Mit Herz und Hand

Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá zvědavá holčička, ráda jsem se přehrabovala v maminčině skřínce na dopisy. Byla velká jako krabice od bot, vypalovaná práce s červeným sametem uvnitř. Mamince se samozřejmě nelíbilo, když jsem se s ní zabývala, a pokaždé mi kvůli tomu důkladně vynadala. Ale jak to tak bývá – co je zakázané, láká nejvíc a nejvytrvaleji.

Vlastně mohla být maminka klidná, protože jsem stejně nemohla narazit na žádná přísná tajemství ani sladká vyznání, protože ozdobně psaná písmena jsem ještě neuměla přečíst. Kromě toho byly staré polní dopisy už zažloutlé a místy rozmazané slzami. Co mě lákalo, byly pohlednice s pozdravy z Vídně, z Prahy, z Plzně, z Budějovic, z Litoměřic, z Teplic, z Jáchymova a z Chemnitz, Annabergu a Riesy.

Byla mezi nimi jedna pohlednice, která ve mně vyvolávala složité myšlenky. Nepřinesla do domu žádné pozdravy, protože její rub byl nepopsaný. A na její přední straně nebylo žádné město, žádný dům, žádný kostel ani park – ne, byli na ní vyobrazeni dva lidé, muž a žena. Šlo o tragikoromantickou pohlednici z dob první světové války, kdy se ještě i zbraně zdobily bohatými květinovými girlandami.

Muž byl voják – mladý, hezký a zdravý. Jeho blankytně modré oči hleděly vstříc vítězné budoucnosti a nad jeho mírným úsměvem se skvěl zakroucený knír à la císař Vilém. Zpod pikelhaubny bylo tušit blonďaté kudrny. Pravou rukou se voják opíral o svou pušku, na jejíž hlavni kvetly něžné růže a pomněnky. Levou paži měl ovinutou kolem útlého pasu své milé. Ta zase nakláněla svou andělskou hlavičku k jeho silnému rameni. Její tváře byly zbarvené do růžova a pohled měla sklopený k půvabným oblinám pod blůzou. V pozadí soumrak, záře ohně a mlžný závoj. U nohou zamilovaných stálo zlatým písmem vytištěno: „Srdcem i rukou pro vlast!"

Tímto výrokem jsem se musela znovu a znovu důkladně zabývat. Musela jsem myslet na to, co si vyprávěli otec, strýc Ewald a strýc Robert, když spolu sedávali. Kdysi táhli srdcem i rukou pro vlast do války. Otec se přes krásné Korutany dostal do skalnatého Kraňska, kde se muselo bojovat o skalní výběžky a kde si nejednou zakrvácel prsty na skalních stěnách. Strýc Ewald byl z Polska poslán na západní frontu. Tam ho laskavý osud provedl téměř bez úhony jatkami a granátovým přívalem u Sedanu. Jen droboučký střep se mu na trvalou památku zavrtal do jedné nohy. A strýc Robert – ten byl u Soči. Byl tehdy ještě úplně mladičký, skoro dítě. Sem tam ho postrkovali, musel hladovět a hodně, hodně trpět žízní. Prý pili moč, vypukl tyfus a jako zázrakem se z toho znovu uzdravil. Musela jsem myslet i na mnohé válečné invalidy, které jsem vídala jako žebráky na fischernské slavnosti, na zettlitzské slavnosti, na slavnosti v Aichu, nebo dokonce před vjezdem na dostihovou dráhu během dostihové sezóny. V prachu ulic dřepěli se svou bídou a čekali na soucit šťastných, zdravých a majetných. I oni kdysi táhli srdcem i rukou pro vlast, ale žádný laskavý osud je neprovázel. Na evropských bojištích museli obětovat nohy, ruce, zrak, zdraví i mládí.

Můj malý svět se začal otevírat osudům tehdejší doby, a ty byly často zlé, znepokojivé a děsivé. Přízrak nezaměstnanosti procházel všemi továrními branami i všemi dílnami. V Berlíně hořel Reichstag, po německých ulicích pochodovala SA a SS a Hitler se chopil moci. Svou sílu mimo jiné ukázal tím, že poslal do Španělska Legii Condor, která musela rozhodujícím způsobem bojovat za Franca. Každý den jsem si o tom mohla přečíst v novinách.