Už není taková, jaká bývala!
Nedávno za mnou přišel přítel, „Podívej," řekl, „nesu ti — vlastní rukou opatrný dárek, kousek milé domoviny nesu ti.
Rostla schoulená v hluboké trávě u zvonice, kousek stranou, zasaď si ji tady, na tomto místě, brzy ti rozkvete k radosti!
Dívám se na tu kytičku a vzpomínám, jak kdysi stávala před starým křížem, u nakloněného kamene, sama doma, opuštěná.
Rodný dům vidím v údolí, skoro sesutý, léty potrhaný, okna černá a bez života, nikdo v něm nezpívá veselou píseň.
Kdysi se tam plakalo, smálo, důvěřovalo se Bohu ve dne v noci. Ještě dnes od domovních schodů slyším volat svou matku.
Slyším otce říkat „Böiwarl", ptát se, jak to bylo ve škole, slyším znít sestřin hlásek, i tikot nástěnných hodin.
Jak znovu bolestně sevře mé srdce při každém takovém pohledu, chtěl bych křičet, ale nesmím, musím dál mlčky trvat ve smutku.
Nechoď tam, nedívej se, co udělali domovině, zachovej si její obraz, tak nádherný, už není taková, jaká bývala!
Hermine Walter, roz. Palm
(Napsáno na poděkování našemu dobrému příteli, panu Antonu Schmiegerovi.)
Sie ist nicht mehr, wie sie mal war!
Vor kurzem kam ein Freund zu mir,
„Schau her", sprach er, „ich bringe dir, ——
geborgen selbst mit eig'ner Hand,
dies kleine Stück lieb Heimatland.
Es wuchs geduckt im tiefen Gras
beim Glockenturm, abseits etwas,
Pflanz du es hier an diesem Ort,
dir blüht es bald zur Freude fort!
Betrachte ich das Blümlein so,
denk ich daran, als es noch wo
vorm alten Kreuz, am schiefen Stein,
gestanden war, daheim allein.
Das Elternhaus seh' ich im Grund
verfallen fast, durch Jahre wund,
die Fenster schwarz und lebensleer,
kein frohes Lied singt drinnen wer.
Einst hat man dort geweint, gelacht,
auf Gott vertraut, den Tag, die Nacht.
Heut noch von den Haustürstufen
hör ich meine Mutter rufen.
Vater hör ich „Böiwarl" sagen,
sogar nach der Schule fragen,
Schwesters Stimmchen hör ich klingen,
selbst die Wanduhr ticktack schwingen.
Wie packt mein Herz da neu die Qual
bei solchem Blick ein jedes Mal,
ich möchte schrei'n, darf es nicht tun,
muß weiter still in Trauer ruh'n.
Geh' du nicht hin, schau dir nicht an,
was man der Heimat hat getan,
bewahr ihr Bild, so wunderbar,
sie ist nicht mehr, wie sie mal war!
Hermine Walter, geb. Palm
(Unserem guten Freund, Herrn Anton Schmieger, zum Dank geschrieben).
[
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.