Vzpomínky na skleněné koule
Hurá, vracejí se, ty skleněné koule z našeho dětství. Tu a tam už se třpytí mezi keříky růží a jiřinami.
Po válce je lidé házeli spolu se skřítky na smetiště a říkali tomu „kýč". Jen málokteré se stydlivě zachránily do komor na haraburdí. Brzy nato stály na měkkém trávníkovém koberci šedí plastoví nahatí trpaslíčci, z nichž se ale nedokázalo radovat jediné dítě. Teď se to má ale konečně zlepšit. Trpaslíčci už jsou tu zase, s kolečky, s konvičkami, s hráběmi nebo jen s dýmkami. Usmívají se na sluníčko a trpělivě nechávají déšť dopadat na své špičaté čepičky.
Skleněné koule jsou o něco plašší. Ty, co teď už stojí nabodnuté na tyčkách v zahradách, jsou vytažené z půdních komůrek, ale nespočet jich ještě čeká na své výrobce. Vím, že mnoho lidí je se mnou přivítá s radostí. Dej Bůh, ať si tyto řádky přečte nějaký sklář v Neugablonzu, neboť je v nich skryt podnět k příjemnému oživení konjunktury, čímž by se zároveň zaplnila jedna pokojná mezera na trhu.
V Rakousku už je sice jeden muž, který se skleněnými koulemi zabývá, ale ve stínu salcburského dómu se s nimi obchoduje tak draho, že se o ně člověk musí bát, kdyby je nechal přes noc na zahradě. Jeden nádherný kus jsem k narozeninám dostala od svých dětí. Třpytí se mezi tmavě zelenými listy mého filodendronu a den co den mi připomíná Neusattel.
Tam kdysi žili můj strýc Anton a moje teta Anna ve svém šedém domku, obklopeni zahradou, která rostla z lásky. Podél plotu na konci léta kvetly malé i velkohlavé jiřiny a každý keř byl podepřen tyčkou, na kterou byla nasazena buď červená, modrá, žlutá, zelená nebo lila skleněná koule. Tento barevný obraz jsem si uchránila přes všechny výšiny i hlubiny svého života, a teď mi zase září vstříc, když se dívám na svou skleněnou kouli...
Jakmile březnové slunce sežehlo poslední sníh, začala u strýce Antona jarní horečná činnost. Obracel záhony, sel, sázel, řezal pilou, klepal kladivem a znovu natíral zahradní besídku na zeleno. Teta Anna ho chválila a uznale se usmívala. Můj strýc statečně bojoval proti hrabošům, krtkům, všelijaké havěti, plísni a slimákům.
Po hojném potu ho čekala dobrá odměna, neboť se mu většinou urodila pěkná úroda. Teta Anna s ní pak měla často do hluboké noci co dělat, aby ji uchovala na zimu. Nic nesmělo přijít nazmar. Teta Anna byla znamenitá hospodyně.
A byla nejstarší sestrou mé maminky. Dělilo je dvanáct roků. Protože my s bratrem jsme byli pozdními dětmi našich rodičů, stalo se, že naši bratranci a sestřenice z Neusattelu byli před námi skoro o celou generaci napřed. Proto jsme jim říkali také „strýčku" a „tetičko". Bylo jich pět. Až na strýce Ludwiga byli všichni z domu pryč. Jen docela dřív tam byl ještě strýc Rudi. Teta Anna své děti velmi milovala, stále se o ně bála. Když žena vychová pět dětí, nespadne jí strop na hlavu, nemá ani ponětí, jak by se to vlastně mohlo stát.
Teta Anna byla také dobrá teta. Rádi jsme ji navštěvovali. Každých čtyři až pět týdnů byla pro maminku a nás děti „neusattelská neděle". Přijížděli jsme vlakem. Už zdálky jsme viděli myší šedý domek v přívětivé zahradě. Měl bílá okna s příčkami a krajkovými záclonkami, za nimiž kvetly červené pelargonie, a louková zeleň vstupní dveře s hezkou mosaznou klikou. Nahoru vedly schůdky. Teta Anna už vždycky stála a čekala na nás. Objala nás a políbila a trošku plakala. Teta Anna vypadala svěže a statně, měla červené tvářičky, jasné oči a hustý kaštanově hnědý drdol. V domě to vonělo mýdlem, voskem na podlahu, kávou a koláčem. Strýc Anton byl většinou ještě zaměstnán svou nedělní toaletou. Mohla jsem se dívat, jak si upravuje ježaté vlasy a sundává vousovou pásku. Špičkami prstů jsem směla sáhnout na jeho vousy jako měl císař Vilém. Strýc byl fešný, upravený muž, vždy vypadal, jako by právě vylezl z vany.
Světnice byla velmi útulná. Maminka si sedla na plyšové sofa, teta do rohu „na stráži", odkud mohla nepozorovaně sledovat všechny kolemjdoucí. Mezi oběma okny visel krásně broušený zrcadlo, před nímž jsem se otáčela sem a tam. Tu polštářek, tam polštářek — tu krajčík, tam krajčík — tu obrázek, tam obrázek — to všechno vytvářelo v této místnosti útulné bezpečí.
Glaskugel-Erinnerungen
Hurra, sie kommen wieder, die Glaskugeln unserer Jugendzeit. Da und dort strahlen sie schon zwischen Rosenbäumchen und Dahlien.
