Válečné Vánoce 1944 — mrtvým na počest, živým na výstrahu

Od konce války uplynulo 40 let. Dlouhá doba, a přece v naší paměti stále blízká se všemi hroznými následky prohrané války. Zdrcující dopad měla pomsta vítězných mocností. Vyhnání milionů Němců z jejich rodných zemí, ztráta veškerého majetku této části našeho německého národa. Mnoho mrtvých, především žen a dětí, k nám ještě dnes volá. Ale kdo je slyší? S hrůzou se dnes ohlížíme do té minulé doby.

Svátek Všech svatých a Dušičky, tyto dny vzpomínek na zemřelé, nám nikdy nedovolí zapomenout na utrpení, které postihlo mnohé krajany z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a z okolních vesnic. Kolik z nás by rádo ozdobilo hroby svých příbuzných pohřbených v tamní zemi a prones tichou modlitbu. Ale kdo by ještě na zpustlém hřbitově našel to poslední místo odpočinku? Ne, je lépe uchovat to místo tak v paměti, jak jsme je ještě opatrovali ve vzpomínkách.

Vzpomínáme na přátele a známé, na vojáky, kteří v pekle bitev vydrželi až do konce na frontách a obětovali svůj život, ztratili zdraví a v zajateckých táborech léta snášeli nelidské útrapy. Tak mi zůstávají nezapomenutelné válečné Vánoce 1944, které si dovoluji vylíčit v Heimatbriefu.

Z Ruska jsme byli zatlačeni na západ, protože Spojenci se vylodili v Normandii. Se svou bojovou jednotkou jsem se kolem Vánoc 1944 nacházel v lesích Vogéz. Zima tehdy byla velmi krutá. Na Štědrý večer jsem se svými vojáky ležel ve sklepích v Pitsch. Americké tanky a spojenecká stíhací letadla byly nad námi neustále. Ta neznala žádný svatý čas. Ale když se blížil večer, náhle se rozhostilo ticho. Nebylo už slyšet hřmění explodujících granátů. Nyní jsme se ještě těsněji stáhli v nepohodlných podzemních příbytcích. Jen pár drobků chleba měl mnohý ještě v zásobě. Nosiči jídla se už dlouho nedostali až k nejzazší frontové linii a naše zásobování bylo krajně mizerné.

O nějaké oslavě tedy nemohla být ani řeč. Tak jsme dřepěli a přemítali o tom, jak krásný svátek Vánoce kdysi bývaly. Na všech byl vidět smutek. Nešlo se ubránit myšlence, že by to mohla být poslední hodina naší existence. Vtom najednou přišel za mnou poddůstojník Krüger a sdělil mi, že přinesl malý stromeček. Postavili jsme ho doprostřed té stísněné místnosti. Zdobila ho malá svíčka a všichni jsme cítili, že přece jen jsou Vánoce. Nejeden si otřel oči. Kdo by v těch chvílích nemyslel na ženu, děti, rodiče a snoubenky. Přestali jsme vnímat zimu i hlad. Naslouchali jsme do zimní noci, ale kolem nás zůstávalo ticho. Pak začal jeden po druhém vyprávět o domově. Tak jsme prožili klidný Štědrý večer ve sklepích frontové pozice.

Sotva však minula půlnoc, do naší pozice dolehl zvuk motorů. Ihned jsme se vyplazili z provizorního úkrytu do postavení k bdícím kamarádům. Byla to naše vystřídání, které k nám dopravovali. Ale místo radosti z posily následovala hluboká hrůza. Náhle zasáhl přímý zásah zhruba 50 metrů od mého stanoviště nákladní vůz obsazený vojáky. Ještě dnes mi v uších zní ten praskot a rachot. Ze 17 mužů posádky zůstalo naživu jen 6 těžce zraněných. My ze sklepních děr jsme se plazili k nešťastnému vozu, abychom zachraňovali a pomáhali. Šest zraněných kamarádů jsme dopravili do naší sklepní díry. Jednomu těžce zraněnému, kterému byla roztržena celá záda, jsem obvázal rány. Byl to 42letý muž. Řekl mi: „Je to moje první nasazení na frontě, mám ženu a dvě děti. Snad se brzy dostanu domů." Ale nebylo mu to souzeno. Za svítání zemřel. V takových chvílích se člověk ptá, kde je nebe a kudy vede cesta do pekla.

Takový byl Štědrý večer a Svatá noc roku 1944. Kdo by mohl kdy zapomenout na takové Vánoce. Mezitím jsem strávil 40 Vánoc po tomto zážitku se svou rodinou. Z toho ty první ve válečném zajetí ve Francii.

S vděčností vzpomínám na to, že mi bylo dopřáno vyjít z pekla války se zdravými údy. Mnozí krajané zažili nebo prožili totéž nebo podobné. Proto je naším největším přáním, abychom už nikdy nemuseli zažít takové hrůzy, jaké dopadly na nás na všechny.

Wenzel Peterlik

věta pokračuje na dalším listu ⟶