Vánoční pohádka, nebo veselohra?

V Horním Slavkově (Schlaggenwald) se rádo a často hrálo divadlo. Dodnes si to dobře pamatuji a často na to vzpomínám.

Jedno takové divadelní představení mi vždycky vytane na mysli, když se blíží vánoční čas, a o tom bych teď ráda vyprávěla.

Bylo to asi v roce 1933, u „Sachera" se mělo hrát vánoční pohádka. Nejdřív bylo na jevišti vidět pohádkový les s keři a stromy, na kterých viselo samé dobré věci – sušenky, čokoláda, jablka, ořechy a tak dále. V tomto lese se měli Jeníček a Mařenka ztratit a podle svých rolí mluvit, plakat a bát se, jak to v pohádce má být. Jenže v Grimmově pohádce na keřích žádné dobroty nevisely, na jevišti ale ano, a místo mluvení se Jeníček s Mařenkou dali do jídla. Pusu měli pořád plnou. Chvílemi bylo slyšet zabručení, když jeden z nich zase objevil něco obzvlášť dobrého. Zprvu bylo v sále úplné ticho, ale jakmile bylo čím dál hlasitěji slyšet hlas režiséra – napovídal jim slova – a Jeníček s Mařenkou se tím nenechali vyrušit, propukl v Sacherově sále smích, který byl čím dál hlasitější, až nebylo rozumět vlastnímu slovu.

My jsme na svůj výstup přišli až později a stáli jsme v zákulisí, takže jsme mohli všechno sledovat zblízka. Bohužel si už nepamatuji, kdo byl vedoucím celého představení. Ale ještě dnes vidím toho muže za jevištěm. Pot z něj jen tak crčel, vlasy měl rozcuchané a byl úplně vyřízený. A vzrušení pro něj ještě zdaleka nekončilo.

V dalším obraze byla na jevišti postavena kuchyně s velkými kamny – byla to totiž nebeská „kuchyně". Šéfkuchařem byl Mikuláš a jako pomocníci v kuchyni byli vybráni Tlusťoch a Hubeňour. Já jsem byla ta malá tlustá z těch dvou. Břicho jsem měla vycpané polštářem, přes něj bílou zástěru a na hlavě kuchařskou čepici.

Mikuláš přišel do kuchyně a musel se zlobit, protože ti líní pomocníci ještě nic neudělali, ani kamna nezatopili. Když pak řekl: „Kde se zase schovávají ti líní chasníci?", byla řada na nás a museli jsme se objevit.

Ten dlouhý P. řekl: „Tady je dřevo", pak já: „a tady uhlí", a nakonec Mikuláš: „Vás ať si vezme čert."

Na generální zkoušce klapalo všechno bezvadně, ale kvůli té legraci s Jeníčkem a Mařenkou jsme byli úplně vyvedení z konceptu. Zkrátka, zakopla jsem o kulisy a natáhla se jak dlouhá jsem byla na jevišti. Uhlí se rozkutálelo až na druhou stranu. Když jsem vstala, nejenže mi sjela čepice, ale sjel mi i „břich" – tedy polštář. Břicho jsem měla doslova na kolenou. Nezbylo mi nic jiného, než si rozepnout kalhoty a zkusit to zase napravit.

Viděla jsem vedoucího, jak mává rukama, ale nechápala jsem, co tím myslí. Měla jsem to celé napravit ne na veřejnosti, ale za jevištěm. Můj partner pobíhal po jevišti a sbíral uhlí. Mikuláš kašlal a kašlal, mysleli jsme si, že se udusí. Později jsme se od něj dověděli, že se opravdu skoro udusil – smíchy si totiž nacpal vatový vous do úst.

Konečně to pokračovalo dál, a když nám Mikuláš pohrozil čertem, vylezl z kamen opravdu čert. Ten chtěl jednou vidět nebe. Byl to hezký čert, s černým trikotem, rohy a ocasem. Na Mikulášův příkaz jsme museli toho černocha z nebeské kuchyně vyhnat. To jsme také udělali, ale já jsem čerta tahala za ocas příliš silně a napůl mu ho utrhla. Teď se v publiku strhl povyk ještě větší než předtím, protože při každém skoku z ocasu vypadával kus pilin, kterými byl vycpaný. Dovedete si představit, jak byl čím dál tenčí a jak z něj prášilo. Později jsme měli ještě vatovými sněhovými koulemi vyhnat čertovu babičku. Vedoucí nás úpěnlivě prosil, ať po ní opravdu jen házíme koulemi a babičku nenapadáme – měl strach, že by se ještě něco mohlo stát. Bohu díky všechno dobře dopadlo.

věta pokračuje na dalším listu ⟶