Když ještě bývalo Weinhartgasserl

Na nebi mého dětství visí mnoho hvězd, velkých i malých, dobrých i zlých, matných i zářivých. Jedna na mě dodnes zvlášť přátelsky mrká. Jsem ráda, že existuje, protože když mě někdy trápí stesk po domově, stačí se podívat do jejího mrkání a zase se dokážu usmát. Ta hvězda patří našemu strýci Franzovi.

Vlastně strýc Franz nebyl můj pravý strýc, dalo by se říct, že byl strýcem ve druhém kolenu. Moje teta Resi, provdaná do rodiny, byla jeho sestra. Já jsem to ale neznala jinak, než mu říkat „strejda", a měla jsem z toho radost. V širokém kostelním okrsku Horního Slavkova (Schlaggenwald) i mimo něj byl znám jako „Weinhartův švec", z čehož lze usoudit, že se vyučil poctivému řemeslu obuvníka. Už brzy se osamostatnil jako mistr a zařídil si dílnu. Strýc Franz byl ale zároveň i zemědělec, velitel hasičů, vlastenec, myslitel, režisér, dohazovač a chytrák. A byl, což je nejdůležitější, dobrým otcem rodiny. Teta Agnes, jeho chápavá manželka a pilná hospodyně, nikdy nedělala scény, když ji znovu a znovu strašil novými nápady. Při práci v dílně měl totiž strýc Franz dost často čas oddávat se svým myšlenkám. Bože můj, dřevěné kolíky a hřebíky se přece do podrážek zatloukaly už skoro samy od sebe. Bylo tedy dobré mít nějaké zájmy. A co všechno se tak mimochodem honilo naší strýci Franzovi hlavou! Přemýšlel například, co bude třeba udělat příště na poli, nebo kdy se otelí kráva, jak by se dal obzvlášť pěkně uspořádat hasičský okrskový den, jaká divadelní hra by se měla nastudovat, proč pořád jsou nějaké války a spory, jak mazaně nám Masaryk s Benešem sebrali naše Sudety, jestli je stav na účtu v „spořitelní knížce" uklidňující, a že by bylo hezké, kdyby finanční úřad nemusel všude strkat nos. A jednoho dne pak náš strýc Franz přemýšlel o tom, jak by mohl pracovat racionálněji. Že je každý víkend hodiny pěšky na cestách, aby doručil zákazníkům zboží a vyzvedl novou práci, ho už dlouho trápilo. Uprostřed holení bot, selských střevíců, kopyt, kožených plátů, střihů, ševcovské smůly, hřebíků, patních želízek a telecích, hovězích a vepřových kůží začal pomalu snít. „Motorku bych potřeboval!" povzdechl si jednou, když jsem seděla u jeho nohou na stupínku, „to bych ušetřil pořádnou hromadu času!"

Věděla jsem, že bude na tomto snu tak dlouho pracovat, až konečně bude motorka stát ve Weinhartgasserlu.

Když jsem zase přijela do Gfellu, právě přišlo jaro do kraje. Nebe i země byly čerstvě umyté, vonělo to po brázdách a po vesnici... Slunce nešetřilo teplem a zlatem a kloptalo mi do obličeje první „sluneční pihy". Měla jsem velikonoční prázdniny a babička měla světnici plnou vnoučat. Svatý týden byl už skoro u konce, hezky jsme se chystali na Vzkříšení do Horního Slavkova. Domluvili jsme se s velkou tlupou dětí ve Weinhartgasserlu. Byli tam Marianne a Franzl (Weinhartovi), Zenknovic děti, Windhufovic děti, Gräfnovic děti, Erna Simonová a Kuhlmüllerovic děti. Když jsme přišli do uličky, ještě nebyli všichni pohromadě.

Nejdřív jsme uviděli motorku. Velká, černá a lesklá stála hned u dveří strýce Franze. Franzl, náš dobrý kamarád, se držel řídítek a hlídal drahocenný nový přírůstek svého otce. Ani jeho sestra Marianne se na ni nesměla sáhnout. My jsme se také netroufali přijít příliš blízko a v polokruhu jsme obdivně zírali na ten zázrak techniky. Kluci si pomalu začínali vykroucovat krky, dřepěli a klečeli před ní a beze slova setrvávali v tichém úžasu. Někteří ji dokonce prohlíželi z žabí perspektivy. Mě ta celá konstrukce moc nezajímala. Vlastně jsem chtěla jenom jednou slyšet, jak zní klakson. Vtom už jeden z těch úplně unesených zavolal: „Franzli, zatroubi jednou!" Kamarád Franzl se lekl, zrozpačitěl a protahovaně odpověděl: „Ale ne, táta by nadával!" Ale hozená jiskra už rozdmýchala oheň, všichni křičeli: „Franzli, zatroubi jednou!" Franzl se zoufale bránil: „Ne," řekl, „táta by nadával!"

„Ty seš přece hrozně bázlivej!" prohlásil najednou kdosi, a ostatní uznali, že to vlastně sedí. Taková slova zasáhla našeho Franzla přímo do morku kostí. Bázlivý?! Ne, to nebyl! Vztekle se vzepjal, oběma rukama uchopil klakson a „zatroubil" tak nahlas, že jsme leknutím ucouvli hned o tři metry. Strýc Franz stál v tu ránu ve dveřích domu.

věta pokračuje na dalším listu ⟶