Nach dem Kriege hatte man sie mit den Wichtelmännchen zusammen auf den Schutt geworfen und sie „Kitsch" genannt. Nur wenige konnten sich verschämt in Rumpelkammern retten. Bald standen auf weichem Teppichrasen graue Plastiknackedeis, worüber sich jedoch kein einziges Kind freuen kann. Aber nun soll es wieder besser werden. Die Zwerglein sind schon da, mit Schubkarren, mit Gießkannen, mit Rechen oder auch nur mit Pfeifen. Sie lächeln der Sonne entgegen und lassen den Regen geduldig auf ihre Zipfelmützen fallen.
Die Glaskugeln sind etwas zaghafter. Die jetzt schon auf Stangen gespießt in Gärten stehen, sind die Hervorgeholten aus den Dachkammern, aber ungezählte warten auf ihre Hersteller. Ich weiß, daß viele Leute sie mit mir voller Freude empfangen werden. Gott gebe, daß meine Zeilen von einem Glasbläser in Neugablonz gelesen werden, denn in ihnen ist der Anstoß zu einer erfreulichen Konjunkturbelebung verborgen, womit gleichzeitig eine friedvolle Marktlücke geschlossen werden könnte.
In Österreich gibt es zwar schon einen Mann, der sich mit Glaskugeln beschäftigt, aber sie werden im Schatten des Domes zu Salzburg so teuer gehandelt, daß man um sie bangen muß, falls man sie über Nacht im Garten läßt. Ein wunderschönes Exemplar habe ich von meinen Kindern zum Geburtstag geschenkt bekommen. Es schimmert zwischen den dunkelgrünen Blättern meines Philodendrons und erinnert mich tagtäglich an Neusattel.
Dort lebten einstmals mein Onkel Anton und meine Tante Anna in ihrem grauen Häuschen, und waren umgeben von einem Garten, der aus Liebe wuchs. Längs des Zaunes blühten im Spätsommer kleine und großkopferte Dahlien, und jeder Stock wurde von einer Stange gestützt, auf die entweder eine rote, blaue, gelbe, grüne oder lilane Glaskugel gesteckt worden war. Dieses farbenfrohe Bild habe ich gerettet über alle Höhen und Tiefen meines Lebens hinweg, und nun leuchtet es mir entgegen, wenn ich meine Glaskugel anschaue . . .
Sobald die Märzsonne den letzten Schnee weggefressen hatte, entfaltete sich bei Onkel Anton die Frühjahrsaktivität. Er stülpte die Beete um, säte, planzte, sägte, hämmerte und strich die Gartenlaube wieder grün. Tante Anna lobte ihn und lächelte anerkennend. Mein Onkel kämpfte tapfer gegen Wühlmäuse, Maulwürfe, allerlei Gewürm, Mehltau und Schnecken.
Guter Lohn war ihm nach reichlichem Schweiß beschert, denn er fuhr meistens schöne Ernte ein. Tante Anna hatte oft bis tief in die Nacht damit zu tun, sie für den Winter zu konservieren. Nichts durfte verderben. Tante Anna war eine vorzügliche Hausfrau.
Und sie war die älteste Schwester meiner Mama. Zwölf Jährchen lagen zwischen ihnen. Da mein Bruder und ich Spätankömmlinge unserer Eltern waren, kam es, daß unsere Cousins und Cousinen aus Neusattel uns fast eine ganze Generation voraus waren. Wir nannten sie darum ebenfalls „Onkel" und „Tante". Fünf waren es. Bis auf Onkel Ludwig waren sie alle aus dem Haus. Nur ganz früher war Onkel Rudi auch noch da. Tante Anna liebte ihre Kinder sehr, immer war sie in Sorge um sie. Wenn eine Frau fünf Kinder großzieht, dann fällt ihr die Decke nicht auf den Kopf, sie hat nicht einmal die Vorstellung, wie so etwas vor sich gehen könnte.
Tante Anna war auch eine gute Tante. Wir besuchten sie gern. Alle vier oder fünf Wochen war für Mama und uns Kinder „Neusattelsonntag". Wir kamen mit dem Zug angereist. Von weitem schon sahen wir das mausgraue Häuschen im freundlichen Garten. Es hatte weiße Sprossenfenster mit Spitzengardinchen und roten Geranien dahinter und eine wiesengrüne Haustüre mit schöner Messingklinke. Treppchen führten hinauf. Tante Anna stand immer schon da und wartete auf uns. Sie umarmte und küßte uns, und sie weinte ein bisserl. Tante Anna sah frisch und stattlich aus, hatte rote Wänglein, blanke Augen und einen dicken kastanienbraunen Schoppel. Im Haus roch es nach Seife, Bohnerwachs, Kaffee und Kuchen. Onkel Anton war meistens noch mit seiner Sonntagstoilette beschäftigt. Ich konnte zusehen, wie er seine Igelhaare striegelte und die Bartbinde abnahm. Mit den Fingerspitzen durfte ich an seinen Kaiser-Wilhelm-Bart tippen. Der Onkel war ein fescher, gepflegter Mann, stets sah er aus, als ob er eben aus der Badewanne käme.
Die Stube war sehr gemütlich. Mama setzte sich auf das Plüschsofa, Tante in die Wachpostenecke, von wo sie ungesehen alle Vorübergehenden beobachten konnte. Zwischen den beiden Fenstern hing der schöngeschliffene Spiegel, vor dem ich mich drehte und wendete. Da
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.