Za Oswaldem Hanikou, bývalým jednatelem Německého tělocvičného spolku v Horním Slavkově (Schlaggenwald)

[obr] Poslední shledání na Sudetoněmeckém dnu ve Stuttgartu s krajanem Oswaldem Hanikou, Oskarem Ottem a ředitelem E. Müllerem, profesorem chebské reálky.

Bývalých cvičenek a cvičenců Německého tělocvičného spolku Horní Slavkov už zřejmě žije jen málo – uplynulo přece už mnoho desetiletí od roku 1939, kdy po vpádu Velkoněmecké říše spolek přišel o právo na existenci. Ale při některých příležitostech, jako je odchod Oswalda Haniky na věčnost, ožívají vzpomínky. Mnohé vzpomínky na cvičitelky a cvičitele jsou pak najednou zase obrazně nablízku. Vidím ženskou cvičitelku „Hahn Seff", cvičitele mužů „Franze Neidharta" a mnoho dalších. Nechci zapomenout ani na Oskara Otta. Nelze vyjmenovat všechny, kdo tehdy byli se spolkovým životem spjati. Ale nade všemi stál tehdy náš bratr cvičitel a jednatel Oswald Hanika. Byl pro nás vždy vzorem a leckterý cvičitelský úspěch byl jeho zásluhou.

Byla jsem tělem i duší aktivní v Německém tělocvičném spolku Horní Slavkov. Leckterá příhoda z tělocvičné hodiny mi utkvěla v paměti. V ženském cvičebním oddílu se muselo často zvládat těžké cviky. Jednou, při neobvyklém cviku na bradlech, bylo třeba provést odvážný seskok. Cvičitelka Völklová se rozhodla, že to zkusí jako první. Napjatě jsme přihlížely. Najednou se ozval její hlas: „Öitza riskier ich mei Leb'n!" (Teď risknu život!) Ten smích, který se pak strhl, mám dodnes v uších.

Za zimních večerů se muselo tělocvikem zahřívat. Ani v tělocvičné klubovně v „Müllerově hostinci", ani u „Vola" nebyl sál dostatečně vytápěný. Muselo se přece šetřit, a při cvičení – tehdy se tomu tělesnému cvičení neříkalo gymnastika – se tělo přece zahřálo samo. Zato pak byly hostinské místnosti pěkně teplé, kam se člověk po tělesné námaze rád uchýlil. Tak se pak ještě dlouho útulně sedávalo pohromadě.