Stará norimberská silnice a Spessart
Málokdo asi pomyslí, když jede po dálnici Frankfurt – Norimberk, že jede po jedné z nejstarších historických silnic Německa. Je to bývalá norimberská silnice, nejkratší spojení z Frankfurtu přes Spessart do Norimberku. Silnice s velkou minulostí. Dálnicí byla ovšem narovnána a téměř zplošena. Existovala ještě cesta podél Mohanu, ale ta byla mnohem, mnohem delší.
Silnice byla vlastně jen cestou. Úzká, klikatá, nezpevněná, plná nerovností a nebezpečí. Z ní se toho už moc nezachovalo. Tu a tam ještě stojí omšelá lavice, starý kříž a pár kamenů na ni připomíná.
Už Fridrich Barbarossa táhl roku 1154 s nádherným doprovodem po této silnici. Byl přítelem Spessartu a rád tam chodil na lov. Jedna listina vypráví, že choval zvláštního loveckého psa, bílého braka. Nosil stříbrný obojek, hedvábnou vodicí šňůru a spal na hedvábném polštáři. Vešel do dějin.
Cestující a jízdní poslové silnici používali, ale často byli přepadáni lupiči a zbojníky a mnozí při tom zahynuli.
Později se z ní stala poštovní cesta a je zajímavé, že už v 17. století existovaly poštovní lístky, na nichž bylo přesně zaznamenáno, kdy a kam smí kdo cestovat. Když bylo loupeží a vražd příliš mnoho, byl vydán zákon, že kupci smějí silnici projíždět jen v doprovodu ozbrojeného konvoje. Vysloužilí vojáci byli ustanoveni jako ochránci. Pak si sedláci pořídili koňské potahy a dopravovali náklady. Vyrovnali se i nejodvážnějším lupičům.
Aby byla silnice bezpečnější, nasadila vláda posly. V jedné listině se praví: Posel, který má na prsou připevněný štít a je opatřen kopím, neslouží jen císaři, králům, knížatům a papežům (ti všichni po této silnici putovali), ale i učencům, kupcům a všem lidem.
Podél silnice vzniklo mnoho hostinců. Nejznámější je asi „Hostinec ve Spessartu". Já a můj muž jsme ještě znali tu starou budovu, obklopenou temnými lesy, nedaleko dálniční odpočívky. Zastavovalo tam mnoho cestujících. Aby si zkrátili čas, vyprávěly se příběhy. Pravda se mísila s fantazií a každému, kdo tam musel zastavit, naskočila husí kůže. Hostinec byl často přepaden a časem se z něj skutečně stala loupežnická krčma.
Spessart je vedle Falckého lesa nejslavnějším a dějinami nejbohatším souvislým lesním územím Německa. Patřil k Mohuči. Dnes patří z větší části Bavorsku, zbytek Hesensku. Byl řídce osídlený a obyvatelům bylo dovoleno vymýtit malé plochy pro pole. Směli pálit dřevěné uhlí a tavit sklo. Spessartské sklo se vyváželo do celého světa.
Bohatství zvěře způsobilo, že si kurfiřti a biskupové na Spessart činili nároky. Lovili tam i císařové a králové.
Také Karel Veliký přijížděl po norimberské silnici do Spessartu často, aby tam lovil. Jednou se ztratil, a když se snesla noc, slíbil, že na místě, kde potká prvního člověka, založí klášter. Za svítání uslyšel dřevorubce. Od něj se dozvěděl, že už není ve Spessartu, ale na ravensburském území. Císař dodržel slovo a založil benediktinský klášter. Dřevorubce pasoval na rytíře.
Zvláštním problémem v tom velkém lese byli pytláci. Byli psanci a myslivci, kteří pytláky dopadli, byli bohatě odměňováni penězi a vyznamenáními. Jeden pytlák je ve Spessartu nezapomenut dodnes. Adam Hasenstab. Nájemci honiteb byli bohatí, obyvatelstvo bylo chudé. Zásoboval chudé zvěřinou, až byl jednoho dne dopaden hajným a zastřelen. Jeho přátelé postavili na místě smrti kříž, tzv. Hasenstabův kříž. Ještě roku 1980 stál.
O princi regentovi Luitpoldovi, který vlastnil loveckou chatu u Jakobstalu, chci vyprávět jednu příhodu. Mimochodem právě v této chatě byla po vysídlení ubytována moje sestra s mužem a dcerou. Dnes se z ní stal hezký dům, v němž je hostinec. Princ regent znal už dlouho jednoho sedláka, který byl přesně tak starý jako on a který byl zaměstnán mezi jeho loveckými pomocníky. Panovník ho vždy srdečně zdravil a jednou mu řekl: „No Nácku, vypadáš ještě dobře, jsi jistě zdravý jako řípa." Ano, ano, řekl na to Nácek a podíval se na Luitpolda upřímně: „Chodit a mluvit ještě dovedu, ale s tou hlavou to už tak nejde. Nic si nezapamatuju." Na to princ regent řekl: „Jsem přesně tak starý jako ty, Nácku, ale já si v hlavě ještě nic nezapomínám." Nato Nácek řekl docela potichu, aby to okolostojící neslyšeli: „My si to nepamatujeme, ale ti druzí ano."
