Egerländer Gmoi München — pozvánka na Májový tanec

Pozvánka na Májový tanec

Dne 3. května je to zase tady — bude se tančit u májky. Voláme všechny holky a ženy, chlapy a kluky, aby setřásli jarní únavu a přišli na Májový tanec!

Tak si poznamenejte: 3. května 1986, od 19 hodin, v sále Mathäser Festsaal. Hraje Budějovická dechovka (Budweiser Blaskapelle) a „Die Slowenkas" s moderními melodiemi. Účinkují: všechny skupiny Gmoi München a zejména naši hosté, čestný patronátní spolek „Der lustige Wendlstoana Stamm 1884". Předprodej vstupenek u Ernsta Schultese, tel. (089) 887265, Haberlandstr. 3/II, 8000 München 60.

Grobmgeher (Wasserwart)

Kdo z nás, rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a blízkého okolí, dnes ještě ví něco o „Grobmgeierovi" neboli o tom, jaký úkol tento muž vlastně měl? Takových, kdo si na nositele tohoto titulu ještě vzpomenou, bude asi jen málo. Byl to právě Erich Häuser z řad našich krajanů, kdo mě přivedl na myšlenku o tom napsat. Zmíněný muž byl mým dědečkem z otcovy strany a bydlel v tzv. „Steigerhäusl", které patřilo hornoslavkovskému střeleckému spolku.

Kdo ze Slavkovanů a Slavkovanek by neznal naši „Flut" (potok), který protínal naše městečko? Na obou jeho březích bylo usazeno mnoho živností. Území „Grobmgehera" sahalo od Grabenhäusel v Krásně (Schönfeld) až po ústí do Ohře (Eger). Jméno samo asi napovídá, co znamenalo – dnes bychom řekli vodohospodář, byl by to zaměstnanec vodohospodářského úřadu. Voda se mezitím stala nedostatkovým zbožím, je třeba s ní hospodařit.

Grobmgehera tehdy dosazoval okresní hejtmanský úřad. Jeho úkolem bylo neustále dbát o to, aby všechny živnosti usazené u potoka měly – v létě i v zimě – dostatek vodní síly k provozu. Vodu z Flutu potřebovaly četné mlýny, koželužny a továrny. Když bylo suché léto, muselo se do potoka přivádět další voda, aby se udržela rovnoměrná hladina. Aby bylo dostatečné množství vody v zásobě, bylo zřízeno několik rybníků. Byly to krudumské rybníky, jejichž odtékající voda byla vedena Ebnetským rybníkem. Kdo šel ke krudumským rybníkům podél pěkně upraveného náhonu, jistě se potěšil čistou, šeptající vodou, která mu proudila vstříc jasná jako sklo a cílevědomě tekla směrem k Ebnetu. Tam přebytečná zadržená voda přepadávala přepadem do o několik metrů níže položeného náhonu, který vodu vedl do tzv. „Sockdaomu". Přebytečná voda pak tekla dál do Flutu. Když nastal nedostatek vody, muselo se z těchto zásobáren přivádět do Flutu. Aby to bylo možné, musel „Gromgöier" zvednout tzv. zátky, které byly v každém rybníku. Muž pak šel s dlouhým žebříkem a nemotorným kovovým klíčem k místům se zátkami. Žebřík potřeboval, aby se suchou nohou dostal k zátkám a zpět na hráz. Stejný postup se prováděl i v zimě, když déle trvající mráz vodu zadržoval. Na vodě z Flutu totiž záviselo velmi mnoho živností. Ty nesměly být ve svém provozu nijak omezeny. Kromě tohoto jednoho úkolu měl na starosti také dohled nad chovem ryb, který se provozoval v rybnících. Bylo tam dost kaprů a lín. Rybářská práva měly v nájmu některé rodiny z Krásna – pokud se nemýlím, byli to příslušníci rodiny „Ruhs". Samozřejmě, že leckdo měl chuť si takového kapra nebo lína přivlastnit. Ale nikdy si nebyl jistý před Grobmgeherem.

