Der „Steidl-Fotograf"
V těchto dnech bychom mohli slavit 150. výročí vynálezu fotografie.
Mnozí si ještě vzpomenou na výše jmenovaného pana Steidla, byl to totiž v Horním Slavkově dobře známá osobnost. Jeho kolébka stála v Gabhornu (okres Teplá), se svou rodinou ale bydlel v Pirkenhammeru u Karlových Varů. Vzhledem spíš připomínal jižana než Němce – měl havraní vlasy, zcela tmavé oči a snědou pleť.
Jeho fotoateliér se nacházel pod hotelem „Roter Ochsen" na pozemku zesnulého děkana Hoyera v Neustadtu (Novém Městě). Ve všední dny si pan Steidl vydělával na živobytí fotografováním lázeňských hostů v kavárně „Posthof" v Karlových Varech. Teprve o víkendech vykonával svou činnost v Horním Slavkově.
Jeho ateliér se skládal z malé předsíně, jakési kanceláře. Hned vlevo od vchodu bylo velké zrcadlo, u kterého se zákazníci mohli upravit. Pak následovala vlastní pracovna, na jejíž levé straně bylo okenní pásmo s bílými plátěnými záclonami. Tyto záclony sloužily k tomu, aby se při silném slunečním svitu při fotografování dosáhlo správného světla. Vpravo vedly dveře do malé komůrky, takzvané temné komory.
Protože jsem podstatnou část svého dětství prožil v děkanském domě v Neustadtu, znal jsem pana Steidla osobně velmi dobře. Vždyť k nám často zašel, například v zimě, aby se trochu ohřál nebo si dal malé jídlo. Této okolnosti vděčím i za to, že vlastním mnoho fotografií ze svých dětských let i z pozdější doby. Kdykoli ho to napadlo, vyfotografoval mě.
Jeho hlavním pracovním oborem byla portrétní fotografie, avšak k jeho činnosti patřily i skupinové snímky a podobně. Tak například jednou fotografoval mládežnický spolek. Bylo mi tehdy asi 8–10 let. Pan Steidl nepovolil, musel jsem jít s ním, a snímek byl pořízen naproti vile Nitsche na dolním svahu Galgenbergu. Tak jsem se dostal i já na snímek mládežnického spolku. Ještě žijící členové, kteří tento snímek vlastní, to mohou potvrdit.
Pan Steidl byl velmi nervózní muž. Než byl snímek „v suchu", trvalo to pěkně dlouho. Vždy pak zmizel pod černou plachtou a kritickým pohledem kontroloval postoj zákazníka – bylo totiž třeba jednou pootočit hlavu jinak, upravit oblečení a podobně. Znovu a znovu mizel pod svou černou plachtou, připevněnou k fotoaparátu. Tento přístroj se samozřejmě dnešním zařízením vůbec nepodobal. Nakonec se zdálo, že vše sedí. Spěchal do své temné komory, vyšel s velkou deskou, kterou vložil do přístroje, a konečně byl snímek hotový. Pokud se fotografie nebo svatební snímek obzvlášť povedly, dostaly se se souhlasem zákazníka do výkladní skříně na náměstí u domu Pröcklů. Šlo většinou o svatební snímky.
Po vyhnání jsem už o panu Steidlovi nic neslyšel a předpokládám, že už není mezi živými.
* * *
Při psaní této zprávy se mi vybavila ještě vzpomínka na další spolubydlící z děkanského domu – na Hüttner Wawi, která byla známou kartářkou. Bydlela s námi společně v dolním patře děkanského domu. Paní Hüttnerová žila spolu se svou letitou matkou, která byla téměř slepá. Hüttner Wawi měla velký okruh zákazníků, dámy i pánové ze všech vrstev obyvatelstva k ní chodili vykládat karty.
Moje vzpomínka sahá do doby, kdy jsem ještě nechodil do školy. Když byly mé tety pryč nebo musely něco zařídit, dostal jsem se do péče Hüttner Wawi. Když byli přítomni zákazníci, musel jsem sedět zcela potichu a v klidu. Stará paní seděla lhostejně v křesle u okna. Ale po nějaké chvíli se najednou probudila její zvědavost a z pozadí zazněl její hlas: „Wawi, kdo tam je?" Hüttner Wawi se ve své práci nenechala rušit a neodpovídala. Po chvíli se hlas ozval znovu, tentokrát s poznámkou: „Wawi, teď už skonči, už jsi toho dost navěštila." Tak to šlo chvíli dál, až najednou nastalo ticho – usnula.
Der „Steidl-Fotograf"
In diesen Tagen konnte man den 150. Geburtstag der Erfindung der Fotografie feiern.
