Stará norimberská silnice a Spessart

Málokdo asi pomyslí, když jede po dálnici Frankfurt – Norimberk, že jede po jedné z nejstarších historických silnic Německa. Je to bývalá norimberská silnice, nejkratší spojení z Frankfurtu přes Spessart do Norimberku. Silnice s velkou minulostí. Dálnicí byla ovšem narovnána a téměř zplošena. Existovala ještě cesta podél Mohanu, ale ta byla mnohem, mnohem delší.

Silnice byla vlastně jen cestou. Úzká, klikatá, nezpevněná, plná nerovností a nebezpečí. Z ní se toho už moc nezachovalo. Tu a tam ještě stojí omšelá lavice, starý kříž a pár kamenů na ni připomíná.

Už Fridrich Barbarossa táhl roku 1154 s nádherným doprovodem po této silnici. Byl přítelem Spessartu a rád tam chodil na lov. Jedna listina vypráví, že choval zvláštního loveckého psa, bílého braka. Nosil stříbrný obojek, hedvábnou vodicí šňůru a spal na hedvábném polštáři. Vešel do dějin.

Cestující a jízdní poslové silnici používali, ale často byli přepadáni lupiči a zbojníky a mnozí při tom zahynuli.

Později se z ní stala poštovní cesta a je zajímavé, že už v 17. století existovaly poštovní lístky, na nichž bylo přesně zaznamenáno, kdy a kam smí kdo cestovat. Když bylo loupeží a vražd příliš mnoho, byl vydán zákon, že kupci smějí silnici projíždět jen v doprovodu ozbrojeného konvoje. Vysloužilí vojáci byli ustanoveni jako ochránci. Pak si sedláci pořídili koňské potahy a dopravovali náklady. Vyrovnali se i nejodvážnějším lupičům.

Aby byla silnice bezpečnější, nasadila vláda posly. V jedné listině se praví: Posel, který má na prsou připevněný štít a je opatřen kopím, neslouží jen císaři, králům, knížatům a papežům (ti všichni po této silnici putovali), ale i učencům, kupcům a všem lidem.

Podél silnice vzniklo mnoho hostinců. Nejznámější je asi „Hostinec ve Spessartu". Já a můj muž jsme ještě znali tu starou budovu, obklopenou temnými lesy, nedaleko dálniční odpočívky. Zastavovalo tam mnoho cestujících. Aby si zkrátili čas, vyprávěly se příběhy. Pravda se mísila s fantazií a každému, kdo tam musel zastavit, naskočila husí kůže. Hostinec byl často přepaden a časem se z něj skutečně stala loupežnická krčma.

Spessart je vedle Falckého lesa nejslavnějším a dějinami nejbohatším souvislým lesním územím Německa. Patřil k Mohuči. Dnes patří z větší části Bavorsku, zbytek Hesensku. Byl řídce osídlený a obyvatelům bylo dovoleno vymýtit malé plochy pro pole. Směli pálit dřevěné uhlí a tavit sklo. Spessartské sklo se vyváželo do celého světa.

Bohatství zvěře způsobilo, že si kurfiřti a biskupové na Spessart činili nároky. Lovili tam i císařové a králové.

Také Karel Veliký přijížděl po norimberské silnici do Spessartu často, aby tam lovil. Jednou se ztratil, a když se snesla noc, slíbil, že na místě, kde potká prvního člověka, založí klášter. Za svítání uslyšel dřevorubce. Od něj se dozvěděl, že už není ve Spessartu, ale na ravensburském území. Císař dodržel slovo a založil benediktinský klášter. Dřevorubce pasoval na rytíře.

Zvláštním problémem v tom velkém lese byli pytláci. Byli psanci a myslivci, kteří pytláky dopadli, byli bohatě odměňováni penězi a vyznamenáními. Jeden pytlák je ve Spessartu nezapomenut dodnes. Adam Hasenstab. Nájemci honiteb byli bohatí, obyvatelstvo bylo chudé. Zásoboval chudé zvěřinou, až byl jednoho dne dopaden hajným a zastřelen. Jeho přátelé postavili na místě smrti kříž, tzv. Hasenstabův kříž. Ještě roku 1980 stál.

O princi regentovi Luitpoldovi, který vlastnil loveckou chatu u Jakobstalu, chci vyprávět jednu příhodu. Mimochodem právě v této chatě byla po vysídlení ubytována moje sestra s mužem a dcerou. Dnes se z ní stal hezký dům, v němž je hostinec. Princ regent znal už dlouho jednoho sedláka, který byl přesně tak starý jako on a který byl zaměstnán mezi jeho loveckými pomocníky. Panovník ho vždy srdečně zdravil a jednou mu řekl: „No Nácku, vypadáš ještě dobře, jsi jistě zdravý jako řípa." Ano, ano, řekl na to Nácek a podíval se na Luitpolda upřímně: „Chodit a mluvit ještě dovedu, ale s tou hlavou to už tak nejde. Nic si nezapamatuju." Na to princ regent řekl: „Jsem přesně tak starý jako ty, Nácku, ale já si v hlavě ještě nic nezapomínám." Nato Nácek řekl docela potichu, aby to okolostojící neslyšeli: „My si to nepamatujeme, ale ti druzí ano."

věta pokračuje na dalším listu ⟶