⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Náš plán navštívit i Horní Slavkov jsme už opustily v Karlových Varech. Ale na titulní straně jednoho Heimatbriefu je na letecké fotografii vidět dům mých prarodičů. Snad ještě stojí? Kdo ví?

Na závěr své zprávy doufám, že si tu či onoho ze slavkovských rodáků vzpomene na mě nebo na mé rodiče.

S přátelským pozdravem

Vaše Margit Muuhs, Bahnhofstraße 26, 2427 Maleute

věta pokračuje na dalším listu ⟶

První vlastní bochník chleba po vyhnání

Bída, která na nás Němce dolehla po konci války v nově vzniklém Československu, se nedá popsat. Dnes si člověk s podivem uvědomuje, že to vlastně přežil. Tehdy jsme tomu vytrženému, otupělému a rezignovanému očekávání vyhnání šli vstříc. Jen pryč ze spárů Čechů! Nebylo jisté, kam nás odvezou. Německo tehdy ještě nebylo rozděleno, přesto jsme byli rádi, že nejedeme do sovětské okupační zóny. Uklidněn byl asi každý, kdo zjistil, že směřuje na západ.

Tak jsem se i já dostal po svatodušních svátcích roku 1946 do Bavorska. Bohužel to nebylo radostné přivítání, jaké se dnes dostává žadatelům o azyl. Po několikadenní jízdě v dobytčím vagonu jsme dorazili do cílového místa, které nám určil uprchlický komisař. Z malé železniční stanice v Kahlgrundu – tak se jmenuje kraj, kam nás odvezli – jsme museli ještě pár kilometrů pěšky do malé horské vesničky, abychom uvědomili tamního starostu, že má ve vsi ubytovat dvě rodiny. Starosta bohužel nebyl k zastižení, prý byl na poli, vyřídila nám to jeho dcera. Rozhodli jsme se ho spolu s druhým hlavou rodiny – byl to bývalý hajný Kraus z okolí Nejdku v Krušných horách, už poněkud starší pán – najít sami. Nechali jsme si popsat terén a skutečně jsme ho našli. Poté, co vyslechl naši žádost, se s rozhodnutím vůbec nespěchal. Slunce už stálo dost nízko a tma nebyla daleko. Až po trošce nátlaku a nahlas vyřčené myšlence, že si na něj postěžujeme u Američanů, se konečně odhodlal jít s námi do vsi a postaral se o odvoz našich věcí. Naši příbuzní zatím seděli na bednách a pytlích v malé zpustlé čekárně nádraží. Jeden drobný sedlák nám poskytl svého jediného koně s vozem a spřežení řídil zůstalý Polák.

Mezitím se setmělo. Dovedete si představit, v jakých obavách naše dvě ženy ve tmě byly. Světlo tehdy nebylo nikde, navíc panoval zákaz elektřiny, který tehdejší americká okupační moc pro tu oblast nařídila. Opustit to málo věcí, co nám Češi dovolili vzít s sebou, samozřejmě nemohly. Když jsme dorazili, bylo znát velké ulehčení. Musím ještě podotknout, že nám nikdo nenabídl ani sousto, ani doušek vody; hlad se nám hlodal ve střevech. Bez přestávky jsme museli naložit své věci na povoz, protože Polák neměl důvod být k nám přátelský. Ale ještě dnes je mi líto toho koníka, který musel náš majetek vytahovat do strmého kopce. Nakonec jsme ale všichni společnými silami vůz tlačením dostali nahoru. Bylo krátce před půlnocí, když jsme dorazili do vsi. Kůň byl vypřažen a se svým doprovodem zmizel, a my jsme zůstali sedět na tiché ulici. Nikdo nebyl vidět. Co teď? Po chvíli jsem se přece jen ozval nahlas a můj hlas zněl poněkud výhružně. Na jazyku mi už bylo vyhrožování, že vesnici zapálím. Myslím, že jsem to i nahlas vyslovil. Vtom se najednou objevili páni. Ze tmy stínů domů se vynořily postavy a přišly k nám, k pěti lidičkám. Prý máme mít strpení. Připadali mi jako postavy z podsvětí. Jejich vystupování vůči nám bylo nepřátelské. Vybubnovali jednu ženu. Ukázalo se, že je to hostinec. Přemluvili ji, že nás musí přijmout. Její odpor jí moc nepomohl. Nato jsme vyložili svůj majetek a odnesli ho na dvůr. Později jsem se dozvěděl, že muž je internován v Hammelburgu, protože byl vedoucím místní organizace [NSDAP]. Ale zacházeli s námi pak dobře – pokud se to tak dá nazvat. Aspoň jsme měli v tu chvíli střechu nad hlavou. Vyčerpaní jsme se uložili na holou podlahu. Jen dítěti připravili trochu lepší lůžko. Půlnoc byla už dávno pryč.

věta pokračuje na dalším listu ⟶