Otázky, o kterých se v Československu nemluví / Napsal Bambibo di Praga

Tento příspěvek vyšel v 82. čísle (ročník 1987) nejvýznamnějšího českého exilového časopisu „Svědectví" v Paříži. Autor žije v Československu. „Svědectví" ho uvádí pod krycím jménem. Překlad z češtiny pořídil Ota Filip.

Když rodiče přikážou svému synovi, ať si nic nezačíná se stejně starým klukem ze sousedství, protože jeho rodina je prý pakáž, a když si sousedé o svých sousedech myslí totéž, jen obráceně, spustí se mezi oběma chlapci sice neviditelná, ale nepřekonatelná zeď. Každý si hraje ve svém pískovišti, pokukují po sobě, ale vůle jejich rodičů je drží na uzdě.

Čas ale leccos mění. Jednou budou mít oba chlapci společnou cestu do školy. A protože bydlí náhodou na horním konci vesnice, budou se muset v přích s kluky ze spodního konce vzájemně podporovat. V okamžiku, kdy jsou schopni promyslet si vlastní postoj k sousedovi a vytvořit si k němu vlastní vztah, bylo by chybou, kdyby se dál slepě podřizovali vůli svých rodičů. Otázka, zda to rodiče obou chlapců přijmou, zůstává samozřejmě otevřená. Kdyby proměny ve vztahu mezi svým synem a chlapcem ze sousedství nepřijali, znamenalo by to, že něco není v pořádku, a oba chlapci by pak museli z té složité situace najít rozumné východisko, aniž by přitom ranili své rodiče.

Tento příklad se dvěma chlapci ze dvou různých rodin jsem si vymyslel proto, že přemýšlím o sudetských Němcích. A proč přemýšlím zrovna o sudetských Němcích, a ne o Markomanech nebo jiných národech, které tu kdysi v Čechách měly také svou domovinu? Odpověď je prostá: sudetští Němci tu ještě jsou, a slyšel jsem, že i oni čas od času přemýšlejí o nás. A vesnice a města, kde kdysi žili, také ještě existují. Jejich svědectví dnes ale téměř nic nevypovídá o minulosti, spíš hodně o té strašné pustině, která zůstala poté, co sudetští Němci museli odejít. Když občas spíš náhodou zabloudím do té zpustošené krajiny, připadá mi jako kus mé vlasti, uloupený a vypleněný barbarským nepřítelem. Ten nespokojený, ba rozhněvaný pocit, že jsem náhle ve vlastní vlasti cizí, přichází sám od sebe – nikdy jsem se ho nesnažil ovlivnit. Kdyby mi to moji předkové měli za zlé, musel bych to za zlé mít i já jim.

Se sudetskými Němci jsem měl osobní kontakt jen jednou. Putovali jsme po Šumavě a přišli jsme do jakési pohraniční vesnice, obývané zakaboněnými, česky mluvícími lidmi, kterým se od roku 1945 nepodařilo udržet vesnici a domy v pořádku a uklidit je. Navštívil jsem malý vesnický hřbitov a viděl jsem tam staré, rozbité nebo povalené náhrobky s německými nápisy, po zemi se povalovaly lidské kosti. Bylo mi jasné: jsem ve své vlasti, a ta byla skutečně zneuctěna barbary.

V tu chvíli přijel do vesnice autobus s turisty ze Spolkové republiky Německo. Turisté vystoupili a pomalu šli ke hřbitovu. Co jsem měl dělat? Cítil jsem se nepříjemně zaskočen, jako přistižen při nějaké hanebnosti. Jak měl vysvětlit návštěvníkům ze Spolkové republiky Německo, že s tím zpustošeným hřbitovem nemám nic společného? Měl jsem utéct? – Turisté vstoupili na hřbitov. Byli to starší, nenápadní lidé. Jedna žena vyprávěla: „Moje dcera, která zemřela docela mladá, je pohřbena tady." Pozdravila mě, a to jako první, česky: „Dobrý den!" Už nevím, jak se mi tehdy podařilo hřbitov opustit a zmizet.