⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Náš plán navštívit i Horní Slavkov jsme už opustily v Karlových Varech. Ale na titulní straně jednoho Heimatbriefu je na letecké fotografii vidět dům mých prarodičů. Snad ještě stojí? Kdo ví?
Na závěr své zprávy doufám, že si tu či onoho ze slavkovských rodáků vzpomene na mě nebo na mé rodiče.
S přátelským pozdravem
Vaše Margit Muuhs, Bahnhofstraße 26, 2427 Maleute
doch noch unseren Zug in Schirnding. Im letzten Moment, da dieser dort eine Stunde Verspätung hatte. Wir fuhren also unserem Zug hinterher.
Unseren Plan, auch Schlaggenwald zu besuchen, hatten wir schon in Karlsbad aufgegeben. Aber auf der Titelseite eines Heimatbriefes kann man auf einer Luftaufnahme das Haus meiner Großeltern sehen. Vielleicht steht es noch? Wer weiß es?
Am Schluß meines Berichtes, hoffe ich, daß sich dieser oder jener Schlaggenwalder an mich oder an meine Eltern erinnert.
Mit freundlichen Grüßen
Ihre
Margit Muuhs, Bahnhofstraße 26, 2427 Maleute
věta pokračuje na dalším listu ⟶
První vlastní bochník chleba po vyhnání
Bída, která na nás Němce dolehla po konci války v nově vzniklém Československu, se nedá popsat. Dnes si člověk s podivem uvědomuje, že to vlastně přežil. Tehdy jsme tomu vytrženému, otupělému a rezignovanému očekávání vyhnání šli vstříc. Jen pryč ze spárů Čechů! Nebylo jisté, kam nás odvezou. Německo tehdy ještě nebylo rozděleno, přesto jsme byli rádi, že nejedeme do sovětské okupační zóny. Uklidněn byl asi každý, kdo zjistil, že směřuje na západ.
Tak jsem se i já dostal po svatodušních svátcích roku 1946 do Bavorska. Bohužel to nebylo radostné přivítání, jaké se dnes dostává žadatelům o azyl. Po několikadenní jízdě v dobytčím vagonu jsme dorazili do cílového místa, které nám určil uprchlický komisař. Z malé železniční stanice v Kahlgrundu – tak se jmenuje kraj, kam nás odvezli – jsme museli ještě pár kilometrů pěšky do malé horské vesničky, abychom uvědomili tamního starostu, že má ve vsi ubytovat dvě rodiny. Starosta bohužel nebyl k zastižení, prý byl na poli, vyřídila nám to jeho dcera. Rozhodli jsme se ho spolu s druhým hlavou rodiny – byl to bývalý hajný Kraus z okolí Nejdku v Krušných horách, už poněkud starší pán – najít sami. Nechali jsme si popsat terén a skutečně jsme ho našli. Poté, co vyslechl naši žádost, se s rozhodnutím vůbec nespěchal. Slunce už stálo dost nízko a tma nebyla daleko. Až po trošce nátlaku a nahlas vyřčené myšlence, že si na něj postěžujeme u Američanů, se konečně odhodlal jít s námi do vsi a postaral se o odvoz našich věcí. Naši příbuzní zatím seděli na bednách a pytlích v malé zpustlé čekárně nádraží. Jeden drobný sedlák nám poskytl svého jediného koně s vozem a spřežení řídil zůstalý Polák.
Mezitím se setmělo. Dovedete si představit, v jakých obavách naše dvě ženy ve tmě byly. Světlo tehdy nebylo nikde, navíc panoval zákaz elektřiny, který tehdejší americká okupační moc pro tu oblast nařídila. Opustit to málo věcí, co nám Češi dovolili vzít s sebou, samozřejmě nemohly. Když jsme dorazili, bylo znát velké ulehčení. Musím ještě podotknout, že nám nikdo nenabídl ani sousto, ani doušek vody; hlad se nám hlodal ve střevech. Bez přestávky jsme museli naložit své věci na povoz, protože Polák neměl důvod být k nám přátelský. Ale ještě dnes je mi líto toho koníka, který musel náš majetek vytahovat do strmého kopce. Nakonec jsme ale všichni společnými silami vůz tlačením dostali nahoru. Bylo krátce před půlnocí, když jsme dorazili do vsi. Kůň byl vypřažen a se svým doprovodem zmizel, a my jsme zůstali sedět na tiché ulici. Nikdo nebyl vidět. Co teď? Po chvíli jsem se přece jen ozval nahlas a můj hlas zněl poněkud výhružně. Na jazyku mi už bylo vyhrožování, že vesnici zapálím. Myslím, že jsem to i nahlas vyslovil. Vtom se najednou objevili páni. Ze tmy stínů domů se vynořily postavy a přišly k nám, k pěti lidičkám. Prý máme mít strpení. Připadali mi jako postavy z podsvětí. Jejich vystupování vůči nám bylo nepřátelské. Vybubnovali jednu ženu. Ukázalo se, že je to hostinec. Přemluvili ji, že nás musí přijmout. Její odpor jí moc nepomohl. Nato jsme vyložili svůj majetek a odnesli ho na dvůr. Později jsem se dozvěděl, že muž je internován v Hammelburgu, protože byl vedoucím místní organizace [NSDAP]. Ale zacházeli s námi pak dobře – pokud se to tak dá nazvat. Aspoň jsme měli v tu chvíli střechu nad hlavou. Vyčerpaní jsme se uložili na holou podlahu. Jen dítěti připravili trochu lepší lůžko. Půlnoc byla už dávno pryč.