Viele werden sich noch an den Obengenannten erinnern können, war er doch eine bekannte Persönlichkeit in Schlaggenwald. Seine Wiege stand in Gabhorn (Krs. Tepl), er wohnte aber mit seiner Familie in Pirkenhammer bei Karlsbad. Seinem Aussehen nach erinnerte er eher an einen Südländer als an einen Deutschen. Er hatte pechschwarzes Haar, ganz dunkle Augen und eine dunkle Gesichtsfarbe.
Sein Fotoatelier befand sich unterhalb des Hotels „Roter Ochsen" auf dem Grundstück des verstorbenen Dechants Hoyer in der Neustadt. Wochentags verdiente sich Herr Steidl seinen Lebensunterhalt mit dem Fotografieren von Kurgästen im Kaffee „Posthof" in Karlsbad. Nur am Wochenende übte er seine Tätigkeit in Schlaggenwald aus.
Sein Atelier bestand aus einem kleinen Vorraum, eine Art Büro. Gleich links vom Eingang war ein großer Spiegel, vor dem sich die Kunden zurechtmachen konnten. Dann kam der eigentliche Arbeitsraum, der auf der linken Seite aus einer Fensterfront bestand, an der weiße leinerne Vorhänge angebracht waren. Diese Vorhänge dienten dazu, bei starker Sonneneinstrahlung beim Fotografieren das richtige Licht herzustellen. Rechts führte eine Tür in ein kleines Gemach, der sogenannten Dunkelkammer.
Da ich einen Großteil meiner Kindheit im Dechanthaus in der Neustadt verlebte, war mir Herr Steidl persönlich sehr gut bekannt. Kam er doch desöfteren zu uns, z. B. im Winter, um sich etwas aufzuwärmen oder eine kleine Mahlzeit einzunehmen. Diesem Umstand verdanke ich es auch, daß ich von mir viele Fotografien aus Kindheitsjahren und auch noch von später besitze. Wenn es ihm gerade einfiel, hat er mich fotografiert.
Sein Hauptarbeitsgebiet war die Porträtfotografie, doch auch Gruppenbilder u. a. gehörten zu seiner Tätigkeit. So hat er z. B. einmal den Jugendbund fotografiert. Ich dürfte damals 8 - 10 Jahre alt gewesen sein. Herr Steidl ließ nicht locker, ich mußte mit ihm gehen und zwar wurde die Aufnahme gegenüber der Nitsche-Villa am unteren Galgenberghang gemacht. So kam ich mit auf das Bild des Jugendbundes. Die noch lebenden Mitglieder, die das Bild besitzen, werden dies bestätigen können.
Herr Steidl war ein sehr nervöser Mann. Bis ein Bild im Kasten war, dauerte es eine geraume Weile. Er verschwand dann immer unter einem schwarzen Tuch und kontrollierte mit kritischem Blick die Position des Kunden, denn es galt einmal den Kopf anders zu drehen, die Kleidung zu richten usw. Immer wieder verschwand er unter seinem schwarzen Tuch, das am Fotoapparat angebracht war. Dieser Apparat hatte natürlich mit den heutigen Geräten verglichen absolut keine Ähnlichkeit. Endlich schien alles zu stimmen. Er eilte in seine Dunkelkammer, kam mit einer großen Platte heraus, die er in den Apparat einschob und endlich war das Bild fertig. War eine Fotografie oder ein Brautbild besonders gut gelungen, so kam es mit Einwilligung des Kunden in den Schaukasten am Marktplatz am Pröckl-Haus. In der Hauptsache waren dies Brautbilder.
Nach der Vertreibung habe ich nichts mehr von Herrn Steidl gehört und ich nehme an, daß er nicht mehr unter den Lebenden weilt.
*
Bei der Abfassung dieses Berichtes kam mir noch die Erinnerung an eine weitere Mitbewohnerin des Dechant-Hauses, an die Hüttner Wawi, die eine bekannte Kartenlegerin war. Sie bewohnte mit uns zusammen die untere Etage des Dechant-Hauses. Frau Hüttner lebte mit ihrer betagten Mutter zusammen, die fast erblindet war. Hüttner Wawi hatte einen großen Kundenkreis, Damen und auch Herren aus allen Schichten der Bevölkerung kamen zu ihr zum Kartenlegen.
Meine Erinnerung reicht zurück in die Zeit, als ich noch nicht zur Schule ging. Wenn meine Tanten abwesend waren oder Besorgungen machen mußten, kam ich in die Obhut von Hüttner Wawi. Wenn Kunden da waren, mußte ich ganz stillsitzen und ruhig sein. Die alte Frau saß in einem Lehnstuhl teilnahmslos am Fenster. Aber nach einer gewissen Zeit auf
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.