Egerländer Gmoi München — pozvánka na Májový tanec
Pozvánka na Májový tanec
Dne 3. května je to zase tady — bude se tančit u májky. Voláme všechny holky a ženy, chlapy a kluky, aby setřásli jarní únavu a přišli na Májový tanec!
Tak si poznamenejte: 3. května 1986, od 19 hodin, v sále Mathäser Festsaal. Hraje Budějovická dechovka (Budweiser Blaskapelle) a „Die Slowenkas" s moderními melodiemi. Účinkují: všechny skupiny Gmoi München a zejména naši hosté, čestný patronátní spolek „Der lustige Wendlstoana Stamm 1884". Předprodej vstupenek u Ernsta Schultese, tel. (089) 887265, Haberlandstr. 3/II, 8000 München 60.
Egerländer Gmoi München — Einladung zum Maitanz
Einladung zum Maitanz
Am 3. Mai ist es wieder soweit, daß der Maibaum angetanzt wird. Wir rufen all Moidla u Weiwa, Manna u Boum auf, die Frühjahrsmüdigkeit abzustreifen und zum Maitanz zu kommen!
Also vormerken: 3. Mai 1986, ab 19 Uhr, im Mathäser Festsaal. Es spielen: Die Budweiser Blaskapelle und „Die Slowenkas" mit modernen Melodien. Es wirken mit: Alle Gruppen der Gmoi München und besonders unsere Gäste, der Ehrenpatenverein „Der lustige Wendlstoana Stamm 1884". Kartenvorbestellung bei Ernst Schultes, Tel. (089) 887265, Haberlandstr. 3/II, 8000 München 60.
Grobmgeher (Wasserwart)
Kdo z nás, rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a blízkého okolí, dnes ještě ví něco o „Grobmgeierovi" neboli o tom, jaký úkol tento muž vlastně měl? Takových, kdo si na nositele tohoto titulu ještě vzpomenou, bude asi jen málo. Byl to právě Erich Häuser z řad našich krajanů, kdo mě přivedl na myšlenku o tom napsat. Zmíněný muž byl mým dědečkem z otcovy strany a bydlel v tzv. „Steigerhäusl", které patřilo hornoslavkovskému střeleckému spolku.
Kdo ze Slavkovanů a Slavkovanek by neznal naši „Flut" (potok), který protínal naše městečko? Na obou jeho březích bylo usazeno mnoho živností. Území „Grobmgehera" sahalo od Grabenhäusel v Krásně (Schönfeld) až po ústí do Ohře (Eger). Jméno samo asi napovídá, co znamenalo – dnes bychom řekli vodohospodář, byl by to zaměstnanec vodohospodářského úřadu. Voda se mezitím stala nedostatkovým zbožím, je třeba s ní hospodařit.
Grobmgehera tehdy dosazoval okresní hejtmanský úřad. Jeho úkolem bylo neustále dbát o to, aby všechny živnosti usazené u potoka měly – v létě i v zimě – dostatek vodní síly k provozu. Vodu z Flutu potřebovaly četné mlýny, koželužny a továrny. Když bylo suché léto, muselo se do potoka přivádět další voda, aby se udržela rovnoměrná hladina. Aby bylo dostatečné množství vody v zásobě, bylo zřízeno několik rybníků. Byly to krudumské rybníky, jejichž odtékající voda byla vedena Ebnetským rybníkem. Kdo šel ke krudumským rybníkům podél pěkně upraveného náhonu, jistě se potěšil čistou, šeptající vodou, která mu proudila vstříc jasná jako sklo a cílevědomě tekla směrem k Ebnetu. Tam přebytečná zadržená voda přepadávala přepadem do o několik metrů níže položeného náhonu, který vodu vedl do tzv. „Sockdaomu". Přebytečná voda pak tekla dál do Flutu. Když nastal nedostatek vody, muselo se z těchto zásobáren přivádět do Flutu. Aby to bylo možné, musel „Gromgöier" zvednout tzv. zátky, které byly v každém rybníku. Muž pak šel s dlouhým žebříkem a nemotorným kovovým klíčem k místům se zátkami. Žebřík potřeboval, aby se suchou nohou dostal k zátkám a zpět na hráz. Stejný postup se prováděl i v zimě, když déle trvající mráz vodu zadržoval. Na vodě z Flutu totiž záviselo velmi mnoho živností. Ty nesměly být ve svém provozu nijak omezeny. Kromě tohoto jednoho úkolu měl na starosti také dohled nad chovem ryb, který se provozoval v rybnících. Bylo tam dost kaprů a lín. Rybářská práva měly v nájmu některé rodiny z Krásna – pokud se nemýlím, byli to příslušníci rodiny „Ruhs". Samozřejmě, že leckdo měl chuť si takového kapra nebo lína přivlastnit. Ale nikdy si nebyl jistý před Grobmgeherem.