Die Alte Nürnberger Straße und der Spessart
Kaum jemand denkt wohl daran, wenn er die Autobahn Frankfurt — Nürnberg benutzt, daß er über eine der ältesten, historischen Straßen Deutschlands fährt. Es ist die ehemalige Nürnberger Straße, die kürzeste Verbindung zwischen Frankfurt über den Spessart nach Nürnberg. Eine Straße mit großer Vergangenheit. Durch die Autobahn natürlich begradigt und fast eben gemacht. Es gab noch einen Weg den Main entlang, aber der war viel viel länger.
Die Straße war eigentlich nur ein Weg. Schmal, kurvenreich, nicht befestigt, voller Unebenheiten und Gefahren. Es ist kaum mehr was übrig davon. Hie und da steht noch eine bemooste Bank, ein altes Kreuz und ein paar Steine erinnern an sie.
Schon Friedrich Barbarossa zog 1154 mit prächtigem Gefolge über diese Straße. Er war ein Freund des Spessarts und ging dort gerne zur Jagd. Eine Urkunde erzählt, daß er einen besonderen Jagdhund hielt, einen weißen Bracken. Er trug ein silbernes Halsband, ein Leitseil aus Seide und schlief auf einem seidenen Kissen. Er ging in die Geschichte ein.
Reisende und reitende Boten benutzten die Straße, aber oft wurden sie von Räubern und Wegelagerern überfallen und viele kamen dabei um.
Später wurde sie der Postweg und es ist interessant, daß es schon im 17. Jahrhundert Postscheine gab, auf denen genau verzeichnet war, wann und wohin man reisen durfte. Als es zuviel Raub und Mord gab, wurde ein Gesetz erlassen, daß Kaufleute nur noch im Geleit die Straße passieren durften. Ausgediente Soldaten wurden zu Beschützern bestimmt. Dann schafften sich die Bauern Pferdegespanne an und beförderten Frachten. Sie nahmen es mit den verwegensten Räubern auf.
Um die Straße auch sicherer zu machen, wurden von der Regierung Boten eingesetzt. Da heißt es in einer Urkunde: Der Bot mit seinem an die Brust gehefteten Schild und mit seinem Spiess versehen, dient nicht allein Kaiser, Könige, Fürsten und Päpsten (sie alle zogen über diese Straße), sondern auch den Gelehrten, Kaufleuten und allen Menschen.
Viele Wirtshäuser entstanden an der Straße. Das bekannteste ist wohl „Das Wirtshaus im Spessart". Mein Mann und ich haben noch das alte Gebäude gekannt, umsäumt von dunklen Wäldern, unweit von der Autobahnraststätte entfernt. Viele Reisende kehrten dort ein. Um sich die Zeit zu vertreiben, wurden Geschichten erzählt. Wahrheit und Phantasie mischten sich und jedem gruselte, der dort einkehren mußte. Oft wurde das Wirtshaus überfallen und mit der Zeit wurde es wirklich eine Räuberschenke.
Der Spessart ist neben dem Pfälzer Wald das berühmteste geschichtsträchtigste, zusammenhängende Waldgebiet Deutschlands. Er gehörte zu Mainz. Heute gehört er zum größten Teil Bayern, der Rest Hessen. Er war nur dünn besiedelt und den Bewohnern wurde erlaubt, kleine Flächen für Äcker zu roden. Sie durften Holzkohle brennen und Glas schmelzen. Spessartgläser gingen in die ganze Welt.
Der Wildreichtum machte es, daß Kurfürsten und Bischöfe Rechte an den Spessart geltend machten. Kaiser und Könige jagten dort.
Auch Karl der Große kam oft über die Nürnberger Straße in den Spessart, um dort zu jagen. Einmal verirrte er sich, und als die Nacht hereinbrach, gelobte er, an der Stelle an der ihm der erste Mensch begegnete, ein Kloster zu stiften. Bei Tagesgrauen hörte er einen Holzfäller. Von dem erfuhr er, daß er nicht mehr im Spessart, sondern auf Ravensburger Gebiet sei. Der Kaiser hielt Wort und gründete ein Benediktiner Kloster. Den Holzfäller schlug er zum Ritter.
Ein besonderes Problem waren in dem großen Wald die Wilderer. Sie waren vogelfrei und Jäger, die die Wilddiebe stellten, wurden durch Geld und Auszeichnungen hoch belohnt. Ein Wilderer ist im Spessart bis heute unvergessen. Der Adam Hasenstab. Die Jagdpächter waren reich, die Bevölkerung arm. Er versorgte die Armen mit Wildbret, bis er eines Tages von einem Förster gestellt und erschossen wurde. Seine Freunde setzten an der Todesstelle ein Kreuz, das sogenannte Hasenstabkreuz. 1980 hat es noch gestanden.
Vom Prinzregent Luitpold, der eine Jagdhütte bei Jakobstal besaß, will ich eine Anekdote erzählen. Übrigens wurde meine Schwester mit Mann und Tochter eben in dieser Hütte nach der Aussiedlung untergebracht. Heute ist sie ein hübsches Haus geworden, in dem ein Gasthaus ist. Der Prinzregent kannte schon lange einen Bauern, der genau so alt war
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.