⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Celý obraz ovládá a údolí doslova uzavírá seifertsgrünský železniční viadukt, oddělený tunelem od sousedního viaduktu nad Flutbachem, klenoucí se od Donnerbergu k Ettnerbergu. Napravo pokračuje trať ke Kaunitzu a dál k Windhofu, kde dosahuje i nejvyššího bodu na celé trase. V době stavby dráhy, kolem roku 1900, představoval takový obloukovitě stoupající viadukt pro projektanty i stavitele zvláštní výzvu. Přizvali si k tomu zkušené dělníky z Itálie, z nichž někteří v místě zůstali a usadili se zde natrvalo. Naše hornické město tehdy ještě patřilo k císařsko-královské monarchii, která sahala od Haliče až k Jadranu.
Za pilíři viaduktu vykukují poslední domky Seifertsgrünu. Stejnojmenný potok, jehož pramenná oblast ležela nad hostincem, poskytoval tak vynikající vodu, že sloužila naší horní pivovaru jako základní surovina pro výrobu piva. Kromě toho napájel – spolu s Flutbachem – malzmüllerský rybník, z něhož zase „Bauer-Müller" (mlynář Bauer) čerpal hnací vodu pro svůj mlýn.
A nesmíme zapomenout: na místě, kde byl snímek pořízen, upozorňovala dřevěná tabule na „Ozvěnu". Volání „Co jedí studenti?" a odpověď „Kachny" (Enten) zůstává mnohým z nás dodnes v dobré paměti.
Jak strašlivý osud měl potkat toto tiché údolí! Zpočátku, ještě sotva měnící přírodu, byl v blízkosti Schneiderovy hospody za druhé světové války zřízen tábor pro cizí dělníky. Nyní už po polní cestě nejezdily jen potahy s kravami, nýbrž těžké nákladní vozy, které nezpevněnou cestu pořádně zničily. Ale skutečnou smrtelnou ránu pro celé údolí přinesla až doba po válce, kdy kolem let 1947/48 v okolí objevili uranová ložiska. Jako zaměstnanec chebského rudného dolu (Egerländer Erzbergbau) jsem byl sám u prvních měření v oblasti od Hanse Heilinga až po Poschitzau. Doprovázeli jsme jednoho Poláka, který registroval naměřené hodnoty Geiger-Müllerovým počítačem (tehdy jsme sotva tušili, co to vlastně je!). Ani zdaleka jsme netušili, co se z vyhodnocení těchto naměřených protokolů nad naší domovinou mělo přihnat!
Nenasytný hlad Rusů po moci, podněcovaný závodem o převahu v jaderných zbraních během takzvané studené války, vedl k bezpříkladnému drancování těchto nerostných bohatství. Z mnoha šachet, v nichž muselo po tomto „otrockém zlatě" kopat i bezpočet vězňů, vznikaly obrovské množství jalové horniny, kterou bylo třeba někde uložit. K tomu se svatokrádežným způsobem nabízelo právě Wiesental, jako pouhá díra k zasypání. Tyto masy hlušiny, se kterými se podivným způsobem nevědělo co jiného počít, pod sebou pohřbily vše: hostinec s jeho jedlovým hájkem, půvabné louky, ozvěnu. Kdyby viadukt nepředstavoval jakousi bariéru, možná by byl zasypán i celý Seifertsgrün. (Plánům zasypat celou kotlinu, v níž leží Horní Slavkov (Schlaggenwald), se podařilo zabránit jen s velkým úsilím!) Zda a jak silně dnes ještě otevřeně uložený odpadní materiál vyzařuje a ohrožuje zdraví obyvatel, mi není známo.
Léta nad tím uplynula. Po téměř půl století se vegetace dávno znovu ujala, listnaté dřeviny a keře zazelenaly haldy. A když dnes vláček projíždí po viaduktu, pozorný divák krajiny se možná – neznaje předchozí historii – podiví jen tomu, proč byl vůbec potřeba tak náročný mostní objekt, když pár metrů vedle bylo možné trať položit na pevném podloží! Ještě dnes zajišťují hluboko dole uložené trubky odtok vody, ale Bauer-Müllerův mlýn už dávno nemele a nikdo si už u hostinského „Zum Wiesental" nemůže zahnat žízeň „světlým" nebo „tmavým" z domácí horní pivovaru. Tak se mění časy a světy! Při vší té lítosti nám zůstává aspoň jedna útěcha: že smolinec vyrvaný z lůna naší domoviny nebyl dosud použit ve vražedných zbraních. A je naším nejvroucnějším přáním, aby tomu tak zůstalo i do budoucna!
