⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Další vzpomínka je dětská sedačka na matčině jízdním kole. Sedačka byla nepovedená konstrukce: nahoře sice měla čalounění, ale na kolech široký kovový pás, který mě během útěku pořád bolel. Vpředu na řídítkách visel pytlík, tak šedozelený jako lidé u koňských vozíků, z něhož jsem tu a tam dostal sušenku, ale ještě vzácněji než úlomek oplatky ze skříně.
Jeli jsme přes širokou pláň a matka se zastavila.
Vedle nás bzučel vítr v telefonních drátech. Brázdy na poli vypadaly všechny jako odbočky vedlejšího silničního příkopu a zdálky po té silnici přicházel nějaký člověk.
To byl náš poslední společný pohled na domov.
Pak si vzpomínám na zelený les. Muselo to být někde ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Hory už nejsou tak zelené, jako byly v dětství. Odumírání lesů udeřilo a jejich vrcholky zešedly a prořídly, tak jako mé vlasy.
Zmizeli jsme v domě pod velkými stromy, kde stál nákladní vůz. Matce na kole něco spravovali a já si prohlížel ten nákladní vůz.
Měl otevřenou kabinu úplně bez střechy. Díky tomu vedla rovná plochá linie od kapoty až dozadu za ložnou plochu, a z mého dětského pohledu se vlastně skládal jen z kol a nad nimi tlusté čáry.
Přišli jsme pak k cizím lidem, pořád a všude cizí lidé, a žádný domov. Ale byly tam děti, spousta dětí, a nabízely se netušené možnosti ke hře. Třeba sednout si na věž vyhořelého tanku, zatímco ostatní seděli uvnitř a ty venku nechávali dokola vozit. Něco podobného jsem nedávno viděl v televizi u afghánských odbojářů s ruskými tanky. A měli v očích stejný výraz dětské radosti, jaký jsme tehdy měli asi i my. Jenom tehdy nebyla televize.
Jednoho dne ten radostný výraz zmizel.
Házeli jsme nějaký předmět na velký tank a radovali se z toho dunění. My malí jsme už brzy směli jen přihlížet. Velcí si tuhle hru vyhradili výhradně pro sebe. Najednou to už nebylo dunění, ale výbuch, a toho, kdo se ještě před chvílí smál, to roztrhalo.
Tělo tam leželo před námi: černé, špinavé, zakouřené, a na místě, kde se ještě chvělo, bylo červené, kvetoucí červené jako růže, jejíž okraje při odkvétání přecházejí do kouřové černi. A pak bylo ticho. Mrtvolné ticho. Maso se už nehýbalo a žádné dítě nic neřeklo. Dokud se nerozeznělo pláčem a křikem přiběhlých příbuzných.
Co z toho dítěte zbylo, dali do pytle a odvezli na ručním vozíku do vesnické márnice. Běželi jsme s ušmudlanými nosy za nimi.
Kostel, kde se konalo poslední rozloučení, měl pravidelná okna s půlkruhovou nadokenní římsou. Nemám rád pravidelná okna, nepravidelná s barevnými skly v moderním kostele jsou mi milejší.
Byly to Vánoce 1945. Dětské vědomí se za jeden rok otevřelo až k vědomí o smrti člověka.
Rudolf Heindl
Schlaggenwaldský Heimatbrief je mostem k domovu!
sah aus, als ob die Leute vom Felde kämen. Kamen sie auch, aber eben aus dem Felde, auf dem gerade der Weltkrieg entschieden worden war, der meinem Vater das Leben gekostet, und mir gleich die Heimat kosten sollte, von allem wußte ich nichts.
Die nächste Erinnerung ist ein Kindersitz am Fahrrad meiner Mutter. Der Sitz war eine Fehlkonstruktion: Er hatte zwar obenauf eine Polsterung aber an den Rädern einen breiten Metallstreifen, der mir während der Flucht dauernd weh tat. Vorne an der Lenkstange hing ein Beutel, der so graugrün war, wie die Leute an den Pferdewägelchen und aus dem ich hin und wieder einen Keks bekam, aber noch seltener als ein Oblatenbruchstück aus dem Schrank.
Wir fuhren über eine weite Fläche, und die Mutter blieb stehen.
Neben uns summte der Wind in den Telefondrähten. Die Ackerfurchen sahen alle aus als seien sie Abzweigungen des daneben befindlichen Straßengrabens, und von weit her kam ein Mensch auf dieser Straße.
Das war unser letzter beider Blick in die Heimat.
Ich erinnere mich dann an einen grünen Wald. Es muß irgendwo im Fichtelgebirge gewesen sein. Die Berge sind nicht mehr so grün, wie sie in der Kindheit waren. Das Waldsterben hat zugeschlagen und hat ihre Gipfel grau und schütter werden lassen, so wie mein Haar.
Wir verschwanden in einem Haus unter großen Bäumen, in dem ein Lastwagen stand. Mutter bekam etwas an dem Fahrrad gerichtet, und ich betrachtete den Lastwagen.
Er hatte ein offenes Führerhaus ganz ohne Dach. Dadurch war eine gerade flache Linie von der Motorhaube bis hinter zur Ladefläche, und aus meiner kindlichen Perspektive bestand er eigentlich nur aus Rädern und einem dicken Strich darüber.
Wir kamen dann zu fremden Menschen, immer und überall fremde Menschen, und keine Bleibe. Aber es waren Kinder da, viele Kinder, und es gab ungeahnte Möglichkeiten zum Spiel. Sich z.B. auf den Turm eines ausgebrannten Panzers zu setzen, und die anderen saßen drinnen und ließen die draußen im Kreis herumfahren. Dergleichen habe ich jüngst im Fernsehen von afghanischen Widerstandskämpfern mit russischen Panzern gesehen. Und sie hatten den gleichen Ausdruck kindlicher Freude in den Augen, wie er uns damals wahrscheinlich zu Gesicht stand. Es war bloß kein Fernsehen da.
Eines Tages verflog der Ausdruck der Freude.
Wir warfen einen Gegenstand gegen einen großen Tank und freuten uns an dem Dröhnen. Wir Kleinen durften bald nur noch zusehen. Die Großen hatten dieses Spiel exklusiv für sich reserviert. Da war es auf einmal nicht mehr ein Dröhnen, sondern eine Explosion, und einen, der eben noch lachte, hatte es zerrissen.
Da lag der Körper vor uns: schwarz, dreckig, verqualmt und an einer Stelle, wo der Körper noch zuckte, da wurde es rot, blühend rot, wie eine Rose, deren Ränder im Verblühen auch in eine rauchige Schwärze übergehen. Und dann war es still. Totenstill. Das Fleisch zuckte nicht mehr und kein Kind sagte etwas. Bis das Weinen und Schreien der Angehörigen einsetzte, die herbeigelaufen kamen.
Was ein Kind war, wurde in einen Sack gesteckt und auf einem Handwagen in die dörfliche Leichenhalle gezogen. Wir liefen mit Rotznasen hinterher.
Die Aussegnungskirche hatte regelmäßige Fenster mit einem halbrunden Sturz. Ich mag keine regelmäßigen Fenster, die unregelmäßigen mit farbigen Gläsern in einer modernen Kirche sind mir lieber.
Das war Weihnachten 1945. Das kindliche Bewußtsein hatte sich in einem Jahr geöffnet bis hin zum Bewußtsein vom Sterben des Menschen.
Rudolf Heindl
Der Schlaggenwalder Heimatbrief ist die Brücke zur Heimat!
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.