⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Další vzpomínka je dětská sedačka na matčině jízdním kole. Sedačka byla nepovedená konstrukce: nahoře sice měla čalounění, ale na kolech široký kovový pás, který mě během útěku pořád bolel. Vpředu na řídítkách visel pytlík, tak šedozelený jako lidé u koňských vozíků, z něhož jsem tu a tam dostal sušenku, ale ještě vzácněji než úlomek oplatky ze skříně.

Jeli jsme přes širokou pláň a matka se zastavila.

Vedle nás bzučel vítr v telefonních drátech. Brázdy na poli vypadaly všechny jako odbočky vedlejšího silničního příkopu a zdálky po té silnici přicházel nějaký člověk.

To byl náš poslední společný pohled na domov.

Pak si vzpomínám na zelený les. Muselo to být někde ve Smrčinách (Fichtelgebirge). Hory už nejsou tak zelené, jako byly v dětství. Odumírání lesů udeřilo a jejich vrcholky zešedly a prořídly, tak jako mé vlasy.

Zmizeli jsme v domě pod velkými stromy, kde stál nákladní vůz. Matce na kole něco spravovali a já si prohlížel ten nákladní vůz.

Měl otevřenou kabinu úplně bez střechy. Díky tomu vedla rovná plochá linie od kapoty až dozadu za ložnou plochu, a z mého dětského pohledu se vlastně skládal jen z kol a nad nimi tlusté čáry.

Přišli jsme pak k cizím lidem, pořád a všude cizí lidé, a žádný domov. Ale byly tam děti, spousta dětí, a nabízely se netušené možnosti ke hře. Třeba sednout si na věž vyhořelého tanku, zatímco ostatní seděli uvnitř a ty venku nechávali dokola vozit. Něco podobného jsem nedávno viděl v televizi u afghánských odbojářů s ruskými tanky. A měli v očích stejný výraz dětské radosti, jaký jsme tehdy měli asi i my. Jenom tehdy nebyla televize.

Jednoho dne ten radostný výraz zmizel.

Házeli jsme nějaký předmět na velký tank a radovali se z toho dunění. My malí jsme už brzy směli jen přihlížet. Velcí si tuhle hru vyhradili výhradně pro sebe. Najednou to už nebylo dunění, ale výbuch, a toho, kdo se ještě před chvílí smál, to roztrhalo.

Tělo tam leželo před námi: černé, špinavé, zakouřené, a na místě, kde se ještě chvělo, bylo červené, kvetoucí červené jako růže, jejíž okraje při odkvétání přecházejí do kouřové černi. A pak bylo ticho. Mrtvolné ticho. Maso se už nehýbalo a žádné dítě nic neřeklo. Dokud se nerozeznělo pláčem a křikem přiběhlých příbuzných.

Co z toho dítěte zbylo, dali do pytle a odvezli na ručním vozíku do vesnické márnice. Běželi jsme s ušmudlanými nosy za nimi.

Kostel, kde se konalo poslední rozloučení, měl pravidelná okna s půlkruhovou nadokenní římsou. Nemám rád pravidelná okna, nepravidelná s barevnými skly v moderním kostele jsou mi milejší.

Byly to Vánoce 1945. Dětské vědomí se za jeden rok otevřelo až k vědomí o smrti člověka.

Rudolf Heindl

Schlaggenwaldský Heimatbrief je mostem k domovu!

věta pokračuje na dalším listu ⟶