Na pozadí této krizemi zmítané doby byl zamračen i můj osobní osud. To nejstrašnější se stalo jednu překrásnou jarní neděli – moje milovaná maminka nás navždy opustila. Připadala jsem si zmrzačená jako žebráci v prachu ulice a přitom jsem tolik toužila po srdečném teple. Roky se pomalu vlekly, protože jsem byla šťastná jen zřídkakdy. Když se domov stal součástí německé říše a o jedenáct měsíců později vypukla druhá světová válka, byla jsem už mladá dívka, která chránila své první sny jako svatyni. Když Německo stálo před troskami prohrané války a já před svými zničenými sny, byla jsem už mladá vdova s netušícím synáčkem. Jeho otec kdysi také táhl srdcem i rukou pro vlast, ale teď už přes dva roky ležel kdesi u Krasnodaru pod krví prosáklou zemí.

Za soumraku jednoho chladného prosincového rána jsem s dítětem opustila domov, abych ve svobodě našla nový. Musela jsem se vší silou zachytit, abych se postavila znovu na nohy. A pak mi osud přinesl vytoužený obrat. Konečně jsem směla být šťastná, šťastná s opravdovou rodinou.

Od té doby uplynulo více než čtyři desetiletí. Naše německá vlast ale stále ještě nenašla klid. Stále ještě ji uprostřed protíná hranice ze zdi, železa, mříží a proudu, a desetitisíce lidí jsou na útěku. Jejich kořeny zůstaly doma. Často kvůli tomu pláčou. To zakusí všichni uprchlíci. Všichni uprchlíci světa si na to smějí hlasitě stěžovat, jen němečtí uprchlíci prý ne. Oni vlastně ani žádní uprchlíci nejsou, nýbrž podle nejvyššího usnesení a zákona spíše vysídlenci, přesídlenci, vyhnanci a podobně. Když mluví o domově, je to nacismus a revanšismus – kdyby to samé dělal třeba Francouz, byl by to patriotismus. Ten smí být hrdý na svou zemi, na svou kulturu, na svého Napoleona a dokonce i na svou revoluci, ačkoli při ní teklo děsivě mnoho nevinné krve. Ba smí dokonce celé měsíce slavit její dvousté výročí, aniž by ho za to zbytek světa nějak výrazně kritizoval. Nedávno mi jeden mladý muž, který je mi blízký, řekl, že se sice nestydí za to, že je Němec, ale že je mu vlastně jedno, jestli jím je, nebo ne. Musím přiznat, že mě tato slova zasáhla do hloubi duše. Kdo nebo co udělal z naší mládeže tak bezdomovské lidi, že jim je jedno, kam patří? Před nějakou dobou jsem četla v jednom článku sebezapíravou otázku, proč my Němci bereme to malé slůvko „německý" tak vážně. Proti tomu bych ráda postavila otázku: „Proč my Němci musíme být vždycky tak úplní?" Přece nelze očekávat, že se vzdáme sebe sama jako svébytného národa jen proto, abychom dokázali, jak hluboká je naše lítost nad spáchanou vinou. Moje generace byla kolektivně obžalována a potrestána a bude tím trpět až do svého konce. Ale naše děti a všechny další děti dětí by měly zase svobodně dýchat. Celé lidstvo by si mělo udělat z Božích přikázání ústřední oporu svého života, pak by si nikdo nemusel vymýšlet nové zákony a nová učení.

Každý by měl v klidu smět být patriotem a naše děti by měly nepokáraně smět milovat svůj domov a to malé slůvko „německý". Všichni lidé by už nemuseli srdcem i rukou trpět pro vlast, místo toho by mohl každý být šťastný z míru na zemi.

Tak jednoduché by to mohlo být…

Hermine Walter, roz. Palm

Slavkovský Heimatbrief je most k domovu!

věta pokračuje na dalším listu ⟶