Nejmladším z dětí tety Anny byl můj strýc Rudi. Ztratila jsem ho z dohledu velmi brzy, protože musel na výuku do Reichenbergu, kde se stal zubním lékařem. Teta Anna vždy předčítala jeho dopisy, přitom byla trochu pyšná a trochu smutná. Z koutků očí jí tekly slzy. Chudák chlapec byl daleko a musel se tam sám protloukat životem! — Když byl strýc Rudi ještě docela mladý chlapec a v Neusattelu, neměl mě zvlášť v lásce. Byla jsem pro něj otravná, hloupá husička, která ho neustále obtěžovala. Nejrůznějšími šokujícími lekcemi se mě snažil držet na uzdě. On a jeho bratr Ludwig mě jednoho dne posadili do košíku na prádlo tety Anny a pořád mě v něm svisle roztáčeli dokola. Moje roztřesené tělíčko se přitom pevně tisklo k okraji košíku. Mohla jsem už jen kňučet. Když mě konečně postavili na zem, ještě dlouho jsem se potácela bledě zelená kolem dokola. Byla jsem vzteklá a přísahala strýci Rudimu věčnou pomstu. Ale pak byl náhle pryč. Znovu jsem ho uviděla až po skoro padesáti letech. O pomstě už nebyla řeč. Byla jsem ráda, že jsem ho našla, on jediný mi zbyl z maminčiny rodiny.

Doufám, milý čtenáři, že vám ze samých strýců a tetiček v mém vyprávění nejde hlava kolem, ale všichni k tomu prostě patří.

Vlastně jsem tento příběh chtěla napsat už dávno, ale pořád jsem to odkládala. Chtěla jsem jím totiž udělat radost i strýci Rudimu. Teď si ho už bohužel nemůže přečíst, zase jsem přišla pozdě.

Skleněná koule u mého filodendronu mi to také připomíná.

Hermine Walter, roz. Palm

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Když začalo loučení Psal se tehdy válečný rok 1944.

Bylo září, polovina září.

Byla jsem už skoro dva roky válečnou vdovou a bydlela jsem se svým dítětem v Aichu. Bylo to nádherné místečko s výhledem přes údolí Ohře na Hornerberg a na modrý hřeben Krušných hor.

Válka do mé rodiny zasekla mezery a zasadila rány, jen Bůh věděl, co nás ještě čeká. V noci mi do hrdla lezl zběsilý strach a začínala jsem tušit, že domov čeká hrozný osud. Ze všech stran se fronty stále přibližovaly a víra ve „zázračnou zbraň", která by nás vysvobodila z obklíčení, se neúprosně hroutila. Byla vyhlášena „totální válka" a všechno, co vypadalo alespoň trochu silné, bylo vrženo do tohoto soukolí. Mého bratra poslali znovu na frontu, přestože měl na Rusku omrzlé prsty. Měl pomáhat zadržet Američany u Monte Cassina. Skromné zprávy od něj byly ale skličující a beznadějné. Tak v tomto čase žalu a strachu odcházely nejkrásnější dny mládí.

Jednou ráno jsem posadila svého kluka do kočárku a vyjela s ním na procházku směrem k „Hans Heilingovi". Dítě mělo neklidnou noc. Kvílení sirén rozťalo ticho a rozvířilo strach. Sotva jsem to malé stvoření dokázala uklidnit a znovu ukolébat ke spánku. Teď leželo přede mnou klidně, oproštěné od všeho trápení, a já jsem je vezla v ranním podzimním slunci po silnici. Olše a vrby u Ohře vrhaly temné stíny do vody a na svazích Hornerbergu maloval podzim své první zlaté barvy.

Vtom náhle, do toho kouzla, znovu zavyly sirény. Projel mnou horký záblesk, srdce mi bušilo až v krku.

Rudi se tentokrát neprobudil. Rychle jsem zajela s kočárkem do křoví u kraje silnice, položila chlapečka na deku, kterou jsem svázala do uzlíku, a nesla jej po způsobu cikánů do kopce k okraji lesa. Tam jsem si sedla pod ochranou starých smrků vedle spícího dítěte. Krátce nato zaduněli od tepelského údolí přes Aberg a Sankt Leonhard američtí bombardéry. Byli plně naloženi, to bylo poznat podle jejich tupého hukotu. Zatímco jsem ještě myslela na ty ubohé lidi, na které bude shozen tenhle smrtící náklad, uslyšela jsem náhle šumění a krátce nato detonace. Hned jsem věděla, že byly zasaženy Karlovy Vary. Naše krásné Karlovy Vary! Přeplněné raněnými, evakuovanými, uprchlíky a pronásledovanými. Ze svého místa jsem nic neviděla, Aberg mi bránil ve výhledu. Rudi se stále neprobudil. Mé dítě leželo netušíc nic, teplé spánkem, mezi borůvčím, zatímco jeho domov krvácel. Nevím, jak dlouho jsem strnule seděla na kraji lesa, konec poplachu jsem neslyšela.

věta pokračuje na dalším listu ⟶