Der erste selbsterworbene Laib Brot nach der Vertreibung
Die Not, die nach Kriegsende über uns Deutsche in der neuerstandenen Tschechei gekommen war, ist unbeschreiblich. Wie ein Wunder kommt es einem heute zum Bewußtsein, daß man überlebt hatte. So schaute man damals der Erlösung aus dieser schrecklichen Lage stumpf und ergeben der Vertreibung entgegen. Nur fort aus den Fängen der Tschechen! Ungewiß war es, wohin man verfrachtet wird. Damals war ja Deutschland noch nicht geteilt, aber trotzdem war man froh nicht ins russisch besetzte Gebiet zu kommen. Beruhigt war wohl jeder gewesen, der wahrnahm, daß es in den Westen ging.
So kam auch ich nach den Pfingsttagen 1946 nach Bayern. Leider war es kein freudiger Empfang, wie er heute den Asylsuchenden zuteil wird. Nach tagelanger Fahrt im Viehwaggon kamen wir am Bestimmungsort an, den uns der Flüchtlingskommissar zugewiesen hat. Von dem Kleinbahnhof im Kahlgrund, so heißt die Gegend wohin man uns verfrachtet hatte, mußten noch einige Kilometer zu einem kleinen Bergdörfchen unter die Füße genommen werden, um den dortigen Bürgermeister zu verständigen, daß er zwei Familien im Ort unterbringen soll. Leider war das Ortsoberhaupt nicht anzutreffen, er sei am Felde, beschied uns die Tochter. Wir werden ihn suchen, beschlossen das andere Familienoberhaupt - es war der einstige Heger Kraus aus der Gegend von Neudek im Erzgebirge, schon ein etwas älterer Herr - und ich. Wir ließen uns das Gelände beschreiben und tatsächlich fanden wir ihn. Nach Anhörung unseres Wunsches hatte er es aber gar nicht eilig eine Entscheidung zu treffen. Die Sonne stand schon ziemlich tief und die Dunkelheit nicht mehr fern. Nach etwas Druck und dem lauten Gedanken es dem Amerikaner zu berichten, ließ er sich dann doch herbei mit uns ins Dorf zu gehen und sorgte für den Transport unserer Habe. Unterdessen saßen unsere Familienangehörigen auf den Kisten und Säcken in dem kleinen Warteraum des verwahrlosten Bahnhofes. Ein kleiner Landwirt stellte sein einziges Pferd mit Wagen zur Verfügung, und ein zurückgebliebener Pole kutschierte das Gespann.
Mittlerweile war es Nacht geworden. Man kann sich vorstellen, in welcher Sorge unsere beiden Frauen in der Dunkelheit waren. Licht gab es damals in keinem Ort. Außerdem herrschte ja Stromsperre, welche die damalige Besatzungsmacht Amerika über das Gebiet angeordnet hatte. Verlassen konnten sie die wenige Habe, die uns die Tschechen erlaubten mitzunehmen, ja nicht. Es gab ein Aufatmen bei unserem Eintreffen. Bemerken muß ich noch, daß wir keinen Bissen und keinen Schluck Wasser angeboten bekamen; so wühlte der Hunger in den Gedärmen. Ohne Pause mußten unsere Habseligkeiten auf das Gespann geladen werden, denn der Pole hatte keine Veranlassung freundlich zu uns zu sein. Aber noch heute tut mir das kleine Pferdchen leid, das unser Gut den hohen steilen Bergweg hinaufzerren mußte. Allerdings haben wir alle mit unseren Kräften den Karren mit Schieben doch hochgebracht. Es war kurz vor Mitternacht als wir den Ort erreichten. Das Pferd war ausgespannt und mit seinem Betreuer verschwunden, und wir saßen da auf der stillen Straße. Niemand war zu sehen. Was nun? Nach einer Weile wurde ich doch laut, und meine Stimme nahm sich etwas gefährlich aus. Die Drohung das Dorf anzuzünden lag mir schon im Munde. Ich glaube ich habe es laut ausgesprochen zu haben. Da plötzlich tauchten die Herren auf. Aus dem Dunkel der Häuserschatten lösten sich die Gestalten und kamen auf uns 5 Leutchen zu. Wir sollten nur Geduld haben, sagten sie. Mir kamen sie vor wie Gestalten aus der Unterwelt. Unfreundlich war ihr Auftritt uns gegenüber. Man trommelte eine Frau heraus. Es stellte sich heraus, daß es ein Wirtshaus war. Man beschwatzte sie, daß sie uns aufnehmen müßte. Die Abwehr nutzte ihr nicht viel. Daraufhin luden wir unser Hab und Gut ab und schafften es in den Hof. Später erfuhr ich, daß der Mann
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.