Vzpomínky na skleněné koule

Hurá, vracejí se, ty skleněné koule z našeho dětství. Tu a tam už se třpytí mezi keříky růží a jiřinami.

Po válce je lidé házeli spolu se skřítky na smetiště a říkali tomu „kýč". Jen málokteré se stydlivě zachránily do komor na haraburdí. Brzy nato stály na měkkém trávníkovém koberci šedí plastoví nahatí trpaslíčci, z nichž se ale nedokázalo radovat jediné dítě. Teď se to má ale konečně zlepšit. Trpaslíčci už jsou tu zase, s kolečky, s konvičkami, s hráběmi nebo jen s dýmkami. Usmívají se na sluníčko a trpělivě nechávají déšť dopadat na své špičaté čepičky.

Skleněné koule jsou o něco plašší. Ty, co teď už stojí nabodnuté na tyčkách v zahradách, jsou vytažené z půdních komůrek, ale nespočet jich ještě čeká na své výrobce. Vím, že mnoho lidí je se mnou přivítá s radostí. Dej Bůh, ať si tyto řádky přečte nějaký sklář v Neugablonzu, neboť je v nich skryt podnět k příjemnému oživení konjunktury, čímž by se zároveň zaplnila jedna pokojná mezera na trhu.

V Rakousku už je sice jeden muž, který se skleněnými koulemi zabývá, ale ve stínu salcburského dómu se s nimi obchoduje tak draho, že se o ně člověk musí bát, kdyby je nechal přes noc na zahradě. Jeden nádherný kus jsem k narozeninám dostala od svých dětí. Třpytí se mezi tmavě zelenými listy mého filodendronu a den co den mi připomíná Neusattel.

Tam kdysi žili můj strýc Anton a moje teta Anna ve svém šedém domku, obklopeni zahradou, která rostla z lásky. Podél plotu na konci léta kvetly malé i velkohlavé jiřiny a každý keř byl podepřen tyčkou, na kterou byla nasazena buď červená, modrá, žlutá, zelená nebo lila skleněná koule. Tento barevný obraz jsem si uchránila přes všechny výšiny i hlubiny svého života, a teď mi zase září vstříc, když se dívám na svou skleněnou kouli...

Jakmile březnové slunce sežehlo poslední sníh, začala u strýce Antona jarní horečná činnost. Obracel záhony, sel, sázel, řezal pilou, klepal kladivem a znovu natíral zahradní besídku na zeleno. Teta Anna ho chválila a uznale se usmívala. Můj strýc statečně bojoval proti hrabošům, krtkům, všelijaké havěti, plísni a slimákům.

Po hojném potu ho čekala dobrá odměna, neboť se mu většinou urodila pěkná úroda. Teta Anna s ní pak měla často do hluboké noci co dělat, aby ji uchovala na zimu. Nic nesmělo přijít nazmar. Teta Anna byla znamenitá hospodyně.

A byla nejstarší sestrou mé maminky. Dělilo je dvanáct roků. Protože my s bratrem jsme byli pozdními dětmi našich rodičů, stalo se, že naši bratranci a sestřenice z Neusattelu byli před námi skoro o celou generaci napřed. Proto jsme jim říkali také „strýčku" a „tetičko". Bylo jich pět. Až na strýce Ludwiga byli všichni z domu pryč. Jen docela dřív tam byl ještě strýc Rudi. Teta Anna své děti velmi milovala, stále se o ně bála. Když žena vychová pět dětí, nespadne jí strop na hlavu, nemá ani ponětí, jak by se to vlastně mohlo stát.

Teta Anna byla také dobrá teta. Rádi jsme ji navštěvovali. Každých čtyři až pět týdnů byla pro maminku a nás děti „neusattelská neděle". Přijížděli jsme vlakem. Už zdálky jsme viděli myší šedý domek v přívětivé zahradě. Měl bílá okna s příčkami a krajkovými záclonkami, za nimiž kvetly červené pelargonie, a louková zeleň vstupní dveře s hezkou mosaznou klikou. Nahoru vedly schůdky. Teta Anna už vždycky stála a čekala na nás. Objala nás a políbila a trošku plakala. Teta Anna vypadala svěže a statně, měla červené tvářičky, jasné oči a hustý kaštanově hnědý drdol. V domě to vonělo mýdlem, voskem na podlahu, kávou a koláčem. Strýc Anton byl většinou ještě zaměstnán svou nedělní toaletou. Mohla jsem se dívat, jak si upravuje ježaté vlasy a sundává vousovou pásku. Špičkami prstů jsem směla sáhnout na jeho vousy jako měl císař Vilém. Strýc byl fešný, upravený muž, vždy vypadal, jako by právě vylezl z vany.

Světnice byla velmi útulná. Maminka si sedla na plyšové sofa, teta do rohu „na stráži", odkud mohla nepozorovaně sledovat všechny kolemjdoucí. Mezi oběma okny visel krásně broušený zrcadlo, před nímž jsem se otáčela sem a tam. Tu polštářek, tam polštářek — tu krajčík, tam krajčík — tu obrázek, tam obrázek — to všechno vytvářelo v této místnosti útulné bezpečí.

věta pokračuje na dalším listu ⟶