⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Paní Hüttnerová se pak později odstěhovala a i my jsme kvůli úmrtí děkana Hoyera museli opustit náš byt, neboť pan děkan Hoyer odkázal dům církvi, respektive Caritas, která tam pak zřídila mateřskou školku. —

Doufám, že jsem vás svými vzpomínkami neunudil, a zdravím všechny známé, zvláště své přátele a sousedy z Neustadtu.

Váš Veit Annl, provdaná Zimmerhackl

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Komorový vůz

Když jsem byla ještě docela mladá holka, často jsem poslouchala, jak se starší ženské bavily a vyprávěly si navzájem, co měly ve svém komorovém voze. Moje tehdejší dětské myšlenky kolem toho jen tak poletovaly a někdy jsem si dokonce snila o vlastním komorovém voze. Pak ale přišla válka a vysídlení, a když jsem já sama byla na vdávání, starý chebský zvyk, stejně jako mnoho jiných zvyků, zůstal už jen ve staré vlasti.

Uplynulo mnoho let. Přesto jsem moc ráda chtěla vědět, jak takový komorový vůz vypadal a co všechno v něm bylo. Šla jsem za jednou starou paničkou, která ale zůstala duchem i duší navždy mladá, a zeptala se jí, jak její komorový vůz vypadal a co všechno v něm měla. Byla to moje teta Adele — Thumas Adele z Rabensgrünu —, která mi všechno podrobně vyprávěla.

Teta Adele a strýc Eduard se vzali na podzim roku 1927 ve starém farním kostele v Horním Slavkově (Schlaggenwald). Opustila svou rodnou obec Rabensgrün a odešla se svým ženichem do Unterneugrünu — chebsky Neigröi(n). Hned po oddavkách jeli domů do Rabensgrünu, a odtud se pak malý svatební průvod vydal směrem na Neigröi(n).

Komorový vůz se chystal už večer předtím. Dole ve voze byla zabudována skříň a kufry. V jednom byla uložena výbava. Nevěsta musela mít dvanáctkrát povlečení, ručníky a utěrky. To nebylo pro rodiče zrovna snadné, protože měli ještě deset dalších dětí. Pár flanelových nočních košil také nesmělo chybět. V jedné jiné bedně bylo nádobí, jaké se prostě na statku hodilo. Dobrý servis na posvícení a „tiplata" na kateřinskou sladkou kávu samozřejmě nesměly chybět. Na jedné straně se ještě vešel máselnice.

Nahoře na voze byly napříč postaveny dvě postele. Zabudovaly se čerstvě naplněné slamníky a přes ně se natáhla vybělená prostěradla. Dovnitř se uložily čtyři plné peřiny s vyškubaným peřím, potažené nejlepšími povlaky s krajkami. Na každé straně sedělo po třech dívkách — to byly sestry mladé nevěsty a její kamarádky. Vpředu seděla dívka s kolovrátkem.

Na začátku malého svatebního průvodu jeli nevěsta a ženich v „šeze". Dala mu dva tisíce korun — jeden tisíc si teta Adele vydělala sama a druhý jí přidal otec. To byla část svatebního věna. Pak jeli příbuzní ve dvou „landauerech" a komorový vůz jel vzadu.

Ano, ten chudák kočí to neměl zrovna lehké, protože komorový vůz nebyl naložen jen svatební výbavou, ale i mladými ženskými.

Christl Fechter (Schöinhansl) Bountiful, Utah, U.S.A.