Odchod z domova
Odchod z domova
Jako kuře, které jednoho dne setřese neviditelné blány vaječné skořápky, i lidský duch jednoho dne odhodí tyto neviditelné obaly a probudí se k vědomí. Stane se to, přijde-li to brzy, ve druhém, většinou však ve třetím roce života. A to vědomí je zároveň vzpomínka.
Mé nejranější vzpomínky jsou obrazy z domova v Karlových Varech a jejich okolí.
Moje matka je v těchto vzpomínkách velmi krásná žena a středobod všeho vzpomínání. Vlastně je ona sama tou vzpomínkou, k níž se pak jen na okraji přidává to či ono a postupně přibývá stále více. Například vzpomínka na babičku, která – když jsme ji o to poprosili – dokázala otevřít dvířka skříně a z šustícího papíru vykouzlit úlomek oplatky. Je to tajemství, které si vzala s sebou do hrobu, kam si tyto oplatky během válečných let stále nosila. Musely však být vzácné, protože rozdávala vždycky jen malé úlomky. I dnes stačí, koupím-li si někde karlovarskou oplatku, ulomit z ní kousek – jím ji totiž od dětských let vždycky jen po kouscích a zakusuji se do ní. Takto jsem se „prokousal" celým svým dosavadním životem a ocitl se na počátku svého vědomí v dětských dnech v Karlových Varech. Chuť mandlí a cukru má v sobě téměř cosi návykového, protože jednoduše otevírá dveře do dětství – tak jako babička otvírala dveře skříně. Muselo to být příborník, protože si nahoře na něm pamatuji velké prohnuté hodiny.
Zvenčí vidím dodnes před sebou plot, kterým jsem mohl sáhnout skrz oka a za nimi dosáhnout na úlomky barevných skel. Sklářský průmysl byl v Karlových Varech doma, je tomu tak prý dodnes, jsem-li dobře informován. Byla to odpadní skla. Stavěl jsem z písku domky a osazoval je barevnými skly, vlastně bezděčně, a přece podle jakéhosi tajného rytmu – tak jako to jako architekt dělal Le Corbusier ve svých nejlepších stavbách, například v kostele v Ronchamps. Když vidím jeho stavby, vždy si představuji, že si i on jako dítě takto hrál s podobnými skly.
„Jedno červené, jedno zelené, jedno modré – poslané" napsal Rainer Maria Rilke v jedné básni o dětech; a já vím, odkud to bylo posláno.
Ruka skrz plot mi utkvěla v paměti i v jiné souvislosti. Jako ruka babičky, která skrz plot podávala dědečkovi krajíc chleba. Jeli jsme vlakem daleko, abychom toto podání vykonali. Kdy to bylo, nevím. Za plotem stál shrbený stařec, který měl být mým dědečkem. Nikdy předtím jsem ho nezažil. V paměti mi zůstala jen jeho drsná tvář jako „dědeček". Babička plakala – nebylo to jako když se z příborníku vyndávala oplatka.
Dveře na druhé straně příborníku šlo mimochodem také otevřít. Byly v nich tři vagony hračkářské železnice a lokomotiva, která svou velikostí vlastně vůbec neseděla. Ale když jsme ten vláček postavili na okenní parapet a přes něj se dívali z okna ven, vláček najednou stál na druhé straně potoka Chodau na protějším svahu údolí, na nádraží mezi ostatními, skutečnými vlaky, a chyba v měřítku lokomotivy pak vůbec nevadila.
Hračkářský vláček a skutečné vlaky naplňovaly můj mladý život docela.
Nejranější vzpomínka, kterou mám, je moje matka a louka. A do té louky náhle vjel vlak, na jehož lokomotivě stál muž a mával mi: pan Achtner, soused, strojvedoucí. Když si to rozmyslím, byl to jediný mužský tvor v mém tehdejším světě. Běžel jsem mu vstříc. Musel jsem být bosý. Bylo to zřejmě na jaře 1945, nebo ještě 1944? Musel jsem se na okamžik zastavit, protože mě mezi prsty píchlo stéblo trávy. Vlak už byl pryč a zůstal mi v paměti na celý zbytek života, protože bolest toho pichlavého stébla bych ještě dnes dokázal popsat kterémukoli lékaři.
Jednoho dne se mezi vláček na okenním parapetu a vlaky za údolím na silnici před domem vsunul úplně jiný, cizí vlak. Najednou tam stála řada šedozelených vozů s malými koňmi a malými lidmi. Všechno bylo šedozelené a vypadalo to, jako by ti lidé přicházeli z pole. Také přicházeli – ale z toho pole, na němž se právě rozhodla světová válka, která mého otce stála život a mně měla vzápětí stát domov, o čemž jsem tehdy nic nevěděl.
Von zu Hause fort
Von zu Hause fort
Wie die Eierschalen eines Küken streift auch der menschliche Geist eines jungen Tages die unsichtbaren Eihäute ab und erwacht zum Bewußtsein. Das geschieht, wenn es früh kommt, im zweiten oder meistens im dritten Jahr. Und das Bewußtsein, das ist zugleich die Erinnerung.
