Válečné Vánoce 1944 — mrtvým na počest, živým na výstrahu
Od konce války uplynulo 40 let. Dlouhá doba, a přece v naší paměti stále blízká se všemi hroznými následky prohrané války. Zdrcující dopad měla pomsta vítězných mocností. Vyhnání milionů Němců z jejich rodných zemí, ztráta veškerého majetku této části našeho německého národa. Mnoho mrtvých, především žen a dětí, k nám ještě dnes volá. Ale kdo je slyší? S hrůzou se dnes ohlížíme do té minulé doby.
Svátek Všech svatých a Dušičky, tyto dny vzpomínek na zemřelé, nám nikdy nedovolí zapomenout na utrpení, které postihlo mnohé krajany z Horního Slavkova (Schlaggenwald) a z okolních vesnic. Kolik z nás by rádo ozdobilo hroby svých příbuzných pohřbených v tamní zemi a prones tichou modlitbu. Ale kdo by ještě na zpustlém hřbitově našel to poslední místo odpočinku? Ne, je lépe uchovat to místo tak v paměti, jak jsme je ještě opatrovali ve vzpomínkách.
Vzpomínáme na přátele a známé, na vojáky, kteří v pekle bitev vydrželi až do konce na frontách a obětovali svůj život, ztratili zdraví a v zajateckých táborech léta snášeli nelidské útrapy. Tak mi zůstávají nezapomenutelné válečné Vánoce 1944, které si dovoluji vylíčit v Heimatbriefu.
Z Ruska jsme byli zatlačeni na západ, protože Spojenci se vylodili v Normandii. Se svou bojovou jednotkou jsem se kolem Vánoc 1944 nacházel v lesích Vogéz. Zima tehdy byla velmi krutá. Na Štědrý večer jsem se svými vojáky ležel ve sklepích v Pitsch. Americké tanky a spojenecká stíhací letadla byly nad námi neustále. Ta neznala žádný svatý čas. Ale když se blížil večer, náhle se rozhostilo ticho. Nebylo už slyšet hřmění explodujících granátů. Nyní jsme se ještě těsněji stáhli v nepohodlných podzemních příbytcích. Jen pár drobků chleba měl mnohý ještě v zásobě. Nosiči jídla se už dlouho nedostali až k nejzazší frontové linii a naše zásobování bylo krajně mizerné.
O nějaké oslavě tedy nemohla být ani řeč. Tak jsme dřepěli a přemítali o tom, jak krásný svátek Vánoce kdysi bývaly. Na všech byl vidět smutek. Nešlo se ubránit myšlence, že by to mohla být poslední hodina naší existence. Vtom najednou přišel za mnou poddůstojník Krüger a sdělil mi, že přinesl malý stromeček. Postavili jsme ho doprostřed té stísněné místnosti. Zdobila ho malá svíčka a všichni jsme cítili, že přece jen jsou Vánoce. Nejeden si otřel oči. Kdo by v těch chvílích nemyslel na ženu, děti, rodiče a snoubenky. Přestali jsme vnímat zimu i hlad. Naslouchali jsme do zimní noci, ale kolem nás zůstávalo ticho. Pak začal jeden po druhém vyprávět o domově. Tak jsme prožili klidný Štědrý večer ve sklepích frontové pozice.
Sotva však minula půlnoc, do naší pozice dolehl zvuk motorů. Ihned jsme se vyplazili z provizorního úkrytu do postavení k bdícím kamarádům. Byla to naše vystřídání, které k nám dopravovali. Ale místo radosti z posily následovala hluboká hrůza. Náhle zasáhl přímý zásah zhruba 50 metrů od mého stanoviště nákladní vůz obsazený vojáky. Ještě dnes mi v uších zní ten praskot a rachot. Ze 17 mužů posádky zůstalo naživu jen 6 těžce zraněných. My ze sklepních děr jsme se plazili k nešťastnému vozu, abychom zachraňovali a pomáhali. Šest zraněných kamarádů jsme dopravili do naší sklepní díry. Jednomu těžce zraněnému, kterému byla roztržena celá záda, jsem obvázal rány. Byl to 42letý muž. Řekl mi: „Je to moje první nasazení na frontě, mám ženu a dvě děti. Snad se brzy dostanu domů." Ale nebylo mu to souzeno. Za svítání zemřel. V takových chvílích se člověk ptá, kde je nebe a kudy vede cesta do pekla.
Takový byl Štědrý večer a Svatá noc roku 1944. Kdo by mohl kdy zapomenout na takové Vánoce. Mezitím jsem strávil 40 Vánoc po tomto zážitku se svou rodinou. Z toho ty první ve válečném zajetí ve Francii.
S vděčností vzpomínám na to, že mi bylo dopřáno vyjít z pekla války se zdravými údy. Mnozí krajané zažili nebo prožili totéž nebo podobné. Proto je naším největším přáním, abychom už nikdy nemuseli zažít takové hrůzy, jaké dopadly na nás na všechny.
Wenzel Peterlik
Kriegsweihnacht 1944 — Den Toten zur Ehr, den Lebenden zur Mahnung
40 Jahre sind seit Ende des Krieges vergangen. Eine lange Zeit und doch nahe in unserer Erinnerung und den schlimmen Folgen nach einem verlorenen Krieg. Verheerend wirkte sich die Rache der Siegermächte aus. Vertreibung von Millionen Deutschen aus den Stammländern, Verlust von allem Hab und Gut dieses Teiles unseres deutschen Volkes. Viele Tote, vor allem Frauen und Kinder, klagen heute noch an. Aber wer hört darauf? Mit Schaudern schauen wir heute in diese vergangene Zeit zurück.