K čemu byl náš Flut užitečný, se pokusím vylíčit z paměti. V Krásně byla koželužna Jordan, hned pod ní pila Ruhs, pak přišel důl, který provozoval velké zařízení na praní rudy až do konce první světové války. Zda vodu z Flutu využívalo i zařízení Rhusanlage vedle kříže u školy, dnes už nevím. Ale bývalá porcelánka Schindler, později ing. Prosche, používala vodu z Flutu na praní rudy. Stoupa už neexistovala, na horní Hubě sloužila voda k výrobě dřevité vlny u J. Müllera (zvaného Kontraseff) – dříve tam byla instalována šroubárna. Dále na dolní Hubě zavlažoval Flut porcelánku Grosser. Zda byl na tok Flutu napojen i soustružník Müller, nevím. Ale tak důležitou vodu potřebovala i porcelánka F. Sommer. Odtud tekla voda dál bez překážek k horní uličce. Tam dříve stála pila – už neexistovala. Na Donneru byl zřízen krytý kanál, který vedl vodu ke kožedělné továrně Roßmeissl. Tam se voda nepoužívala jen ke zpracování kůže, poháněla také turbínu. Vyrobený proud se zaváděl do elektrické sítě přivedené z Dolního Ryžovníku (Unterreichenau), a tak byla zajištěna elektřina pro naše městečko. Další krytý kanál byl před usedlostí bývalého zámečnického mistra Trötschera – ten vedl vodu k mlýnskému náhonu obilního mlýna Bauer. Do náhonu ústil i potok ze Seifertgrünu. Náhon byl pro nás kluky často vyhledávaným hřištěm. V létě jsme si tam mohli podle libosti „čvachtat" ve vodě a přitom obdivovat husy, kterých tam bylo dost, při jejich potápěčském umění. Flut se pak vinul dál až ke koželužně Ubl.
Tam byl zřízen tzv. „Schütz" (stavidlo) – pan Ubl mohl podle potřeby vodu zadržet a čistit kůže, které mu v koželužně přibývaly. Odtud pak mohl Flut bez dalších překážek téci přes místní část Graben až po místní část Gänsdörfl. Znovu musel odevzdat vodu do kanálu, který tekl k Märzmühle a musel hnát mlýnská kola. Volný tok netrval dlouho. Nevím sice, zda firma Nicsche potřebovala vodu z Flutu, ale právo na vodu určitě měla – z jejího provozu ústil do Flutu krytý kanál. Tam jsme jako kluci jednou kameny zabili ondatru, přinesli ji panu Ublovi a dostali za ni 12 Kč. Jen dobře, že nás při tom nepřistihl myslivec, ale co jsme tehdy věděli o mysliveckém zákoně a o zvěři podléhající honitbě. Pak vedl další kanál vodu ke Schindelmühle (Šindelovému mlýnu). Šindele se tam sice už nevyráběly, zato dřevitá vlna. Následně voda z Flutu poháněla Herrenmühle (Panský mlýn), pod ním Meitnermühle. Nedaleko posledně jmenovaného mlýna byla voda odváděna kanálem do porcelánky H. u. Ta musela spotřebovávat velmi mnoho vody, protože koryto bylo v určitých ročních obdobích téměř vyschlé. Teď si už vzpomenu jen na jeden mlýn – byla to Hornmühle v dolní Zechu. Odtud tekl Flut už bez překážek do Ohře.
