Už není taková, jaká bývala!

Nedávno za mnou přišel přítel, „Podívej," řekl, „nesu ti — vlastní rukou opatrný dárek, kousek milé domoviny nesu ti.

Rostla schoulená v hluboké trávě u zvonice, kousek stranou, zasaď si ji tady, na tomto místě, brzy ti rozkvete k radosti!

Dívám se na tu kytičku a vzpomínám, jak kdysi stávala před starým křížem, u nakloněného kamene, sama doma, opuštěná.

Rodný dům vidím v údolí, skoro sesutý, léty potrhaný, okna černá a bez života, nikdo v něm nezpívá veselou píseň.

Kdysi se tam plakalo, smálo, důvěřovalo se Bohu ve dne v noci. Ještě dnes od domovních schodů slyším volat svou matku.

Slyším otce říkat „Böiwarl", ptát se, jak to bylo ve škole, slyším znít sestřin hlásek, i tikot nástěnných hodin.

Jak znovu bolestně sevře mé srdce při každém takovém pohledu, chtěl bych křičet, ale nesmím, musím dál mlčky trvat ve smutku.

Nechoď tam, nedívej se, co udělali domovině, zachovej si její obraz, tak nádherný, už není taková, jaká bývala!

Hermine Walter, roz. Palm

(Napsáno na poděkování našemu dobrému příteli, panu Antonu Schmiegerovi.)

věta pokračuje na dalším listu ⟶