⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Za pomalého rytmu smuteční hudby ji odvezli nahoru na Gfellskou výšinu a dál do Horního Slavkova na hřbitov. Chvíli jsem se dívala za nimi. Jít s nimi jsem nesměla, protože maminka se bála, abych se nenachladila a nedostala angínu. Tak jsem čekala u teplých kamen v babiččině jizbě, dokud se nevrátila a nevzala mě na smuteční hostinu. Kde se konala – zda u Klementů, nebo v ševcovském hostinci – to už dnes nedovedu říct. Vím jen, že bylo velké nahloučení, že se hodně jedlo a pilo, že tabákový dým visel u stropu a pivní opar pronikal do všech koutů. Přitom se mluvilo o polních pracích, dobytku, honech, svatbách, dětech a spořitelních knížkách, a k tomu se ještě trochu klevetilo. Hlavy byly čím dál červenější, hlasy čím dál hlasitější, až konečně někdo zavolal, že je čas na krmení. Ještě jednou si všichni potvrdili, že babička Weinhartová má teď za sebou to, co my všichni ještě máme před sebou. A pak byl sál brzy prázdný. Leckdo se vypotácel ke dveřím jen s obtížemi. Na cestě domů šel před námi dědeček Weinhart. Vlekl své kroky po vesnické ulici. Měl se stát posledním, koho ještě přenesli přes práh strýčka Franze.
Nejsmutnější asi bylo, když se strýček Franz a teta Agnes museli u prahu rozloučit s domovem. Po mnoha letech těžké práce se i oni stali vyhnanci. –
Nevěřím, že ještě někdy přijdu k jejich prahu. Obraz domova, kde celé vesnice chátrají v trosky, kde se odtěžují hory a zasypávají údolí, kde lesy chřadnou a umírají, kde padají kostely a Pán Bůh nenachází místo – na takový obraz se už nedokážu dívat. Snad jednou zase bude strýčkův práh ležet před zeleně natřenými dveřmi, přesto už to nikdy nebude takové, jaké to kdysi bylo...
Hermine Walter, roz. Palm
wir mit dem heißen Getränk unsere Glieder warm. Sicher würde man heute eine solche Situation makaber und respektlos bezeichnen, aber damals war es auf dem Lande noch üblich, daß Verstorbene so lange zur Gemeinschaft der Lebenden gehörten, so lange sie noch im Hause waren. Auch für mich war das alles ganz selbstverständlich. Interessiert schaute ich den Trauergästen zu, wie sie mit ihren schweren Stiefeln über die Schwelle schlurften, wie sie mit Weihwasser spritzten und Kreuzzeichen machten, wie sie schleppend um den Sarg gingen, und wie dankbar sie den Tee mit Rum genießen konnten. Bevor der Sarg zugenagelt wurde, nahmen die Angehörigen endgültig Abschied von ihrer Weinhart-Großmutter. Nachher wurde sie hinaus und über den Trittstein getragen. Erst jetzt gehörte sie nicht mehr in die Gemeinschaft der Lebenden.
Beim langsamen Takt der Trauermusik fuhr man sie hinauf zur Gfeller Höhe und weiter nach Schlaggenwald auf den Friedhof. Eine Weile schaute ich hinterher. Mitgehen durfte ich nicht, denn Mama hatte Angst, ich könnte mich erkälten und Angina bekommen. So wartete ich am warmen Ofen in Großmutters Stübchen, bis sie zurückkam und mich zum Leichenschmaus holte. Wo dieser stattfand, — ob beim Klement oder im Schusterwirtshaus, das kann ich heute nicht mehr sagen. Ich weiß nur noch, daß das Gedränge groß war, daß viel gegessen und getrunken wurde, daß Tabakrauch an der Decke hing und Bierdunst in alle Ecken quoll. Dabei wurde über Feldbestellung, Vieh, Jagd, Heiraten, Kinderkriegen und Sparkassenbücher gesprochen, außerdem ein wenig Tratsch gepflegt. Die Köpfe wurden rot und röter, die Stimmen laut und lauter, bis schließlich jemand rief, daß es Zeit zum Füttern sei. Noch einmal wurde allseits bestätigt, daß die Weinhart-Großmutter nun überstanden habe, was wir alle noch vor uns hätten. Und dann war der Saal bald leer. Manch einer war mühsam zur Tür heraus geschwankt. Auf dem Heimweg ging der Weinhart-Großvater vor uns. Schleppend schleifte er seine Schritte über die Dorfstraße. Er sollte der Letzte werden, den man über Onkel Franzens Trittstein trug.
Am traurigsten wird es wohl gewesen sein, als Onkel Franz und Tante Agnes beim Trittstein von der Heimat Abschied nehmen mußten. Nach vielen Jahren schwerer Arbeit waren auch sie Vertriebene geworden. —
Ich glaube nicht, daß ich noch einmal zu ihrem Trittstein kommen werde. Das Bild der Heimat, wo ganze Dörfer zu Ruinenstätten verfallen, wo Berge abgetragen und Täler zugeschüttet werden, wo Wälder siechen und sterben, wo Kirchen fallen und der Herrgott keinen Platz findet, dieses Bild kann ich nicht mehr anschauen. Vielleicht wird Onkel Franzens Trittstein eines Tages wieder vor einer grüngestrichenen Haustüre liegen dürfen, trotzdem wird es nie wieder so werden können, wie es einmal war . . .
Hermine Walter geb. Palm
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Životní cesta
Životní cesta
Každý jde svou stezkou, která bývá leckdy podivná; jisté zůstává, že svět kvůli tobě ani na chvilku nezastaví.
Člověk ví o svém konci, ale neví, jak se vydá domů, kde najde svůj cíl, svůj kousek místa, kam si lehne k smrti.
Každému patří ta hodinka, kterou zná jen ten JEDINÝ; — proto dobře dávej pozor na cestu, zůstaň jen ve správné koleji.
Otto Zerlik
Der Lebensweg
Der Lebensweg
A jedan gült a Steigl,
des oft recht seltsåm gäiht;
gwiß bleibt, daß d' Welt zwegn deina
koa(n) Stündl stülla stäiht.
Da Mensch wåiß um sein Asgång,
doch niat wöi er hoimkinnt,
wao er sa(n) Zül, sa(n) Klecking,
zan sterbn a Fleckl findt.
A jedan gült des Stün(d)l,
des no der OINA wåiß; —
drüm åcht schäi(n) af da(n) Steigl,
blei(b) jå in rechtn Glåis.
Otto Zerlik
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.