Všechny vyjmenované živnosti nesměly vodu z našeho Flutu užívat zadarmo. Nevím ale, jak vysoké byly poplatky, které se musely platit. O výběr poplatků za vodní právo se musel starat Gromgeher. Také nevím, zda se poplatky od každého napojeného uživatele vody vybíraly čtvrtletně nebo pololetně. V tyto dny musel Gromgeher navštívit každý provoz a poplatky vybrat. Vybrané peníze se pak odváděly na okresní hejtmanský úřad.
Kromě tohoto zodpovědného úkolu měl na starosti i řádný průtok vody. Musely se sekat vysokou trávou zarostlé břehy náhonů, udržovat v dobrém stavu i svahy – to se ale týkalo jen vod přiváděných z rybníků. Na samotném Flutu neměl na starosti nic.
Tento výše popsaný post zastával mnoho desetiletí můj dědeček z otcovy strany. Po jeho smrti jej převzal syn, který byl také mým kmotrem. Kdo jej převzal po jeho smrti v roce 1932, nevím.
Dnes už téměř všechny rybníky zmizely a žádný Gromgeher už také nebude. Mnozí čtenáři si rádi vzpomenou na koupání u Ebnetského rybníka. Už neexistuje. Také mnohá z uvedených zařízení pro živnosti už neexistují. Něco se dá rychle zničit, ale takové kulturní dědictví se už tak rychle znovu nevybuduje. Ve městě není slyšet důvěrné klapání mlýna, ani ucítit útulnou vůni čerstvě naložených kůží v jámě kožedělné továrny. Lidé, kteří se kdysi těmto řemeslům věnovali, byli násilně vyhnáni. Tím bylo zničeno a vydáno zkáze to, co bylo budováno po mnoho staletí. Minulost má být vymazána.
Richard Brummeissl
Der Gromgöier (Wasserwart)
Der Gromgöier (Wasserwart)
Wer von uns Schlaggenwaldern und der näheren Umgebung weiß heute noch etwas von den „Grobmgöier", oder was dieser für eine Aufgabe hatte. Es dürfte nur wenige geben, die sich an diesen Titelträger erinnern können. Unter diesen Landsleuten war es Erich Häuser, der mich auf den Gedanken lenkte, darüber zu berichten. Der besagte Mann war mein Großvater väterlicherseits und hatte im sogenannten „Steigerhäusl", das dem Schützenverein in Schlaggenwald gehörte, seine Wohnstatt.
Welcher Schlaggenwalder oder Schlaggenwalderin kennt nicht unsere „Flut", die unser Städtchen durchteilte. Gar viele Gewerbebetriebe waren am beidseitigen Ufer angesiedelt. Vom Grabenhäusel in Schönfeld bis zur Mündung in die Eger reichte das Terrain des „Grobmgehers". Der Name dürfte wohl aussagen, was er auch bedeutet. Heute würde man sagen Wasserwart, dieser würde ein Angestellter des Wasserwirtschaftsamtes sein. Das Wasser ist mittlerweile Mangelware geworden, es muß damit hausgehalten werden.
