Dobré silnice umírající krajinou

Když jsem se probudila, uviděla jsem nejdřív oblohu domova. Nebyla už černá jako noc, ale ještě ani nezesvětlala do dne. Bylo brzké nedělní ráno v září a já byla v Karlových Varech. Po skoro třiačtyřiceti letech jsem tu prospala už třetí noc a pořád jsem nemohla uvěřit, že jsem v rodném kraji. V domově jako host, jako cizinka.

Vstala jsem a podívala se ven. Kolem vrcholků Tří křížů kreslil vycházející den jasné obrysy. Přesto jsem nemohla najít ty staré, důvěrně známé kříže. Už totiž nejsou. Tam, kde se po víc než dvě stě let sklánělo před Kristovým křížem i knížata ducha, peněz a majetku, tam teď stojí televizní stožár. Nikde se prý nenašlo lepší místo. A protože dělnický a rolnický stát nepotřebuje náboženská poutní místa, zato ale potřebuje silný vysílač, který donese leninské učení o spáse až do nejzazšího koutu a k nejvzdálenějšímu člověku, musely kříže ustoupit. Jenže se zdá, že tím nikdo šťastnější nebyl, neboť opravdovou veselost člověk nenajde nikde. Kde není místo pro Boha, tam brzy uvázne smích v hrdle. Příkladů je na to ostatně dost po celém světě...

Pomalu jsem nechala pohled sklouznout dolů do údolí. Za okny nádherné řady domů na „Staré louce" (Alte Wiese) nesvítilo jediné světlo. Krásné, štukem zdobené fasády jsou už jen klamavá kulisa a drolící se vzpomínky, které v noci kouzelně, jako v pohádce, ozařují blikající pouliční lampy.

Podél „Nové louky" (Neue Wiese), kolem někdejších lázeňských domů, jsem teď viděla plížit se temné postavy. Šly na ranní pití z pramene a ještě nebyly pořádně vzhůru. Své jednotné socialistické hrnečky nesly v kapitalistických celofánových taškách, třeba z obchodů Quelle, Kaufhof nebo Horten. Za rohem se objevil chroptící kropicí vůz a s vrzáním a sténáním začal ranní úklid.

Až ke mně do čtvrtého patra stále stoupal pach schnoucí cementové malty. Před vchodem do hotelu totiž i přes hlavní sezónu zela stavební jáma. Na jejím místě kdysi vonoucí květinový záhon vítal přijíždějící hosty a loučil se s odjíždějícími. A teď má místo něj brzy nějaká vymyšlená vodní fontána ukázat západnímu přinašeči valut, jak čistá voda ještě stále tryská z české země. Přitom jen pár metrů odtud se ubohá Teplá pracně a nemocně prodírá mezi sutinovými kameny a je z ní jen stoka na odpadky. Žádný kukačka se už nebude přes zábradlí mostu dívat po hbitých pstruzích, zato každý bude vrtět nosem. Budou udiveně civět na tryskající fontánu a nechají zkazit říčku, kterou stvořil Bůh. —

Hluboce sklíčená jsem šla do koupelny.

Když jsem se pak vrátila k oknu, byl už den. Vypadal přívětivěji než včera a předevčírem, kdy byla obloha stále zahalená mlhou. Od kolonád se vraceli ti, co pili z pramene. Klaply dveře několika aut. Pak bylo zase ticho v celém širém okolí. Najednou mi bylo, jako bych slyšela zvonit zvony. Zaposlouchala jsem se a zatajila dech. A opravdu, od kostela svaté Maří Magdalény to znělo skoro tak milovaně a důvěrně jako před mnoha lety. Nikdy jsem nevěřila, že ten zvuk zvonů ještě někdy uslyším. Spěchala jsem do koupelny pro manžela, protože jsem chtěla, aby se ze mě radoval spolu se mnou. Než ale stačil odložit holicí strojek a přijít ke mně k oknu, poslední tón zvonu už dozněl. Zvonění netrvalo déle než minutu. Vlastně jsem si už nebyla úplně jistá, jestli jsem něco slyšela, nebo ne. I můj muž se zdál na pochybách. Teprve když zvony znovu zazvonily kolem osmé hodiny, věděli jsme, že jsem se nemýlila. Děti právě vešly dveřmi, aby nás vzaly na snídani. Vyprávěly nám pak, že už si stihly udělat dlouhou procházku směrem k „Sálu přátelství" (Freundschaftssaal), protože je probudili uprostřed noci. I náš Andreas se vylekaně probudil z hlubokého dětského spánku. Personál hotelu totiž právě v tu dobu s nervy drásajícím řinčením střepů házel do kontejneru všechny prázdné láhve od vína, sektu a kořalky z minulé noci v hotelovém baru. A to v hotelu s jménem a renomé!

věta pokračuje na dalším listu ⟶