Odpoledne obě vařily švestky a hrušňové sušky, dusily červené zelí a připravovaly salát z celeru a červené řepy. Mamince nezbylo mnoho času na povzdechy, zvlášť když babička navrhla, že další nálev čaje s mlékem, cukrem atd. povzbudí životní síly. Zdá se, že to veselé povzbuzení mamince příliš dlouho nevydrželo, protože když jsem jednou v noci musela vstát, viděla jsem ji, jak se vroucně modlí před naším velkým obrazem Krista. Dostala jsem o ni strach a začala plakat. Tu si mě konejšivě vzala do náruče a přitáhla si mě k sobě do postele. U jejího teplého těla jsem zase našla klid a usnula.
Když jsem druhý den ráno přišla do kuchyně, byla babička už u vytahování štrůdlového těsta a maminka u opalování husích brk. Vypadalo to, jako by obě vařily pro velkou rodinu. Odpoledne jsem musela jít spát, protože maminka řekla, že večer bude dlouhý a náročný. Ačkoli jsem šla do postele jen neochotně, přesto se mi zavřely oči. Za okny se už stmívalo, když mě babička vzbudila. „Hned přijde Ježíšek!" prozradila mi a že prý už slyšela zvoneček. V zbrklém spěchu a radostném očekávání jsem se připravovala na velký okamžik. —
A pak nepřišel Ježíšek, ale telegrafní posel. Ponurý a s chladným dechem stál před našimi dveřmi. Tehdy byl jen zřídka poslem dobrých zpráv, protože lidé šetřili a nedávali peníze za telegramy, pokud to nebylo bezpodmínečně nutné. Babička přijala tu zlou zprávu. Maminka stála jako přirostlá k podlaze a třásla se. Babička tiše přečetla: „Přijeď hned, Heini onemocněl spálou." Vzala jsem maminčinu ledovou ruku a měla jsem o ni jenom strach. Tím se dokonce probrala. Beze slova mě vzala do náruče. Pak si sbalila cestovní věci. Babička sundala dobré jídlo z plotny, křupavou husu z trouby a všechno postavila do chladu. Nikdo z nás už neměl hlad.
Mnohem později přece jen přišel Ježíšek. Maminka měla už sbaleno, kufr stál připraven na příští ráno, když najednou tiše zazvonil nebeský zvoneček. Běžela jsem do pokoje. Pod září mnoha svíček ležela v nově vyzdobeném kočárku pro panenky nádherná panenka-maminka se skutečnými vlasy. Můj domeček pro panenky tam byl také – dostal nové tapety, nové záclony a nové nádobí. Na jedné z nejnižších větví vánočního stromku visel český policista z jemné čokolády. Jeho obličej byl z růžového marcipánu a přes jeho kulaté tělo se leskla uniforma ze staniolu. Bylo by to všechno tak nádherné, kdybych v maminčiných očích neviděla tolik smutku.
Druhý den ráno jsme se za ní dívali. Pan Ondráček ji také odvezl na nádraží. Rychle zmizela za hustými sněhovými závoji. Ta zima byla krutá . . .
Celý den jsme čekaly na zprávu, moje babička a já. Ona cvakala pletacími jehlicemi a já jsem si hrála chvíli s panenkou-maminkou, chvíli s domečkem pro panenky a neměla jsem k tomu ani chuť, ani klid. Žádná zpráva nepřišla.
Čekaly jsme až do dalšího večera. Babiččiny jehlice cvakaly dál a mně už dávno přešla chuť si hrát. Zase se setmělo a bylo strašidelně ticho. Rozsvítily se pouliční lampy. Tu se najednou odemkly domovní dveře a po schodech nahoru se s velkým rachotem hnalo hluku. Za tlustým balíkem přikrývek jsem sotva poznala svého otce. Nesl to funě v obou pažích. Za ním přišla bledá a utrápená moje milá maminka a pak muž s šoférskou čepicí. Nesl zavazadla. Po Heinim nebylo ani vidu. Dostala jsem hrozný strach. Ale když otec postavil velký balík na Heiniho postel a začal ho rozbalovat, udělalo se mi u srdce lehčeji. Dodnes vidím, jak se snažil bratra posadit a jak se ten hned zhroutil jako prázdný pytel od brambor. Jeho slabé nožičky byly příliš zesláblé na tíhu těla. Ale jinak nevypadal moc nemocně. Otec zjistil, že Heini už nemá horečku. „Určitě ji ztratil mezi oběma peřinami v automobilu!" jásal otec. Byli jsme všichni šťastní. Babička horlivě přinesla nemocenskou polévku, kterou si můj statečný bratr nechal poslušně srkat. U poslední lžíce usnul. Maminka s babičkou ohřály husu, červené zelí a knedlíky od Štědrého dne, a pak nám to všem báječně chutnalo. Později byl ještě jablečný štrůdl a spousta dobrot. Pan šofér se brzy zhroutil na naši koženou pohovku a vyčerpaně usnul. Maminka ho ještě přikryla teplou dekou. —
Während sie genußvoll nippte und dabei erzählte, packte sie den Buckelkorb aus. Gleich oben lag der Striezel. Er war goldgelb in Zöpfen gebacken und mit Mehlzucker bestaubt. Dann waren noch Eier im Korb und frische Butter, rund geformt und mit dem Löffel verziert. Nachher kamen Leinensäckchen zum Vorschein, Hutzelbirnen, getrocknete Zwetschgen und Hagebutten waren darinnen. Und dann machte es Großmutter besonders spannend: Sie wickelte ganz langsam ein prallgefülltes Küchentuch auf und zauberte die schönste Weihnachtsgans hervor. Diese war bereits gerupft und ausgenommen. Sie war von zarter Farbe, hatte pralle Schenkel und eine üppige Brust. Meinem Vater würde ohne sie etwas besonders Feines entgehen, meinte Mama, und Großmutter pflichtete ihr bei.