leben, da sie meist nebenbei noch Landwirtschaft betrieben. Betrachten wir nun das Foto und wenden den Blick talwärts, ehe uns das fernere Schicksal des Gasthofes „Zum Wiesental" beschäftigen soll. Das ganze Bild beherrschend und das Tal förmlich abschließend, spannt sich das Seifertsgrüner Bahnviadukt, vom benachbarten Flutbachviadukt durch einen Tunnel getrennt, vom Donnerberg zum Ettnerberg. Nach rechts zieht sich die Bahnlinie zum Kaunitz und weiter zum Windhof, wo sie auch den höchsten Punkt im gesamten Streckenverlauf erreicht. Zur Zeit des Bahnbaues, um 1900, stellte ein solches Viadukt, bogenförmig und steigend, für Planer und Erbauer eine besondere Herausforderung dar. Man zog erfahrene Arbeiter aus Italien hinzu, von denen einige blieben und im Ort seßhaft wurden. Unsere Bergstadt gehörte ja damals zur k.k.-Monarchie, die von Galizien bis an die Adria reichte.
Hinter den Pfeilern des Viadukts lugen die letzten Häuser der Seifertsgrün hervor. Der Bach gleichen Namens, dessen Quellgebiet oberhalb der Gaststätte lag, lieferte ein so vorzügliches Wasser, daß es unserer Bergbrauerei als Grundstoff für die Bierherstellung diente. Außerdem speiste er – zusätzlich zum Flutbach – den Malzmüllerdamm, aus dem wiederum der „Bauer-Müller" das Antriebswasser für das Mahlwerk bezog.
Und, nicht zu vergessen: An der Stelle, wo das Bild aufgenommen wurde, machte eine Holztafel auf das „Echo" aufmerksam. Der Ruf „Was essen die Studenten?" und die Antwort „Enten" wird vielen von uns noch in guter Erinnerung sein.
Welch gräßliches Schicksal sollte diesem stillen Tal beschieden sein! Anfangs, noch kaum naturverändernd, wurde in der Nähe vom Schneider-Wirtshaus während des 2. Weltkrieges ein Lager für Fremdarbeiter eingerichtet. Nun fuhren über den Feldweg nicht mehr nur Kuhgespanne, sondern schwere Lastkraftwagen, die den unbefestigten Weg übel zurichteten. Aber der eigentliche Todesstoß für das gesamte Tal kam erst nach dem Krieg, als man um 1947/48 in der Umgebung Uranlagerstätten ausgekundschaftet hatte. Als Beschäftigter beim Egerländer Erzbergbau war ich bei den ersten Messungen in der Gegend von Hans Heiling bis hin nach Poschitzau selbst mit dabei. Wir begleiteten einen Polen, der mit einem Geiger-Müller-Zähler (wir wußten damals kaum, was das ist!) die Meßwerte registrierte. Wir ahnten erst recht nicht, was in Auswertung dieser Meßprotokolle über unsere Heimat hereinbrechen sollte!
Der unersättliche Machthunger der Russen, angefacht durch den Wettlauf um die Atomwaffenüberlegenheit während des sog. Kalten Krieges, führte zu einem beispiellosen Raubbau an diesen Bodenschätzen. Aus den vielen Schächten, in denen auch zahllose Häftlinge nach diesem „Sklavengold" schürfen mußten, fielen Unmengen an taubem Gestein an, das irgendwo gelagert werden mußten. Dafür bot sich in frevelhafter Weise das Wiesental, gleich einem nur aufzufüllenden Loch, dar. Alles begruben diese Massen, mit denen man eigenartigerweise nichts anzufangen wußte, unter sich: den Gasthof mit seinem Fichtenwäldchen, die lieblichen Fluren, das Echo. Hätte das Viadukt nicht eine Art Barriere dargestellt, wäre vielleicht auch noch die ganze Seifertsgrün mit begraben worden. (Pläne, die gesamte Stadtmulde Schlaggenwald zuzuschütten, konnten nur mit Mühe vereitelt werden!) Ob und wie stark das offen gelagerte Abraummaterial heute noch radioaktiv strahlt und die Gesundheit der Bewohner gefährdet, ist mir nicht bekannt.
