⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Brzy jsme my děti vyskočily ven do zahrady. Přes léto se topila v pestrých barvách. Strýc Anton přinesl nůžky a nastříhal nám obrovskou kytici. Ve vlakovém oddílu mi pak lidé pokaždé říkali: „Håust du owa schöina Blouma!" (Ty ale máš krásné kytky!)
Jednou jsme až do „nemožna" olupovali strýcovy keře agrešu. Bobule byly ale ještě tvrdé a kyselé. Maminka se zrovna chystala na cestu domů, když jsme začali sténat a naříkat a neustále obsazovat „domeček". Nemohla si vysvětlit, odkud to máme. Strýc Anton, ten mazaný chytrák, ale hned utíkal ke svým keřům agrešu a objevil to, co už tušil. Naše soužení mu dělalo potěšení, teta Anna se s ním kvůli tomu hádala. Naše maminka se ale styděla, že má tak nenažrané děti. Domů jsme mohli jet až pozdějším vlakem, protože ten agreš nedal pokoj, dokud z nás všechen zase nebyl venku.
Zvlášť pěkné bylo, když teta Anna přinesla kávu do besídky. Pro Heiniho a mě vařila čokoládu. Jemné pečivo do sebe Heini jen tak házel, a když už nemohl, nacpal si jím kapsy. Když to maminka viděla, rozzlobila se a řekla, že se chováme, jako bychom doma neměli co jíst. Někdy to ale objevila teprve ve vlaku, když bratr vysypával drobky z kapsy kalhot. Tu se zaraženě zatáhla do svého koutku a ptala se sama sebe, proč se její neustálé úsilí zdá mít tak málo úspěchu.
Nad strýcovou zahradou neustále poletovali poštovní holubi strýce Ludwiga a celý den vrkali. Strýc Ludwig, můj nejstarší bratranec, byl blázen do poštovních holubů. Své miláčky znal do detailu. Stačilo je zavolat a hned přiletěli. Když jsem byla hodná, směla jsem s ním po strmém schodišti nahoru na půdu. Někdy jsem si dokonce směla vzít holuba do rukou. Ale to bylo něco docela zvláštního. Strýc Ludwig byl ženatý s „mladou tetou Annou". Byla útlá a jemná. Tváře jí kvetly jako šípkové růže a pohled měla vřelý a přátelský.
Jednoho dne jsem si na ní všimla něčeho, co mě hluboce znepokojilo. Nebyla už tak hezká. Měla velké bříško jako náš řezník Ulmann. Večer jsem o tom mluvila s maminkou. Ta se ale jen usmála a řekla, že to brzy zase přejde. Byla jsem zvědavá. Když jsme příště přijeli do Neusattelu, bříško bylo ještě větší. To bylo přece hrozné! Zase jsem řekla, že to není pravda, co mi maminka řekla, naopak, mladá teta Anna byla teď ještě tlustší. Maminka se zase usmála. Při naší příští návštěvě, vysvětlila mi, bude teta určitě zase tak štíhlá jako dřív. Kromě toho bude mít malého chlapečka nebo holčičku, ne o mnoho většího než panenka na spaní. To mi mohla pevně slíbit. A skutečně, po čtyřech týdnech mi mladá teta zase vyšla vstříc pěkná jako dřív a v náručí měla „miminko". Pyšně mi v něm ukázala chlapečka. Nelíbil se mi ale, protože byl červený a svraštělý. Svou panenku na spaní jsem považovala za tisíckrát hezčí. Teprve když se z chlapečka stal buclatý a hladký klučina, změnila jsem názor.
Nejstarší dcera tety Anny žila v Německu. Jmenovala se Marie. Vídala jsem ji zřídka, protože když přijela se svou rodinou na prázdniny, byla naše maminka s námi dětmi už zpravidla u tety Emilie, která bydlela mezi Prahou a Kladnem.
Další neusattelskou sestřenicí byla Frieda. Ráda se smála, i když v té době nebyla zrovna šťastná. Dělala krásné ruční práce a dělala na nás strašné grimasy. Když nás naše dobrá maminka navždy opustila, přišla k nám do domu teta Frieda. Pomohla nám utěšujícím způsobem překonat první čas. Rozloučení s ní po třech měsících nás velmi bolelo.
Moje nejmladší sestřenice v Neusattelu byla Hermine. Říkala jsem jí „teta Herma". Byla velmi hezká. Vždycky jsem chtěla být taková jako ona. Ještě dnes ji vidím v nádherných šatech z étaminu, na nichž kvetly červené růže. Měla vlnící se účes na mikádo a pěkně tvarované nohy. Když se jednou v Meierhöfen konal velký spolkový sportovní slavnostní podnik, stála teta Herma se mnou u kraje silnice a vesele mávala svým jemným krajkovým šátkem. Neuniklo mi, že statní sportovci pochodovali ještě statněji, když zahlédli mou tetu Hermu. Byla jsem na ni pyšná.
ein Kißchen, dort ein Kißchen — da ein Spitzchen, dort ein Spitzchen — da ein Bildchen, dort ein Bildchen — all das schaffte kuschelige Geborgenheit in diesem Raum.
Bald hüpften wir Kinder hinaus in den Garten. Über den Sommer schwelgte er in bunten Farben. Onkel Anton holte die Schere und schnitt für uns einen riesigen Strauß. Im Zugabteil sagten nachher die Leute jedes Mal zu mir: „Håust du owa schöina Blouma!"
