Odchod z domova

Odchod z domova

Jako kuře, které jednoho dne setřese neviditelné blány vaječné skořápky, i lidský duch jednoho dne odhodí tyto neviditelné obaly a probudí se k vědomí. Stane se to, přijde-li to brzy, ve druhém, většinou však ve třetím roce života. A to vědomí je zároveň vzpomínka.

Mé nejranější vzpomínky jsou obrazy z domova v Karlových Varech a jejich okolí.

Moje matka je v těchto vzpomínkách velmi krásná žena a středobod všeho vzpomínání. Vlastně je ona sama tou vzpomínkou, k níž se pak jen na okraji přidává to či ono a postupně přibývá stále více. Například vzpomínka na babičku, která – když jsme ji o to poprosili – dokázala otevřít dvířka skříně a z šustícího papíru vykouzlit úlomek oplatky. Je to tajemství, které si vzala s sebou do hrobu, kam si tyto oplatky během válečných let stále nosila. Musely však být vzácné, protože rozdávala vždycky jen malé úlomky. I dnes stačí, koupím-li si někde karlovarskou oplatku, ulomit z ní kousek – jím ji totiž od dětských let vždycky jen po kouscích a zakusuji se do ní. Takto jsem se „prokousal" celým svým dosavadním životem a ocitl se na počátku svého vědomí v dětských dnech v Karlových Varech. Chuť mandlí a cukru má v sobě téměř cosi návykového, protože jednoduše otevírá dveře do dětství – tak jako babička otvírala dveře skříně. Muselo to být příborník, protože si nahoře na něm pamatuji velké prohnuté hodiny.

Zvenčí vidím dodnes před sebou plot, kterým jsem mohl sáhnout skrz oka a za nimi dosáhnout na úlomky barevných skel. Sklářský průmysl byl v Karlových Varech doma, je tomu tak prý dodnes, jsem-li dobře informován. Byla to odpadní skla. Stavěl jsem z písku domky a osazoval je barevnými skly, vlastně bezděčně, a přece podle jakéhosi tajného rytmu – tak jako to jako architekt dělal Le Corbusier ve svých nejlepších stavbách, například v kostele v Ronchamps. Když vidím jeho stavby, vždy si představuji, že si i on jako dítě takto hrál s podobnými skly.

„Jedno červené, jedno zelené, jedno modré – poslané" napsal Rainer Maria Rilke v jedné básni o dětech; a já vím, odkud to bylo posláno.

Ruka skrz plot mi utkvěla v paměti i v jiné souvislosti. Jako ruka babičky, která skrz plot podávala dědečkovi krajíc chleba. Jeli jsme vlakem daleko, abychom toto podání vykonali. Kdy to bylo, nevím. Za plotem stál shrbený stařec, který měl být mým dědečkem. Nikdy předtím jsem ho nezažil. V paměti mi zůstala jen jeho drsná tvář jako „dědeček". Babička plakala – nebylo to jako když se z příborníku vyndávala oplatka.

Dveře na druhé straně příborníku šlo mimochodem také otevřít. Byly v nich tři vagony hračkářské železnice a lokomotiva, která svou velikostí vlastně vůbec neseděla. Ale když jsme ten vláček postavili na okenní parapet a přes něj se dívali z okna ven, vláček najednou stál na druhé straně potoka Chodau na protějším svahu údolí, na nádraží mezi ostatními, skutečnými vlaky, a chyba v měřítku lokomotivy pak vůbec nevadila.

Hračkářský vláček a skutečné vlaky naplňovaly můj mladý život docela.

Nejranější vzpomínka, kterou mám, je moje matka a louka. A do té louky náhle vjel vlak, na jehož lokomotivě stál muž a mával mi: pan Achtner, soused, strojvedoucí. Když si to rozmyslím, byl to jediný mužský tvor v mém tehdejším světě. Běžel jsem mu vstříc. Musel jsem být bosý. Bylo to zřejmě na jaře 1945, nebo ještě 1944? Musel jsem se na okamžik zastavit, protože mě mezi prsty píchlo stéblo trávy. Vlak už byl pryč a zůstal mi v paměti na celý zbytek života, protože bolest toho pichlavého stébla bych ještě dnes dokázal popsat kterémukoli lékaři.

Jednoho dne se mezi vláček na okenním parapetu a vlaky za údolím na silnici před domem vsunul úplně jiný, cizí vlak. Najednou tam stála řada šedozelených vozů s malými koňmi a malými lidmi. Všechno bylo šedozelené a vypadalo to, jako by ti lidé přicházeli z pole. Také přicházeli – ale z toho pole, na němž se právě rozhodla světová válka, která mého otce stála život a mně měla vzápětí stát domov, o čemž jsem tehdy nic nevěděl.

věta pokračuje na dalším listu ⟶