Die Jahre sind darüber hinweggegangen. Nach fast einem halben Jahrhundert hat die Vegetation längst wieder Fuß gefaßt, Laubgehölze und Buschwerk begrünen die Halden. Und fährt das Bähnlein heute über das Viadukt, dann wundert sich der aufmerksame Betrachter der Landschaft, weil der Vorgeschichte unkundig, vielleicht nur darüber, daß ein derart aufwendiges Brückenbauwerk nötig war, wo doch wenige Meter daneben die Bahntrasse auf festem Boden verlegt werden konnte! Noch sichern tief unten liegende Rohre den Wasserabfluß, aber schon lange mahlt der Bauer-Müller nicht mehr, und niemand kann beim Wirt „Zum Wiesental" mit einem „Hellen" oder „Dunklen" aus der heimischen Bergbrauerei seinen Durst löschen. So ändern sich Zeiten und Welten! Bei aller Wehmut bleibt uns wenigstens ein Trost: Daß die dem Schoß unserer Heimat entrissene Pechblende bisher nicht zum Einsatz in mörderischen Waffen gekommen ist. Und es ist unser innigster Wunsch, daß dies auch in Zukunft so bleibt!
Vysídlenecká bedna
Před nějakým časem jsem při úklidu stál v nářaďovně zamyšleně před jednou zvláštní bednou, jejíž pohled ve mně probudil vzpomínky. Myšlenky se vrátily zpět. Jak to vlastně tenkrát před padesáti lety bylo?
Byl rok 1946, léto. Vyhánění nás Němců ze Sudet, které Češi noblesně nazývali „odsun", tedy „vysídlení, odsunutí", bylo v plném proudu a jistě čekalo i na nás. Mnozí známí a sousedé už opustili svůj domov, Horní Slavkov (Schlaggenwald), a v celé obci to bylo znát – zůstala nápadně prázdná.
Kdy budeme na řadě my? Zůstat jsme rozhodně nechtěli. Můj mladší bratr se měl brzy zapsat do školy. Měl jít do české školy? Ne, byli jsme přece Němci a chtěli jsme jimi zůstat! Navíc jsme od konce války a od převzetí moci Čechy zažili a museli snášet bezpráví vyvlastnění domu a hospodářství, neustálé útlaky, svévoli a den co den mnohá ponížení a šikany.
Vládl strach a nejistota z budoucnosti tížila mysl. Co si vzít s sebou? Kolik transportů ještě pojede a které z nich míří do západních zón? Takové a podobné otázky vyvolávaly neklid, ovládaly rozhovory i dění těch dní a nedaly nám spát ani v noci. Oklikou jsme se dozvěděli, že na začátku září je ještě jednou naplánován transport do Bavorska (poslední?), do kterého měla být zařazena i naše rodina.
Teď bylo třeba rychle jednat. Především bylo nutné zajistit vhodné obaly pro přepravu toho mála majetku, který se směl vzít s sebou – místní Národní výbor v naší obci milostivě povolil 50 kg na osobu. Na ložní prádlo a šatstvo matka sešila hadrové koberečky (u nás jim říkali „Bandlploan") do velkých pytlů. Na nádobí a jiné křehké věci však bylo bezpodmínečně potřeba pevné bedny. Těžké truhly po babičce, které měl dům doma, se ukázaly jako příliš těžké a neskladné, takže bylo třeba obstarat jiné bedny. Naštěstí byl ještě v zemi strýc Oswald, který provozoval malé truhlářství. Zhotovil pro nás i další příbuzné pevné dřevěné bedny z tenkých prken a opatřil je železným kováním a rukojeťmi na nošení.
A udělal ještě něco. Na naši žádost před sesazením kotoučovou pilou vyřezal do neviditelných úzkých stran prken půlobloukovité zářezy, do kterých se daly ukrýt cenné drobnosti – například prsteny, řetízky, ploché brože, pamětní mince, dodatečné říšské marky (částku 1000 RM na osobu nám před vyhnáním úředně vyplatili), cigarety (tehdy také jistá měna!) a další věci, jejichž zabavení Čechy jsme se jinak museli obávat. Snaha odnést tyto skromné cennosti byla samozřejmě v rozporu se strachem z odhalení a jeho následků. Možná už prohledávající kontroloři při prohlídce zavazadel něco tušili?! Riziko bylo značné a nevypočitatelné, ale nakonec jsme ho podstoupili. Drzost vítězí! Mně bylo uloženo, abych na bedny na několika místech načmáral černou olejovou barvou jména a domovské adresy majitelů. Tyto nápisy na hladkém, přírodním dřevě dodnes přitahují pozornost a svědčí o tom, že s tím má cosi zvláštního.
