oblasti od Hanse Heilinga až po Poschitzau. Doprovázeli jsme jednoho Poláka, který registroval naměřené hodnoty Geiger-Müllerovým počítačem (tehdy jsme sotva tušili, co to vlastně je!). Ani zdaleka jsme netušili, co se z vyhodnocení těchto naměřených protokolů nad naší domovinou mělo přihnat!

Nenasytný hlad Rusů po moci, podněcovaný závodem o převahu v jaderných zbraních během takzvané studené války, vedl k bezpříkladnému drancování těchto nerostných bohatství. Z mnoha šachet, v nichž muselo po tomto „otrockém zlatě" kopat i bezpočet vězňů, vznikaly obrovské množství jalové horniny, kterou bylo třeba někde uložit. K tomu se svatokrádežným způsobem nabízelo právě Wiesental, jako pouhá díra k zasypání. Tyto masy hlušiny, se kterými se podivným způsobem nevědělo co jiného počít, pod sebou pohřbily vše: hostinec s jeho jedlovým hájkem, půvabné louky, ozvěnu. Kdyby viadukt nepředstavoval jakousi bariéru, možná by byl zasypán i celý Seifertsgrün. (Plánům zasypat celou kotlinu, v níž leží Horní Slavkov (Schlaggenwald), se podařilo zabránit jen s velkým úsilím!) Zda a jak silně dnes ještě otevřeně uložený odpadní materiál vyzařuje a ohrožuje zdraví obyvatel, mi není známo.

Léta nad tím uplynula. Po téměř půl století se vegetace dávno znovu ujala, listnaté dřeviny a keře zazelenaly haldy. A když dnes vláček projíždí po viaduktu, pozorný divák krajiny se možná – neznaje předchozí historii – podiví jen tomu, proč byl vůbec potřeba tak náročný mostní objekt, když pár metrů vedle bylo možné trať položit na pevném podloží! Ještě dnes zajišťují hluboko dole uložené trubky odtok vody, ale Bauer-Müllerův mlýn už dávno nemele a nikdo si už u hostinského „Zum Wiesental" nemůže zahnat žízeň „světlým" nebo „tmavým" z domácí horní pivovaru. Tak se mění časy a světy! Při vší té lítosti nám zůstává aspoň jedna útěcha: že smolinec vyrvaný z lůna naší domoviny nebyl dosud použit ve vražedných zbraních. A je naším nejvroucnějším přáním, aby tomu tak zůstalo i do budoucna!

Vysídlenecká bedna

Před nějakým časem jsem při úklidu stál v nářaďovně zamyšleně před jednou zvláštní bednou, jejíž pohled ve mně probudil vzpomínky. Myšlenky se vrátily zpět. Jak to vlastně tenkrát před padesáti lety bylo?

Byl rok 1946, léto. Vyhánění nás Němců ze Sudet, které Češi noblesně nazývali „odsun", tedy „vysídlení, odsunutí", bylo v plném proudu a jistě čekalo i na nás. Mnozí známí a sousedé už opustili svůj domov, Horní Slavkov (Schlaggenwald), a v celé obci to bylo znát – zůstala nápadně prázdná.

Kdy budeme na řadě my? Zůstat jsme rozhodně nechtěli. Můj mladší bratr se měl brzy zapsat do školy. Měl jít do české školy? Ne, byli jsme přece Němci a chtěli jsme jimi zůstat! Navíc jsme od konce války a od převzetí moci Čechy zažili a museli snášet bezpráví vyvlastnění domu a hospodářství, neustálé útlaky, svévoli a den co den mnohá ponížení a šikany.

Vládl strach a nejistota z budoucnosti tížila mysl. Co si vzít s sebou? Kolik transportů ještě pojede a které z nich míří do západních zón? Takové a podobné otázky vyvolávaly neklid, ovládaly rozhovory i dění těch dní a nedaly nám spát ani v noci. Oklikou jsme se dozvěděli, že na začátku září je ještě jednou naplánován transport do Bavorska (poslední?), do kterého měla být zařazena i naše rodina.

Teď bylo třeba rychle jednat. Především bylo nutné zajistit vhodné obaly pro přepravu toho mála majetku, který se směl vzít s sebou – místní Národní výbor v naší obci milostivě povolil 50 kg na osobu. Na ložní prádlo a šatstvo matka sešila hadrové koberečky (u nás jim říkali „Bandlploan") do velkých pytlů. Na nádobí a jiné křehké věci však bylo bezpodmínečně potřeba pevné bedny. Těžké truhly po babičce, které měl dům doma, se ukázaly jako příliš těžké a neskladné, takže bylo třeba obstarat jiné bedny. Naštěstí byl ještě v zemi strýc Oswald, který provozoval malé truhlářství. Zhotovil pro nás i další příbuzné pevné dřevěné bedny z tenkých prken a opatřil je železným kováním a rukojeťmi na nošení.

A udělal ještě něco. Na naši žádost před sesazením kotoučovou pilou vyřezal do neviditelných úzkých stran prken půlobloukovité zářezy, do kterých se daly ukrýt cenné drobnosti – například prsteny, řetízky, ploché brože, pamětní mince, dodatečné říšské marky (částku 1000 RM na osobu nám před vyhnáním úředně vyplatili), cigarety (tehdy také jistá měna!) a další věci, jejichž zabavení Čechy jsme se jinak museli obávat. Snaha odnést tyto skromné cennosti byla samozřejmě v rozporu se strachem z odhalení a jeho následků. Možná už prohledávající kontroloři při prohlídce zavazadel něco tušili?! Riziko bylo značné a nevypočitatelné, ale nakonec jsme ho podstoupili. Drzost vítězí! Mně bylo uloženo, abych na bedny na několika místech načmáral černou olejovou barvou jména a domovské adresy majitelů. Tyto nápisy na hladkém, přírodním dřevě dodnes přitahují pozornost a svědčí o tom, že s tím má cosi zvláštního.

věta pokračuje na dalším listu ⟶