⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Brzy jsme my děti vyskočily ven do zahrady. Přes léto se topila v pestrých barvách. Strýc Anton přinesl nůžky a nastříhal nám obrovskou kytici. Ve vlakovém oddílu mi pak lidé pokaždé říkali: „Håust du owa schöina Blouma!" (Ty ale máš krásné kytky!)

Jednou jsme až do „nemožna" olupovali strýcovy keře agrešu. Bobule byly ale ještě tvrdé a kyselé. Maminka se zrovna chystala na cestu domů, když jsme začali sténat a naříkat a neustále obsazovat „domeček". Nemohla si vysvětlit, odkud to máme. Strýc Anton, ten mazaný chytrák, ale hned utíkal ke svým keřům agrešu a objevil to, co už tušil. Naše soužení mu dělalo potěšení, teta Anna se s ním kvůli tomu hádala. Naše maminka se ale styděla, že má tak nenažrané děti. Domů jsme mohli jet až pozdějším vlakem, protože ten agreš nedal pokoj, dokud z nás všechen zase nebyl venku.

Zvlášť pěkné bylo, když teta Anna přinesla kávu do besídky. Pro Heiniho a mě vařila čokoládu. Jemné pečivo do sebe Heini jen tak házel, a když už nemohl, nacpal si jím kapsy. Když to maminka viděla, rozzlobila se a řekla, že se chováme, jako bychom doma neměli co jíst. Někdy to ale objevila teprve ve vlaku, když bratr vysypával drobky z kapsy kalhot. Tu se zaraženě zatáhla do svého koutku a ptala se sama sebe, proč se její neustálé úsilí zdá mít tak málo úspěchu.

Nad strýcovou zahradou neustále poletovali poštovní holubi strýce Ludwiga a celý den vrkali. Strýc Ludwig, můj nejstarší bratranec, byl blázen do poštovních holubů. Své miláčky znal do detailu. Stačilo je zavolat a hned přiletěli. Když jsem byla hodná, směla jsem s ním po strmém schodišti nahoru na půdu. Někdy jsem si dokonce směla vzít holuba do rukou. Ale to bylo něco docela zvláštního. Strýc Ludwig byl ženatý s „mladou tetou Annou". Byla útlá a jemná. Tváře jí kvetly jako šípkové růže a pohled měla vřelý a přátelský.

Jednoho dne jsem si na ní všimla něčeho, co mě hluboce znepokojilo. Nebyla už tak hezká. Měla velké bříško jako náš řezník Ulmann. Večer jsem o tom mluvila s maminkou. Ta se ale jen usmála a řekla, že to brzy zase přejde. Byla jsem zvědavá. Když jsme příště přijeli do Neusattelu, bříško bylo ještě větší. To bylo přece hrozné! Zase jsem řekla, že to není pravda, co mi maminka řekla, naopak, mladá teta Anna byla teď ještě tlustší. Maminka se zase usmála. Při naší příští návštěvě, vysvětlila mi, bude teta určitě zase tak štíhlá jako dřív. Kromě toho bude mít malého chlapečka nebo holčičku, ne o mnoho většího než panenka na spaní. To mi mohla pevně slíbit. A skutečně, po čtyřech týdnech mi mladá teta zase vyšla vstříc pěkná jako dřív a v náručí měla „miminko". Pyšně mi v něm ukázala chlapečka. Nelíbil se mi ale, protože byl červený a svraštělý. Svou panenku na spaní jsem považovala za tisíckrát hezčí. Teprve když se z chlapečka stal buclatý a hladký klučina, změnila jsem názor.

Nejstarší dcera tety Anny žila v Německu. Jmenovala se Marie. Vídala jsem ji zřídka, protože když přijela se svou rodinou na prázdniny, byla naše maminka s námi dětmi už zpravidla u tety Emilie, která bydlela mezi Prahou a Kladnem.

Další neusattelskou sestřenicí byla Frieda. Ráda se smála, i když v té době nebyla zrovna šťastná. Dělala krásné ruční práce a dělala na nás strašné grimasy. Když nás naše dobrá maminka navždy opustila, přišla k nám do domu teta Frieda. Pomohla nám utěšujícím způsobem překonat první čas. Rozloučení s ní po třech měsících nás velmi bolelo.

Moje nejmladší sestřenice v Neusattelu byla Hermine. Říkala jsem jí „teta Herma". Byla velmi hezká. Vždycky jsem chtěla být taková jako ona. Ještě dnes ji vidím v nádherných šatech z étaminu, na nichž kvetly červené růže. Měla vlnící se účes na mikádo a pěkně tvarované nohy. Když se jednou v Meierhöfen konal velký spolkový sportovní slavnostní podnik, stála teta Herma se mnou u kraje silnice a vesele mávala svým jemným krajkovým šátkem. Neuniklo mi, že statní sportovci pochodovali ještě statněji, když zahlédli mou tetu Hermu. Byla jsem na ni pyšná.