Am Nachmittag kochten beide die Zwetschgen und die Hutzelbirnen, dünstete Rotkraut und bereiteten Salat von Sellerie und Roten Rüben. Meiner Mama blieb nicht mehr viel Zeit zum Seufzen, zumal Großmutter vorgeschlagen hatte, daß ein neuerlicher Teeaufguß mit Milch, Zucker, etc., die Lebensgeister anfeuern würde. Allzu lange schien die fröhliche Anfeuerung bei Mama nicht geholfen zu haben, denn als ich nachts einmal aufstehen mußte, sah ich sie vor unserem großen Christusbild innig beten. Ich bekam Angst um sie und fing an zu weinen. Da nahm sie mich tröstend in die Arme und zog mich zu sich ins Bett. An ihrem warmen Körper fand ich wieder Ruhe und schlief ein.
Als ich am nächsten Morgen in die Küche kam, war Großmutter bereits beim Strudelteigausziehen und Mama beim Kielfedernabsengen. Es sah aus, als hätten beide für eine Großfamilie zu sorgen. Nachher am Nachmittag mußte ich mich schlafen legen, denn Mama meinte, der Abend würde lange dauern und anstrengend werden. Obwohl ich nur widerwillig ins Bett ging, fielen mir dann doch die Augen zu. Hinter den Fenstern war bereits Dämmerung, als mich Großmutter weckte. „Gleich kummt as Christkindl!" verriet sie mir und daß sie das Glöckerl schon gehört hätte. In fliegender Hast und froher Erwartung bereitete ich mich auf den großen Augenblick vor. —
Und dann kam nicht das Christkindl, sondern der Telegrammbote. Düster und mit kaltem Hauch stand er vor unserer Türe. Damals war er ganz selten der Bote guter Nachrichten, denn die Leute sparten und gaben kein Geld für Depeschen aus, wenn es nicht unbedingt nötig war. Großmutter nahm die schlimme Kunde entgegen. Mama stand wie mit dem Boden verwachsen da und zitterte. Großmutter las leise vor: „Komme sofort, Heini an Scharlach erkrankt." Ich nahm Mamas eiskalte Hand und hatte nichts wie Angst um sie. Davon wurde sie sogar wach. Wortlos nahm sie mich in die Arme. Dann suchte sie ihre Reisesachen zusammen. Großmutter nahm das gute Essen von der Herdplatte, die knusprige Gans aus der Ofenröhre und stellte alles kalt. Keine von uns hatte noch Hunger.
Viel später kam das Christkind doch noch. Mama hatte bereits gepackt, der Koffer stand für den nächsten Morgen bereit, da zitterte plötzlich zart ein Himmelsglöckchen. Ich lief ins Zimmer. Unter dem Lichterglanz vieler Kerzen lag im neu ausstaffierten Puppenwagen eine wunderschöne Mamapuppe mit echten Haaren. Mein Puppenhaus stand auch da. Es hatte neue Tapeten, neue Vorhänge und neues Geschirr bekommen. An einem der untersten Christbaumäste hing ein tschechischer Polizist aus feiner Schokolade. Sein Gesicht war rosiges Marzipan, und über seinem runden Körper glänzte die Stannioluniform. Es wäre alles so wunderbar gewesen, hätte ich in Mamas Augen nicht so viel Kummer gesehen.
Am nächsten Morgen schauten wir ihr nach. Herr Ondraček brachte auch sie zum Bahnhof. Schnell war sie hinter dichten Schneeschleiern verschwunden. Der Winter war hart . . .
Den ganzen Tag warteten wir auf Nachricht, meine Großmutter und ich. Sie klapperte mit den Stricknadeln, und ich spielte mal mit der Mamapuppe, mal mit dem Puppenhaus und hatte weder Lust noch Ruhe dazu. Es kam keine Nachricht.
Bis zum nächsten Abend warteten wir. Großmutters Stricknadeln hatten weitergeklappert, und ich hatte schon längst keine Lust zum Spielen mehr. Es war wieder finster geworden und zum Fürchten still. Die Straßenlampen leuchteten auf. Da auf einmal wurde die Haustüre aufgesperrt, und viel Lärm rumpelte die Treppe hinauf. Hinter einem dicken Bettenpaket erkannte ich kaum meinen Vater. Er trug es ächzend auf beiden Armen. Hinter ihm kam blaß und abgehärmt meine liebe Mama und dann ein Mann mit Chauffeurmütze. Er schleppte das
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.