Později rodiče vyprávěli, jak to všechno bylo. Už krátce po příjezdu do Chemnitz musel přijít domů lékař, protože Heini rychle dostal vysokou horečku. Doktor kromě léků doporučil chladné obklady na lýtka. On – můj otec – ale byl toho názoru, že ledově studené obklady by mohly být ještě lepší. Z toho důvodu na balkoně tety Marie nasbíral sníh a zabalil ho i s ručníky kolem Heiniho nohou. Byla to pořádná koňská kúra, kterou mu naordinoval! Co v tom malém klukovi muselo být síly, že to přestál. Můj strýc Ewald zatím proběhal půl Chemnitz, aby našel pronajaté auto, jehož řidič by byl ochoten jet na druhý svátek vánoční přes zasněžené Krušné hory až do Karlových Varů. Doktor sice zdvihl prst a upozornil, že je to velká odpovědnost. Ale otec chtěl bezpodmínečně domů. Svou vůlí dokázal přenášet hory a vysušovat moře.

Ráno po maminčině příjezdu už dobrodružství začalo. Mezi dvěma peřinami byl Heini naložen do taxametru. Maminka se musela vmáčknout vedle. Žádný průvan se nesměl dotknout nemocného dítěte. Na cestě přes Annaberg-Keilberg se muselo znovu a znovu zastavovat. Neustále byly na cestách čety, které odklízely sníh navátý závějemi. Muž vysoké valy se prý tyčily nalevo i napravo, vyprávěl můj otec pořád znovu. A na hranici prý chtěl český celník bezpodmínečně přesně vědět, kdo a co je v automobilu. Nad tím se naše jinak tak mírná maminka velmi rozčílila. Svou nejlepší pražskou češtinou řekla úředníkovi do očí pár ostrých vět. Nato prý ten leknutím zabouchl dveře auta a dal znamení k pokračování v jízdě. Na strmých serpentinách dolů z Klínovce prý téměř jen klouzali podél sněhových valů. Cesta byla čirou hazardní hrou.

Maminka vyprávěla, že i její cesta vlakem do Chemnitz byla stejně strašně vzrušující. Už u Nejdku musela být trať odházena od sněhu. V Johanngeorgenstadtu se zdálo, že je definitivně konec. Přes dvě hodiny prý muselo mnoho mužů odhazovat sníh, než mohl vlak pokračovat. A pak se jen sténavě šplhal přes hory. Maminka by nejraději vystoupila, aby tlačila. Už se setmělo, když dorazila do Chemnitz. Ale teď že je konečně, bohudíky, doma a Heini bude snad brzy úplně zdravý.

Jenže z toho se rodiče radovali předčasně. Heini totiž hned druhý den ráno dostal hnisavý zánět středního ucha. Každý den musel přijít náš domácí lékař, aby ho ošetřil. Muselo to pokaždé hodně bolet, protože Heini z toho měl vždycky velký strach a potom byl úplně vyřízený. Ale nikdy si nestěžoval ani nekňoural. Přišlo Hromnice, když poprvé dokázal stát na svých vratkých nožkách. Otec mu koupil kožešinovou čepici s klapkami na uši, aby už nedostal recidivu, a maminka ho posilovala biomaltem a železným vínem. Jen pomalu se mu vracely červené tvářičky a síla do údů. Později, když už krajem táhla vůně jara, na Ohři se hnaly ledy a na všech mezích kvetl podběl, řekl jednoho dne můj otec s hlubokým povzdechem úlevy: „Ta zima byla krutá – ale teď už konečně přichází zase slunce!"

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