Co nám píší naši čtenáři

Milí Slavkovští!

Před několika dny jsem se díky panu Brummeisslovi poprvé dostala k celé řadě starších čísel Heimatbriefu. Moje matka, Hildegard Domikowsky, rozená Zhorschel, pocházela z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Narodila se tam v roce 1906 jako dcera Josefa Zhorschela a jeho ženy Anny. O dva roky později se jim narodil ještě syn Franz. V roce 1929 se moje matka odstěhovala k tetě (sestře svého otce) do Swinemünde. Tam jsem se v roce 1930 narodila já. V roce 1933 si můj dědeček, Josef Zhorschel, postavil dům na Kaunitzi 9.

V dětství jsem stále znovu slýchala o kráse Chebska. I můj strýc, Franz Zhorschel, se přestěhoval za námi do Swinemünde, a tak nám domov díky vyprávění sourozenců neustále byl blízko. Matka mě dokonce naučila chebskému nářečí, i když se mi ho mluvit dařilo jen s velkými obtížemi. Přesto jsem byla otrlá „pomořanská pomeranč". Velmi často jsem prožívala její stesk po domově. V myšlenkách jsem procházela uličkami a schodišti toho důstojného hornického městečka. Slýchala jsem také jména obyvatel, a když jsem pak četla Heimatbriefy, pořád jsem si vzpomínala, že jsem ta jména už slyšela. V roce 1943 jsme pak poprvé jeli do Horního Slavkova. Bylo léto. Cesta byla tehdy velmi nepříjemná, protože v Berlíně a v Drážďanech vyhlašovali letecké poplachy. Pak jsem uviděla Karlovy Vary. V třinácti letech jsem už plně vnímala krásu tohoto města. Byla jsem nadšená. Brzy ráno jsme pak pokračovali od Dolního nádraží úzkokolejkou. Myslím, že se přesedalo ve Krásném Jezu (Schönwehr). Ta jízda přes kopce a údolí, kolem skal a přes mosty, byla krásná. Když jsme dorazili k prarodičům, byla radost veliká. Konečně jsem mohla na vlastní oči vidět všechno to, o čem mi matka pořád vyprávěla. Přesně si pamatuji na Kuželov (Kugelhof), na chudobinec (Siechenhaus), na pivovar. Celé to zasněné městečko mám dodnes před očima. Velmi často jsem se toulala po hřbitově a prohlížela si fotografie zemřelých na hrobových křížích. U nás na severu nic takového nebylo. Vždycky mi naháněl trochu hrůzu ten nadživotní Kristus na zdi kostela. Se zamrazením jsem se pak courala i po kostele. Bylo tam co vidět. Jednoho dne jsme také navštívili strážkyni věže (Türmerin). V mezipatře k věži, myslím, že v jejím bytě, což byl asi jen jeden velký pokoj, chovala králíky. Jaký to byl výhled odtamtud shora! Kamarádku jsem si pak našla v Loisl Hahnové z Kaunitzu. Chodily jsme spolu koupat do Lesnických rybníků (Leßnitzteiche). Myslím, že na tom malém rybníčku měly svůj domov i husy a kachny ze sousedství. V každém případě po koupání takhle vypadala voda – a tak jsme voněly i my. Ale bylo to nádherné. Navštívily jsme také jednu tkalcovnu stuh (Bandlnweberei). Majitelky byly bývalé kamarádky mé matky.

V roce 1944 jsme v létě opět jely k prarodičům. Blížil se konec války a všechno bylo čím dál těžší. Myslím, že jsem se v tomto pobytu seznámila s mladým Hansim Gröschelem – tehdy to byl mimochodem moc pohledný mladý muž. Na rozloučenou pak tekly slzy, alespoň u mě.

Válka skončila. Chaos. My, Swinemünďané, jsme také museli opustit domov a nový domov jsme si našli tady v Holštýnsku (Holstein). Moji rodiče se přestěhovali do Bielefeldu a zemřeli tam v letech 1972 a 1980.

Před rokem jsme s dcerou podnikly cestu vlakem do Karlových Varů. Dodnes je nám ten podnik noční můrou. Šikany na hranici, pušky u dveří vlaku. V hotelu „Pupp", kde jsme byly ubytovány, nepříjemná obsluha. Všude nevkus, špinavé záchody, neumyté nádobí. Nad celým městem visel zápach plísně. I když Češi možná nejsou spokojeni se svým zřízením, čisté záchody s režimem přece nemají nic společného. Úpadek kdysi tak krásného města je už značně pokročilý. Co se stalo z toho krásného Karlsbadu z dřívějška?

Na zpáteční cestě nás celníci nenechali nastoupit do vlaku na Norimberk. Podle jízdního řádu jsme přijeli o půl hodiny později do Chebu, a čekala nás velmi nepříjemná devítihodinová čekací doba v Chebu. Nádraží šedé v šedém. Jeden mladý český úředník viděl v našich očích paniku. Ochotně se nám snažil sehnat taxi, které by nás dovezlo k silničnímu hraničnímu přechodu. Žádné taxi nebylo k sehnání. Po nějaké chvíli nám nabídl svůj vlastní vůz. Jiný úředník nás pak odvezl do Pomezí. Snad si dokážete představit náš rozruch. Po velkém úsilí jsme přece jen ještě stihly svůj vlak ve Schirndingu – v poslední chvíli, protože ten měl tam hodinové zpoždění. Jely jsme tedy za svým vlakem.

věta pokračuje na dalším listu ⟶