Allerheiligen und Allerseelen, diese Gedenktage an die Toten lassen uns das Leid, das vielen Schlaggenwalder Landsleuten und aus der dörflichen Umgebung widerfahren war, niemals vergessen. Wieviele von uns würden gerne die Gräber der in dortiger Erde begrabenen Angehörigen schmücken und ein stilles Gebet sprechen. Aber wer würde noch die letzte Ruhestätte finden auf dem verwahrlosten Gottesacker? Nein, es ist besser man wahrt die Stelle so im Angedenken, wie wir sie noch gepflegt in der Erinnerung haben.
Wir gedenken der Freunde und Bekannten, der Soldaten, die im Inferno der Schlachten bis zuletzt an den Fronten aushielten und ihr Leben opferten, die Gesundheit verloren und in den Gefangenenlagern jahrelang Unmenschliches erlitten haben. So bleibt mir die Kriegsweihnacht 1944 unvergessen, die ich mir erlaube im Heimatbrief zu schildern.
Von Rußland wurden wir nach dem Westen zurückgedrängt, weil die Alliierten in der Normandie gelandet waren. Mit meiner Kampfeinheit befand ich mich um die Weihnachtszeit 1944 in den Wäldern der Vogesen. Der Winter hatte sich damals sehr hart gezeigt. Am Hl. Abend lag ich mit meinen Soldaten in den Kellern in Pitsch. Die Panzer der Amerikaner und die Jagdflieger der Alliierten waren pausenlos über uns. Diese kannten keine heilige Zeit. Aber als der Abend nahte, wurde es doch plötzlich still. Kein Donnern der explodierenden Geschosse war mehr wahrzunehmen. Nun rückten wir noch enger in den unbequemen unterirdischen Behausungen zusammen. Nur noch einige Brotkrümel hat mancher noch als Vorrat vorzuweisen. Essenträger kamen schon lange Zeit nicht mehr an die äußerste Frontstellung heran, und die Verpflegung war für uns äußerst schlecht geworden.
So konnte an eine Feier kaum gedacht werden. Da hockten wir und sannen darüber nach, wie doch einst Weihnachten ein schönes Fest war. Allen war die Traurigkeit anzusehen. Man konnte sich ja den Gedanken nicht entziehen, daß es die letzte Stunde unseres Daseins sein könnte. Da auf einmal kam der Unteroffizier Krüger zu mir und teilte mir mit, er habe ein kleines Bäumchen mitgebracht. In die Mitte des engen Raumes wurde es hingestellt. Ein kleines Kerzlein zierte es und wir spürten alle, daß es doch noch ein Weihnachten gebe. So mancher wischte sich über die Augen. Wer hätte in diesen Augenblicken nicht an Frau, Kinder, Eltern und Bräute gedacht. Wir spürten die Kälte und den Hunger nicht mehr. Wir horchten in die Winternacht, aber es blieb still um uns. Dann fing doch einer nach dem anderen mit dem Erzählen von daheim an. So erlebten wir einen ruhigen Hl. Abend in den Kellern der Frontstellung.
Aber kaum war Mitternacht vorüber, da drang Motorengeräusch in unsere Stellung. Sofort krochen wir aus der provisorischen Unterkunft in die Stellung zu den wachenden Kameraden. Es war unsere Ablösung, die herangeschafft wurde. Aber statt der Freude über unseren Ersatz folgte das tiefe Entsetzen. Plötzlich schlug ein Volltreffer etwa 50 Meter meines Aufenthaltes in den mit Soldaten besetzten Lastkraftwagen ein. Noch heute klingt mir das Bersten und Dröhnen in den Ohren. Von den 17 Mann Besatzung waren nur 6 Schwerverwundete noch am Leben. Wir aus den Kellerlöchern krochen zu dem Unglückswagen, um zu bergen und zu helfen. Die 6 verwundeten Kameraden schafften wir in unser Kellerloch. Einen Schwerverwundeten verband ich, dem der ganze Rücken aufgerissen war. Es war ein 42jähriger Mann. Er sagte zu mir: „Es ist der erste Einsatz an der Front für mich, hab' eine Frau und zwei Kinder. Vielleicht komme ich bald heim. Aber es war ihm nicht bestimmt. Im Morgengrauen starb er. In solchen Stunden fragt man sich wo der Himmel ist, und wo es zur Hölle geht.
So war der Heilige Abend und die Heilige Nacht 1944. Wer könnte je ein derartiges Weihnachten vergessen. Inzwischen habe ich 40 Weihnachten nach diesem Erlebnis mit meiner Familie zusammen verbracht. Davon die ersten in der Kriegsgefangenschaft in Frankreich.
In Dankbarkeit denke ich zurück, daß es mir doch gegönnt war wieder mit gesunden Gliedern aus dem Inferno des Krieges herausgekommen zu sein. Viele Landsleute werden gleiches oder ähnliches erlebt oder erfahren haben. Darum ist es der größte Wunsch, nie wieder solche Grausamkeiten erleben zu müssen, wie sie auf uns alle herniederschlugen.
Wenzel Peterlik
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.