⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Druhý den ráno jsme se nejprve rozhlédli, kam jsme to vlastně dorazili. Z čeho vůbec vzít něco na vaření? Místnost byla holá a prázdná. Dnes už neumím říct, jak se nám podařilo sehnat kamna. Byla to stará železná kamna se dvěma dvířky a vnitřní plotýnkou na vaření. Ta nám pak celé týdny dobře posloužila. Ale odkud vzít něco k vaření? To byla jiná věc. Dostali jsme potravinové lístky na 3 dny. Co se na ně dalo dostat? Snad si ještě někdo vzpomene, kdo takové lístky používal. Skoro nic! Jen dobře, že jsme si přece jen mohli vzít s sebou hrnec, talíř a lžíci. Byl to nesmírně těžký začátek tohoto nového života v Bavorsku a mnoha krajanům se asi nevedlo o nic lépe. Ale zvládli jsme to. Měli jsme malou sekyrku a les nebyl daleko. Tak jsme si mohli aspoň přinést dřevo, abychom si mohli připravit skromné jídlo.

Hostinská si ponechala malé množství brambor, aby měla co dát svému muži a synům, kteří se ještě nevrátili domů, kdyby se přece jen vrátili. Ale týden za týdnem plynul a nikdo se nehlásil. Tak nám přenechala velkou část této vzácné úrody. Ale chléb nebyl žádný. Štěstí nám ale znovu přálo. Jedna válečná vdova vedla sběrnu mléka. Tato žena měla pochopení a dávala naší dceři víc mléka, než nám náleželo na lístky. Měli jsme tak už dva dobrodince. Ostatní obyvatelé vesnice se k nám ale chovali s největší nedůvěrou.

Kvůli nečinnosti – tehdy neexistovala žádná placená práce – jsem se toulal po okolí. Jednoho dne v červenci jsem si všiml, že obilná pole dozrávají a sklízí se. Táhli jsme tedy na sklizená obilná pole na „paběrkování klasů", jak jsme tomu tehdy říkali, a mnoho tisíckrát jsme se sehnuli pro každý stébel. Za pár dní jsme tak nasbírali docela dost. Zrna jsme ručně vytírali a nechávali je propadávat rukama na rozprostřenou plachtu. Průvan zajistil čištění. První 2,5 kg obilí jsme odnesli k pekaři a ten nám za ně dal bochník chleba o váze 2,5 kg. Byl to pro nás svátek a celý bochník jsme my tři hned snědli. Následující dny jsme se pak pilně věnovali sběru klasů. Vyráželi jsme brzy ráno. Celý den jsme se ohýbali pro klasy. Jeden dobrosrdečný muž se nabídl, že nám zrno vymlátí cepem (Drischl) a vyčistí je čisticím strojem. Za ty letní týdny jsme tak v bližším i vzdálenějším okolí místa našeho ubytování nasbírali asi 2–3 metráky zrna. Největší nouze byla zažehnána. Přibližně 6 km vzdálené obci byla ubytována rodina Roßmeissl. Od této rodiny jsem si vypůjčil mlýnek na kávu a na něm se semlelo mnoho kilogramů zrna na zdravou kroupovou nebo pšeničnou kaši. Poté, co bylo zase co jíst a hlavně byl chléb, vrátila se i důvěra a naděje na lepší časy. S bydlením to ale ještě neklapalo. Lidé v té vesničce byli sami velmi stísnění, protože mnozí uprchlíci z vybombardovaného Aschaffenburgu tam už dříve našli útočiště.

Nyní bych rád přeskočil období několika měsíců. Jednoho dne – bylo to 16. prosince 1946 – jsme se mohli přestěhovat do městyse Schöllkrippen. Zpočátku nás ani tito lidé nechtěli. Ale my jsme nikdy nekladli žádné nároky. Pak pro nás začal docela příjemný, klidný čas. Naši pětiletou dceru okamžitě přijali do domácnosti hostitelské rodiny a plně o ni pečovali. Osmdesátičtyřletý dědeček naléhal na svou dceru, aby dítě v žádném případě nenechala hladovět. Já i moje žena jsme také přiložili ruku k dílu v hospodářství, a tak se vyvinul přátelský vztah, jaký se jen zřídkakdy podaří vybudovat. Naše děti – mezitím přibylo ještě jedno – byly v hostitelské rodině vychovávány jako vlastní. Ještě dnes se počítáme k té velké rodině v oné obci, ačkoli už přes 30 let bydlíme ve vlastním domě a 30 km daleko v Kahlu nad Mohanem. Po tak dlouhé době se tyto vzpomínky čas od času znovu vynořují. Proto jsme nikdy nevyhodili ani kousek chleba. Bylo téměř nesnesitelné nemoci dát vlastnímu dítěti chléb, protože tehdy prostě žádný nebyl. Tak mi získání prvního bochníku chleba po vyhnání zůstalo v paměti dodnes.

Richard Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