Der „Steidl-Fotograf"

V těchto dnech bychom mohli slavit 150. výročí vynálezu fotografie.

Mnozí si ještě vzpomenou na výše jmenovaného pana Steidla, byl to totiž v Horním Slavkově dobře známá osobnost. Jeho kolébka stála v Gabhornu (okres Teplá), se svou rodinou ale bydlel v Pirkenhammeru u Karlových Varů. Vzhledem spíš připomínal jižana než Němce – měl havraní vlasy, zcela tmavé oči a snědou pleť.

Jeho fotoateliér se nacházel pod hotelem „Roter Ochsen" na pozemku zesnulého děkana Hoyera v Neustadtu (Novém Městě). Ve všední dny si pan Steidl vydělával na živobytí fotografováním lázeňských hostů v kavárně „Posthof" v Karlových Varech. Teprve o víkendech vykonával svou činnost v Horním Slavkově.

Jeho ateliér se skládal z malé předsíně, jakési kanceláře. Hned vlevo od vchodu bylo velké zrcadlo, u kterého se zákazníci mohli upravit. Pak následovala vlastní pracovna, na jejíž levé straně bylo okenní pásmo s bílými plátěnými záclonami. Tyto záclony sloužily k tomu, aby se při silném slunečním svitu při fotografování dosáhlo správného světla. Vpravo vedly dveře do malé komůrky, takzvané temné komory.

Protože jsem podstatnou část svého dětství prožil v děkanském domě v Neustadtu, znal jsem pana Steidla osobně velmi dobře. Vždyť k nám často zašel, například v zimě, aby se trochu ohřál nebo si dal malé jídlo. Této okolnosti vděčím i za to, že vlastním mnoho fotografií ze svých dětských let i z pozdější doby. Kdykoli ho to napadlo, vyfotografoval mě.

Jeho hlavním pracovním oborem byla portrétní fotografie, avšak k jeho činnosti patřily i skupinové snímky a podobně. Tak například jednou fotografoval mládežnický spolek. Bylo mi tehdy asi 8–10 let. Pan Steidl nepovolil, musel jsem jít s ním, a snímek byl pořízen naproti vile Nitsche na dolním svahu Galgenbergu. Tak jsem se dostal i já na snímek mládežnického spolku. Ještě žijící členové, kteří tento snímek vlastní, to mohou potvrdit.

Pan Steidl byl velmi nervózní muž. Než byl snímek „v suchu", trvalo to pěkně dlouho. Vždy pak zmizel pod černou plachtou a kritickým pohledem kontroloval postoj zákazníka – bylo totiž třeba jednou pootočit hlavu jinak, upravit oblečení a podobně. Znovu a znovu mizel pod svou černou plachtou, připevněnou k fotoaparátu. Tento přístroj se samozřejmě dnešním zařízením vůbec nepodobal. Nakonec se zdálo, že vše sedí. Spěchal do své temné komory, vyšel s velkou deskou, kterou vložil do přístroje, a konečně byl snímek hotový. Pokud se fotografie nebo svatební snímek obzvlášť povedly, dostaly se se souhlasem zákazníka do výkladní skříně na náměstí u domu Pröcklů. Šlo většinou o svatební snímky.

Po vyhnání jsem už o panu Steidlovi nic neslyšel a předpokládám, že už není mezi živými.

* * *

Při psaní této zprávy se mi vybavila ještě vzpomínka na další spolubydlící z děkanského domu – na Hüttner Wawi, která byla známou kartářkou. Bydlela s námi společně v dolním patře děkanského domu. Paní Hüttnerová žila spolu se svou letitou matkou, která byla téměř slepá. Hüttner Wawi měla velký okruh zákazníků, dámy i pánové ze všech vrstev obyvatelstva k ní chodili vykládat karty.

Moje vzpomínka sahá do doby, kdy jsem ještě nechodil do školy. Když byly mé tety pryč nebo musely něco zařídit, dostal jsem se do péče Hüttner Wawi. Když byli přítomni zákazníci, musel jsem sedět zcela potichu a v klidu. Stará paní seděla lhostejně v křesle u okna. Ale po nějaké chvíli se najednou probudila její zvědavost a z pozadí zazněl její hlas: „Wawi, kdo tam je?" Hüttner Wawi se ve své práci nenechala rušit a neodpovídala. Po chvíli se hlas ozval znovu, tentokrát s poznámkou: „Wawi, teď už skonči, už jsi toho dost navěštila." Tak to šlo chvíli dál, až najednou nastalo ticho – usnula.

věta pokračuje na dalším listu ⟶