Nun, der Grobmgeher war damals auch von der Bezirkshauptmannschaft eingesetzt gewesen. Die Aufgabe des Grobmgehers bestand darin, stets dafür Sorge zu tragen, daß alle an dem Flutbach angesiedelten Gewerbebetriebe stets genügend Wasserkraft — Sommers wie in der Winterzeit — zum Betreiben des Gewerbes zur Verfügung hatten. Zahlreiche Mühlen, Gerbereien und Fabriken benötigten das Wasser der Flut. War ein trockener Sommer, so mußte der Flut Wasser zugeführt werden, damit der Wasserstand gleichmäßig beibehalten werden konnte. Um eine genügende Wassermenge vorrätig zu haben, waren etliche Deiche angelegt gewesen. Da waren die Krudumteiche, deren abfließende Wasser vom Ebnetdeich geleitet wurden. Der zu den Krudumdeichen Wandernde, der an dem gut ausgebauten Graben entlang ging, hat sich gewiß an dem klaren, lispelnd dahinfließenden Wasser gefreut, das ihm glasklar entgegenströmte, das zielstrebig der Ebnet zufloß. Dort stürzte das überschüssige gestaute Wasser über einen Durchlaß in den einige Meter tiefer liegenden Graben, der das Wasser in den sogenannten „Sockdaom" führte. Das überschüssige Wasser floß dann zur Flut. Wenn nun Wassermangel auftrat, mußte aus diesen Reservoiren der Flut zugeleitet werden. Um das zu gewährleisten, mußte der „Gromgöier" die sogen. Zapfen, die sich in jedem Deich befanden, angehoben werden. Dann zog der Mann mit langer Leiter und einen unförmigen Metallschlüssel zu den Zapfstellen. Die Leiter brauchte er um trockenen Fußes zu den Zapfen zu gelangen und zurück auf den Damm. Die gleiche Prozedur war auch im Winter auszuführen, wenn längerer Frost das Wasser zurückhielt. Es hingen ja an dem Flutwasser sehr viele Gewerbebetriebe. Diese durfte keine Beeinträchtigung ihrer Tätigkeit ausgesetzt sein. Außer der einen Aufgabe oblag ihm auch die Aufsicht über die Fischzucht, die in den Deichen betrieben wurden. Es gab dort reichlich Karpfen und Schleien. Die Fischereirechte hatten einige Schönfelder Familien in Pacht. Wenn ich mich nicht irre, waren es die „Ruhs" mit Familiennamen. Natürlich hatte so mancher das Verlangen, sich so einen Karpfen oder eine Schleie anzueignen. Aber da war man nie sicher vor dem Gromgöier.
Zu was unsere Flut nützlich gewesen ist, versuche ich aus der Erinnerung wiederzugeben. In Schönfeld war die Gerberei Jordan, gleich darunter das Sägewerk Ruhs, dann kam das Bergwerk, das zum Erzwaschen eine große Anlage bis nach dem Ersten Weltkrieg betrieben hat. Ob die neben der Kreuzschule gelegene Rhusanlage auch das Wasser der Flut benutzt hat, weiß ich heute nicht mehr. Aber die ehemalige Porzellanfabrik Schindler, später Ing. Prosch, benutzte das Flutwasser zum Erzwaschen. Die Pochmühle existierte nicht mehr, auf der oberen Hub wurde das Wasser zur Holzwolleerzeugung des J. Müller (Kontraseff). Früher war dort eine Schraubenfabrik installiert gewesen. Weiter in der unteren Hub berieselte die Flut die Porzellanfabrik Grosser. Ob der Drechsler Müller an den Lauf des Flutwassers angeschlossen war, weiß ich nicht. Aber das so wichtige Naß benötigte die Porzellanfabrik F. Sommer. Von da aus floß das Wasser ungehindert zur oberen Gasse. Dort stand früher eine Sägemühle — existierte nicht mehr. Auf der Donner war ein überdeckter Kanal angelegt, der das Wasser zur Lederfabrik Roßmeissl durchfließen ließ. Dort wurde das Wasser nicht nur zur Lederbearbeitung benutzt, es wurde auch eine Turbine betrieben. Der erzeugte Strom wurde in das von Unterreichenau herangeführte Elektronetz eingeführt und somit die Elektrizität für unser Städtchen gewährleistet. Ein weiterer überdeckter Kanal war vor dem Anwesen des ehemaligen Schlossermeisters Trötscher, dieser leite das Wasser zum Mühldamm der Getreidemühle Bauer. In den Damm floß auch der Bach aus der Seifertgrün. Der Damm war für uns Buben ein oftmals aufgesuchter Spielplatz. Man konnte im Sommer in dem Wasser nach
