Za Oswaldem Hanikou, bývalým jednatelem Německého tělocvičného spolku v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
[obr] Poslední shledání na Sudetoněmeckém dnu ve Stuttgartu s krajanem Oswaldem Hanikou, Oskarem Ottem a ředitelem E. Müllerem, profesorem chebské reálky.
Bývalých cvičenek a cvičenců Německého tělocvičného spolku Horní Slavkov už zřejmě žije jen málo – uplynulo přece už mnoho desetiletí od roku 1939, kdy po vpádu Velkoněmecké říše spolek přišel o právo na existenci. Ale při některých příležitostech, jako je odchod Oswalda Haniky na věčnost, ožívají vzpomínky. Mnohé vzpomínky na cvičitelky a cvičitele jsou pak najednou zase obrazně nablízku. Vidím ženskou cvičitelku „Hahn Seff", cvičitele mužů „Franze Neidharta" a mnoho dalších. Nechci zapomenout ani na Oskara Otta. Nelze vyjmenovat všechny, kdo tehdy byli se spolkovým životem spjati. Ale nade všemi stál tehdy náš bratr cvičitel a jednatel Oswald Hanika. Byl pro nás vždy vzorem a leckterý cvičitelský úspěch byl jeho zásluhou.
Byla jsem tělem i duší aktivní v Německém tělocvičném spolku Horní Slavkov. Leckterá příhoda z tělocvičné hodiny mi utkvěla v paměti. V ženském cvičebním oddílu se muselo často zvládat těžké cviky. Jednou, při neobvyklém cviku na bradlech, bylo třeba provést odvážný seskok. Cvičitelka Völklová se rozhodla, že to zkusí jako první. Napjatě jsme přihlížely. Najednou se ozval její hlas: „Öitza riskier ich mei Leb'n!" (Teď risknu život!) Ten smích, který se pak strhl, mám dodnes v uších.
Za zimních večerů se muselo tělocvikem zahřívat. Ani v tělocvičné klubovně v „Müllerově hostinci", ani u „Vola" nebyl sál dostatečně vytápěný. Muselo se přece šetřit, a při cvičení – tehdy se tomu tělesnému cvičení neříkalo gymnastika – se tělo přece zahřálo samo. Zato pak byly hostinské místnosti pěkně teplé, kam se člověk po tělesné námaze rád uchýlil. Tak se pak ještě dlouho útulně sedávalo pohromadě.
Zum Ableben des einstigen Sprechwartes des Deutschen Turnvereines in Schlaggenwald
[obr] Das letzte Wiedersehen beim Sudetendeutschen Tag in Stuttgart mit Lm. Oswald Hanika, Oskar Otto, Rektor E. Müller, Prof. Elbogener Realschule.
Nur noch wenige lebende ehemalige Turnerinnen und Turner des Deutschen Turnvereines Schlaggenwald dürften noch zu finden sein, sind doch schon viele Jahrzehnte vergangen, seit man 1939, nach dem Einmarsch des Großdeutschen Reiches, dem Verein seine Existenzberechtigung genommen hatte. Aber bei manchen Anlässen, wie beim Heimgang in die Ewigkeit von Oswald Hanika, werden noch Erinnerungen wach. Viele Erinnerungen an die Turnschwestern und Turnbrüder sind dann bildlich greifbar nahe. Da sehe ich den Frauenturnwart „Hahn Seff", den Vorturner der Herren „Franz Neidhart" und die vielen anderen. Vergessen möchte ich da nicht Oskar Otto. Man kann nicht alle aufzählen, die damals dem Vereinsleben verbunden waren. Aber über allen stand damals unser Turnbruder und Sprechwart Oswald Hanika. Er war für uns stets ein Vorbild und so mancher turnerische Erfolg war ihm zu verdanken.
Ich war mit Leib und Seele aktiv tätig im DTV Schlaggenwald. So manche Begebenheit in der Turnstunde blieb in meinem Gedächtnis. In der Frauenturnriege gab es oft schwere Übungen zu absolvieren. Einmal, bei einer ungewöhnlichen Barrenübung war ein gewagter Übungsabsprung zu leisten. Die Turnschwester Völkl entschloß sich als erste es zu wagen. Gespannt schauten wir zu. Plötzlich ertönte ihre Stimme: „Öitza riskier ich mei Leb'n!" Das nun erschallende Gelächter habe ich heute noch in den Ohren.
An den Winterabenden, da hieß es sich warmturnen. Weder im Turnerheim im „Müller-Wirtshaus" noch am „Ochsen" war der Saal ausreichend geheizt. Es mußte eben gespart werden und beim Turnen — damals sagte man nicht Gymnastik zu dieser Leibesertüchtigung — wurde der Körper ja erwärmt. Dafür waren dann die Gaststuben schön warm, in die man sich ja nach der körperlichen Anstrengung gerne begab. So saß man dann noch lange gemütlich beisammen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.