K čemu byl náš Flut užitečný, se pokusím vylíčit z paměti. V Krásně byla koželužna Jordan, hned pod ní pila Ruhs, pak přišel důl, který provozoval velké zařízení na praní rudy až do konce první světové války. Zda vodu z Flutu využívalo i zařízení Rhusanlage vedle kříže u školy, dnes už nevím. Ale bývalá porcelánka Schindler, později ing. Prosche, používala vodu z Flutu na praní rudy. Stoupa už neexistovala, na horní Hubě sloužila voda k výrobě dřevité vlny u J. Müllera (zvaného Kontraseff) – dříve tam byla instalována šroubárna. Dále na dolní Hubě zavlažoval Flut porcelánku Grosser. Zda byl na tok Flutu napojen i soustružník Müller, nevím. Ale tak důležitou vodu potřebovala i porcelánka F. Sommer. Odtud tekla voda dál bez překážek k horní uličce. Tam dříve stála pila – už neexistovala. Na Donneru byl zřízen krytý kanál, který vedl vodu ke kožedělné továrně Roßmeissl. Tam se voda nepoužívala jen ke zpracování kůže, poháněla také turbínu. Vyrobený proud se zaváděl do elektrické sítě přivedené z Dolního Ryžovníku (Unterreichenau), a tak byla zajištěna elektřina pro naše městečko. Další krytý kanál byl před usedlostí bývalého zámečnického mistra Trötschera – ten vedl vodu k mlýnskému náhonu obilního mlýna Bauer. Do náhonu ústil i potok ze Seifertgrünu. Náhon byl pro nás kluky často vyhledávaným hřištěm. V létě jsme si tam mohli podle libosti „čvachtat" ve vodě a přitom obdivovat husy, kterých tam bylo dost, při jejich potápěčském umění. Flut se pak vinul dál až ke koželužně Ubl.

Tam byl zřízen tzv. „Schütz" (stavidlo) – pan Ubl mohl podle potřeby vodu zadržet a čistit kůže, které mu v koželužně přibývaly. Odtud pak mohl Flut bez dalších překážek téci přes místní část Graben až po místní část Gänsdörfl. Znovu musel odevzdat vodu do kanálu, který tekl k Märzmühle a musel hnát mlýnská kola. Volný tok netrval dlouho. Nevím sice, zda firma Nicsche potřebovala vodu z Flutu, ale právo na vodu určitě měla – z jejího provozu ústil do Flutu krytý kanál. Tam jsme jako kluci jednou kameny zabili ondatru, přinesli ji panu Ublovi a dostali za ni 12 Kč. Jen dobře, že nás při tom nepřistihl myslivec, ale co jsme tehdy věděli o mysliveckém zákoně a o zvěři podléhající honitbě. Pak vedl další kanál vodu ke Schindelmühle (Šindelovému mlýnu). Šindele se tam sice už nevyráběly, zato dřevitá vlna. Následně voda z Flutu poháněla Herrenmühle (Panský mlýn), pod ním Meitnermühle. Nedaleko posledně jmenovaného mlýna byla voda odváděna kanálem do porcelánky H. u. Ta musela spotřebovávat velmi mnoho vody, protože koryto bylo v určitých ročních obdobích téměř vyschlé. Teď si už vzpomenu jen na jeden mlýn – byla to Hornmühle v dolní Zechu. Odtud tekl Flut už bez překážek do Ohře.

Všechny vyjmenované živnosti nesměly vodu z našeho Flutu užívat zadarmo. Nevím ale, jak vysoké byly poplatky, které se musely platit. O výběr poplatků za vodní právo se musel starat Gromgeher. Také nevím, zda se poplatky od každého napojeného uživatele vody vybíraly čtvrtletně nebo pololetně. V tyto dny musel Gromgeher navštívit každý provoz a poplatky vybrat. Vybrané peníze se pak odváděly na okresní hejtmanský úřad.

Kromě tohoto zodpovědného úkolu měl na starosti i řádný průtok vody. Musely se sekat vysokou trávou zarostlé břehy náhonů, udržovat v dobrém stavu i svahy – to se ale týkalo jen vod přiváděných z rybníků. Na samotném Flutu neměl na starosti nic.

Tento výše popsaný post zastával mnoho desetiletí můj dědeček z otcovy strany. Po jeho smrti jej převzal syn, který byl také mým kmotrem. Kdo jej převzal po jeho smrti v roce 1932, nevím.

Dnes už téměř všechny rybníky zmizely a žádný Gromgeher už také nebude. Mnozí čtenáři si rádi vzpomenou na koupání u Ebnetského rybníka. Už neexistuje. Také mnohá z uvedených zařízení pro živnosti už neexistují. Něco se dá rychle zničit, ale takové kulturní dědictví se už tak rychle znovu nevybuduje. Ve městě není slyšet důvěrné klapání mlýna, ani ucítit útulnou vůni čerstvě naložených kůží v jámě kožedělné továrny. Lidé, kteří se kdysi těmto řemeslům věnovali, byli násilně vyhnáni. Tím bylo zničeno a vydáno zkáze to, co bylo budováno po mnoho staletí. Minulost má být vymazána.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