Herzenslust „Matschen" und dabei die Gänse, die dort reichlich vorhanden waren, bei ihren Tauchkünsten bewundern. Nun schlängelte sich die Flut bis zur Gärberei Ubl. Dort war ein sogen. „Schütz" errichtet, Herr Ubl konnte bei Bedarf das Wasser stauen und die Felle reinigen, die in seiner Gerberei anfielen. Von da an konnte die Flut ohne weitere Hemmnisse über den Ortsteil Graben bis zum Ortsteil Gänsdörfl fließen. Wieder mußte sie an einen Kanal Wasser abgeben, das zur Märzmühle floß und die Mühlräder bewegen mußte. Nicht lange währte der freie Lauf. Ich weiß zwar nicht ob die Firma Nicsche Wasser von der Flut benötigt hat, aber ein Recht auf das Wasser hatte sie ganz bestimmt. Es mündete von dem Betrieb ein überdeckter Kanal in die Flut. Dort haben wir als Buben einmal eine Bisamratte mit Steinen erlegt, diese dann Herrn Ubl gebracht, wofür wir 12 Kč bekamen. Nur gut, daß uns nicht ein Jäger ertappt hatte, aber was wußten wir damals von Jagdgesetz und von jagdbaren Tieren. Dann leitete abermals ein Kanal das Wasser zur Schindelmühle. Es wurden dort zwar keine Schindeln mehr erzeugt, aber dafür Holzwolle. Anschließend betrieb das Wasser der Flut die Herrenmühle, darunter die Meitnermühle. Unweit der letztgenannten Mühle wurde das Wasser in einen Kanal zur Porzellanfabrik H. u. C. abgeleitet. Diese mußte sehr viel Wasser benötigt haben, denn das Flußbett war zu gewissen Jahreszeiten fast ausgetrocknet. Nun kann ich mich nur noch an eine Mühle erinnern, es war die Hornmühle, in der unteren Zech. Von da ab floß die Flut ungehindert zur Eger.
All die aufgezählten Gewerbebetriebe haben das Wasser unserer Flut nicht umsonst nutzen dürfen. Ich weiß aber nicht wie hoch die Gebühren waren, die entrichtet werden mußten. Für die Bezahlung der Wasserrechtsgebühren mußte der Gromgöier Sorge tragen. Auch ist mir nicht bekannt, ob die Gebühren von jedem angeschlossenen Wasserbenutzer 1/4jährlich oder 1/2jährlich erhoben werden mußten. An diesen Tagen mußte der Gromgöier jedem Betrieb seine Aufwartung machen und die Gebühren einziehen. Das kassierte Geld war auf der Bezirkshauptmannschaft abzuführen.
Außer dieser verantwortungsvollen Aufgabe hatte er für den ordentlichen Wasserlauf zu sorgen. Da mußten die mit hohem Gras bewachsenen Uferränder der Gräben gemäht werden, auch die Böschungen in gutem Zustand gehalten werden, das betraf aber nur die Gewässer, die von den Deichen herbeigeleitet waren. An der Flut selber hatte er nichts zu tun.
Diesen vorgeschilderten Posten hatte viele Jahrzehnte mein Großvater väterlicherseits inne. Nach seinem Ableben übernahm ihn der Sohn, der auch mein Pate war. Wer ihn nach seinem Ableben im Jahre 1932 übernommen hat, weiß ich nicht.
Nun sind fast alle Deiche verschwunden, und es wird auch keinen Gromgöier mehr geben. Viele Leser werden sich gerne an die Badezeit am Ebnet-Deich erinnern. Er ist nicht mehr. Auch viele der aufgeführten Anlagen für die Gewerbebetriebe existieren nicht mehr. Es ist schnell etwas zerstört, aber aufgebaut kann derartiges Kulturgut nicht mehr so schnell werden. Kein trautes Klappern der Mühle in der Stadt ist zu vernehmen und auch kein anheimelnder Geruch der frisch in die Grube gelegten Häute der Lederfabrik ist mehr wahrzunehmen. Die Menschen, die einstmals dem Gewerke nachgegangen sind, wurden gewaltsam vertrieben. Damit wurde das in vielen Jahrhunderten Aufgebaute zerstört und dem Verfall ausgesetzt. Die Vergangenheit soll ausgelöscht werden.
Richard Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.