Einmal hatten wir bis zum „Gehtnichtmehr" Onkels Stachelbeersträucher geräubert. Die Beeren waren aber noch hart und sauer. Mama wollte eben zur Heimfahrt rüsten, als wir zu stöhnen und zu ächzen begannen und das „Häuserl" dauernd besetzten. Sie konnte sich nicht erklären, wovon wir das haben konnten. Onkel Anton aber, dieser Schlaumeier, lief schnurstracks zu seinen Stachelbeersträuchern und entdeckte, was er bereits geahnt hatte. Unser Drangsal bereitete ihm Vergnügen, Tante Anna schimpfte deswegen mit ihm. Unsere Mama jedoch schämte sich, daß sie solch verfressene Kinder hatte. Wir konnten erst mit dem späten Zug heimfahren, denn die Stachelbeeren gaben keine Ruhe, bevor sie nicht alle wieder draußen waren.
Ganz besonders schön war es, wenn Tante Anna den Kaffee in die Laube brachte. Für Heini und mich kochte sie Schokolade. Das feine Gebäck schlang Heini nur so in sich hinein, und wenn er nicht mehr konnte, dann stopfte er sich damit die Taschen voll. Wenn es Mama sah, wurde sie wild und sagte, daß wir uns aufführen würden, als gäbe es bei uns daheim nichts zu essen. Manchmal entdeckte sie es aber erst im Zug, wenn nämlich mein Bruder die Bröserln aus der Hosentasche „wulcherte". Da rückte sie sprachlos in ihr Eckchen und fragte sich, warum ihr ständiges Bemühen so wenig Erfolg zu haben schien.
Über Onkels Garten flatterten ohne Unterlaß Onkel Ludwigs Brieftauben, und sie gurrten den ganzen Tag. Onkel Ludwig, mein ältester Vetter, war ein Brieftaubennarr. Er kannte seine Lieblinge ganz genau. Er brauchte sie nur zu rufen, da kamen sie schon. Wenn ich brav gewesen war, dann durfte ich mit über die steile Stiege auf den Boden. Manchmal durfte ich sogar eine Taube in die Hände nehmen. Aber das war schon etwas ganz Besonderes. Onkel Ludwig war mit der „jungen Tante Anna" verheiratet. Sie war schmal und zart. Ihre Wangen blühten wie Heideröslein, und ihr Blick war warm und freundlich.
Eines Tages entdeckte ich an ihr etwas, was mich zutiefst bekümmerte. Sie war nicht mehr so schön. Sie hatte einen dicken Bauch bekommen wie unser Ulmannfleischer. Abends sprach ich mit Mama darüber. Die aber lächelte nur und meinte, daß das bald wieder vergehen würde. Ich war gespannt. Als wir das nächste Mal nach Neusattel kamen, war der Bauch noch größer geworden. Das war ja fürchterlich! Wieder sagte ich, und das es nicht wahr sei, was sie mir gesagte hatte, im Gegenteil, die junge Tante Anna wäre nun noch dicker geworden. Mama lächelte wiederum. Bei unserem nächsten Besuch, so erklärte sie mir, würde die Tante ganz bestimmt wieder so schlank sein wie früher. Außerdem hätte sie dann ein kleines Buberl oder ein kleines Mäderl, nicht viel größer als eine Schlafpuppe. Das könne sie mir fest versprechen. Wirklich, nach vier Wochen trat mir die junge Tante wieder hübsch entgegen, und sie hatte einen „Pischl" in den Armen. Stolz zeigte sie mir das Büblein darin. Es gefiel mir jedoch nicht, weil es rot und runzelig war. Meine Schlafpuppe fand ich tausendmal schöner. Erst als das Büblein ein molliges glattes Bürschlein geworden war, änderte ich meine Meinung.
Tante Annas älteste Tocher lebte in Deutschland. Sie hieß Marie. Ich habe sie selten gesehen, denn wenn sie mit ihrer Familie in den Ferien kam, dann war unsere Mama mit uns Kindern bereits bei Tante Emilie, die zwischen Prag und Kladno daheim war.
Die nächste Neusattler Kusine war Frieda. Sie lachte gern obgleich sie zu der damaligen Zeit nicht so recht glücklich war. Sie machte schöne Handarbeiten und zog für uns fürchterliche Grimassen. Als uns unsere gute Mama für immer verlassen hatte, kam Tante Frieda zu uns ins Haus. Sie half uns tröstend über die erste Zeit hinweg. Der Abschied von ihr nach drei Monaten hat uns sehr weh getan.
Meine jüngste Cousine in Neusattel war die Hermine. Ich nannte sie „Tante Herma". Sie war sehr hübsch. Immer wollte ich so werden wie sie. Ich sehe sie noch heute in einem wunderschönen Etaminkleid auf dem rote Rosen blühten. Sie hatte eine wippende Bubikopffrisur und wohlgeformte Beine. Als einst in Meierhöfen ein großes Turnerfest veranstaltet wurde, stand Tante Herma mit mir am Straßenrand und winkte fröhlich mit ihrem zarten Spitzentuch. Mir entging nicht, daß die strammen Sportler noch strammer marschierten, wenn sie meine Tante Herma erblickten. Ich war stolz auf sie.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.