Meine frühesten Erinnerungen, das sind Bilder aus der Heimat in und bei Karlsbad.
Meine Mutter ist in diesen Erinnerungen eine sehr schöne Frau und der Mittelpunkt aller Erinnerungen. Eigentlich ist sie allein die Erinnerung, an die sich lediglich am Rande das eine oder andere anlagert und ganz allmählich immer mehr hinzutritt. Zum Beispiel die Erinnerung an die Großmutter, die, wenn man darum bettelte, eine Schranktür aufmachen konnte, und aus einem raschelnden Papier ein Bruchstück einer Oblate hervorzauberte. Es ist ein Geheimnis, das sie mit ins Grab genommen hat, wo sie in den Kriegszeitläuften immer noch Oblaten herbrachte. Aber selten müssen sie gewesen sein, denn sie gab immer nur kleine Bruchstücke ab. Auch heute brauche ich mir nur irgendwo eine Karlsbader Oblate zu kaufen, sie zu brechen, denn ich esse sie eben seit diesen Kindertagen immer nur bruchstückweise, und darauf zu beißen. Schon habe ich mich durch mein ganzes bisheriges Leben „hindurchgebissen" und bin am Anfang meines Bewußtseins in den Kindertagen in Karlsbad angelangt. Der Geschmack von Mandel und Zucker hat fast etwas Süchtiges an sich, weil es einfach die Tür zur Kindheit aufschließt. So wie die Großmutter die Tür zu dem Büffet aufschloß. Es muß ein Büffet gewesen sein, denn ich habe eine große geschweifte Uhr oben drauf in Erinnerung.
Von draußen sehe ich noch heute einen Zaun vor mir, durch den ich greifen konnte, und ich erreichte jenseits der Maschen Bruchstücke von farbigen Gläsern. Die Glasindustrie war in Karlsbad zu Hause, ist es sogar heute noch, wenn ich richtig unterrichtet bin. Es waren die Abfallgläser. Ich habe Häuser im Sand gebaut und die farbigen Gläser eingesetzt, eigentlich regellos und doch nach einem geheimen Rhythmus, wie es Le Corbusier als Architekt in seinen besten Bauten getan hat, z.B. der Kirche von Ronchamps. Wenn ich seine Bauten sehe, stelle ich mir immer vor, daß er als Kind auch solche Gläser zum Spielen hatte.
„Ein rot, ein grün, ein blau hergesendet" hat Rainer Maria Rilke in einem Gedicht über Kinder gesagt; und ich weiß, woher das gesendet worden ist.
Die Hand durch den Zaun ist mir auch in anderem Zusammenhang in Erinnerung. Als die Hand der Großmutter, die durch einen Zaun dem Großvater ein Brot zureichte. Wir sind weit mit dem Zug gefahren, um diese Handreichung zu machen. Wann das war, ich weiß es nicht. Jenseits des Zaunes stand ein gebückter alter Mann, der mein Großvater sein sollte. Ich hatte ihn vorher nicht erlebt. Nur ein kratziges Gesicht war mir als „Großvater" noch in Erinnerung. Die Großmutter weinte, es war nicht so, als wenn man eine Oblate aus dem Büffet holte.
Die Türe auf der anderen Seite des Büffets konnte man übrigens auch öffnen. Da waren drei Waggons einer Spielzeugeisenbahn drin und eine Lokomotive, die eigentlich in der Größe nicht paßte. Aber wenn man diesen Zug auf das Fensterbrett stellte und über ihn hinweg aus dem Fenster schaute, dann stand der Zug plötzlich jenseits des Chodau-Baches auf der anderen Talseite im Bahnhof bei den anderen, den wirklichen Zügen, und dann machte der Maßstabfehler an der Lokomotive gar nichts aus.
Der Spielzeug-Zug und die wirklichen Züge füllten mein junges Leben völlig aus.
Die früheste Erinnerung, die ich habe, ist meine Mutter und eine Wiese. Und in diese Wiese hinein fuhr plötzlich ein Zug, auf dessen Lokomotive ein Mann stand und mir winkte: Der Herr Achtner, ein Nachbar, der Lokomotivführer. Wenn ich es bedenke, das einzige männliche Wesen in meiner damaligen Welt. Ich lief ihm entgegen. Ich muß barfuß gewesen sein. Es war wohl der Frühling 1945 oder noch 1944? Ich mußte einen Augenblick innehalten, weil mich ein Halm zwischen den Zehen gepiekst hatte. Da war der Zug vorbei und ist für den Rest meines Lebens ins Bewußtsein getreten, denn den Schmerz des pieksenden Halms könnte ich heute noch jedem Doktor beschreiben.
Eines Tages schob sich zwischen den Zug auf dem Fensterbrett und den Zügen jenseits des Tales auf der Straße vor dem Hause ein ganz anderer fremder Zug. Da stand plötzlich eine Reihe grau-grüner Wagen mit kleinen Pferden und kleinen Leuten. Alles war grau-grün und
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.