Die Aussiedlungskiste
Vor einiger Zeit stand ich beim Aufräumen im Geräteschuppen nachdenklich vor einer besonderen Kiste, deren Anblick Erinnerungen wach werden ließ. Die Gedanken schweiften zurück. Wie war das doch damals vor fünfzig Jahren?
Es war im Sommer 1946. Die Ausweisung von uns Deutschen aus dem Sudetenland, von den Tschechen vornehm „odsun", also „Aussiedlung, Abschiebung" genannt, war noch im vollen Gange und stand sicherlich auch uns bevor. Viele Bekannte und Nachbarn hatten ihre Heimat Schlaggenwald schon verlassen, und im ganzen Ort war es spürbar leer geworden.
Wann waren wir dran? Zurückbleiben wollten wir auf keinen Fall. Mein jüngerer Bruder stand vor der Einschulung. Sollte er in eine tschechische Schule gehen? Nein, wir waren doch Deutsche und wollten es auch bleiben! Zudem hatten wir seit Kriegsende und der Machtübernahme der Tschechen durch sie das Unrecht der Enteignung von Haus und Hof, ständige Unterdrückung, Willkür und tagtäglich viele Demütigungen und Schikanen erfahren und erdulden müssen.
Angst ging um, und die Ungewißheit vor der Zukunft lastete schwer auf dem Gemüt. Was sollte man mitnehmen? Wie viele Transporte fanden noch statt, welche davon gingen in die Westzonen? Solche und ähnliche Fragen sorgten für Beunruhigung, beherrschten die Gespräche und das Geschehen dieser Tage und ließen uns auch in den Nächten nicht zur Ruhe kommen. Auf Umwegen hatten wir in Erfahrung gebracht, daß Anfang September noch einmal ein Transport nach Bayern (der letzte ?) vorgesehen war, zu dem man angeblich auch unsere Familie eingeteilt hatte.
Nun hieß es rasch handeln. Vor allem galt es, für die Beförderung des wenigen Hausrates, der mitgenommen werden durfte – der Národní výbor (Nationalausschuß) hatte in unserer Gemeinde gnädig 50 kg je Person genehmigt –, noch die geeigneten Packmittel bereitzustellen. Für das Bettzeug und die Wäsche nähte die Mutter die Fleckerlteppiche (bei uns „Bandlploan" geheißen) zu großen Säcken zusammen. Für das Geschirr und andere empfindliche Habe jedoch war unbedingt eine stabile Verpackung vonnöten. Die schweren Truhen im Haus aus Großmutters Zeiten erwiesen sich als zu gewichtig und unhandlich; also mußten andere Kisten her. Zum Glück war Onkel Oswald, der eine kleine Tischlerei betrieb, noch im Lande. Er fertigte für uns und andere Verwandte feste Holzkisten von geringer Brettstärke an und stattete diese mit eisernen Beschlägen und Tragegriffen aus. Und noch etwas tat er. Auf unser Geheiß hin versah er mit der Kreissäge die nicht sichtbaren Schmalseiten der Bretter vor dem Zusammenfügen mit halbbogenförmigen Einschnitten, in denen sich wertvolle Kleinigkeiten verbergen ließen, z. B. Ringe, Kettchen, flache Broschen, Gedenkmünzen, zusätzliche Reichsmark (ein Betrag von 1 000 RM pro Person wurde uns vor der Vertreibung offiziell ausgefolgt), Zigaretten (damals auch eine Währung!) u. a. mehr, deren Beschlagnahme durch die Tschechen ansonsten zu befürchten war. Das Bemühen, diese bescheidenen Wertsachen fortzubringen, stand natürlich im Widerstreit mit der Angst vor Entdeckung und ihren Folgen. Vielleicht hatten die filzenden Kontrolleure bei der Durchsuchung des Gepäcks schon davon Wind bekommen?! Das Risiko war beträchtlich und nicht kalkulierbar, wurde aber dann letztendlich mit in Kauf genommen. Frechheit siegt! Mir wurde aufgetragen, auf den Kisten an mehreren Stellen die Namen und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.